Odstředivé tendence lidské duše ženou naše zájmy co nejdál od rodné hroudy, což si zdůvodňujeme tužbami po poznání, zatímco nám unikají věci našeho okolí. Hudba švýcarských regionů nám příliš neříká, něco víme o alpských rozích, užasle jsme loni v říjnu naslouchali, kterak alternativní může být zesměšňované jódlování v podání trojice Heimatklänge na Strunách podzimu. S tamním jazzem jsme na tom lépe, internacionalita jazzu muzikální a personální nedovoluje hrát si jej izolovaně. Švýcarský skladatel a pianista, univerzitní učitel téhož v Lausanne a Bernu, Thiery Lang (1956) vydal v letech 2008 a 2009 dvě alba s názvem své hudební formace Lyoba. Užil zvukomalebného slova tradičně používaného při vokálních projevech pastevců krav pod švýcarskými Alpami. Letos Langovi vyšlo páté album jeho kariéry kapelníka, z toho třetí s kapelou Lyoba ve stálém obsazení, tentokrát nazvané LYOBA RIVISETED (ACT Music/2HP, 2010, 69:17). Skupinu tvoří Langovo piáno, různé trubky – v tomto případě křídlovka – Matthieu Michela, kontrabas, na nějž hraje Heiri Känzig a čtyři cellisté (Daniel Pezzotti, Andi Plattner, Daniel Schaerer, Ambrosius Huber).
Thiery Lang při aranžování (a ve dvou případech i skládání) vycházel z melodií zlidovělých v západošvýcarské oblasti Fribourg. Když se v tomto regionu usadil, seznámil se s oblíbenými písněmi, které skládal v první půli dvacátého století místní kněz Joseph Bovet a Lang se rozhodl je aktualizovat pomocí jazzu. Byly to Bovetovy skladby pro malý sbor, které Langa přivedly k nápadu sbor nahradit čtyřmi celly. Jeho klavír je sólistou opírající se o melodičnost zpěvů pasáků ovcí a křídlovka vyvolává dojem hudby pohybující se prostorem mezi alpskými kopci a pastvinami. Vše je propojováno jazzovým cítěním Langa, Michela a Känziga. Bez výkladu Langových inspirací by však posluchač sám tuto hudbu k nějakému evropskému regionu nepřiřadil. Skladatelovo vzdělání v klasické hudbě a výbava jazzového improvizátora, ani vlastní záměr k tomu přímočaře nemíří. Už při poslechu úvodní La Ranz des vaches pochopíte, že z výchozího podnětu zůstávají melodická témata, ostatní je v Langově podvědomí. Vpředu zní příjemné nápěvy spíše nostalgické, baladické, až elegické, což zdůrazňuje hra křídlovky s chórem cellistů v pozadí. L’Immortelle de Jeane dokonce zahajuje zcela regulérní romantizující hra všech smyčců, včetně basy, než je zvukově ,předjede‘ jazzové trio s křídlovkou jak vystřiženou podle mistrů balad padesátých let. Matthieu Michel má hlavní vliv na náladu a stylovost nahrávky. Zajímavou rytmickou figuru si vymyslel Heiri Känzig na basu pro skladbu Le vieux chalet, která patří k těm svižnějším. Vysloveně lidově zní Rever, ale zase – bez předchozího výkladu je možno skladbu zasadit kamkoli v Evropě, třeba v širokém slova smyslu na její sever. Nádherně smutně, spirituálně, zní vlastní Langova Adyu mon bi payi: dlouhé téma přehraje v úvodu cello, po něm nastoupí křídlovka a perkusní rytmika, kontrabasistův smyčec a drnkání na struny cella vyluzují dokonce místy zvuky jakoby elektronické: dílko ač akustické, zní jak v podání Molvara. Dvěma skladbami přispěl také Bovetův duchovní spřízněnec Pierre Kaelin. Téměř irskou tanečností sálá závěrečné Bovetovo téma La Montagne. Na albu nehledejte žádné exprese, ani neuvažujte o zařazení do škatulky world music jen proto, že inspirací byly zlidovělé písně zcela konkrétní odlehlé horské evropské lokality. Je to především hudba potěšení a útěchy.
