Thurston Moore: The Best Day

Radostné očekávání jednoho z nejzásadnějších koncertů podzimu (30. října, Lucerna Music Bar) zpříjemňuje fakt, že mu těsně předchází vydání fungl nového alba někdejšího předáka Sonic Youth. Mooreova sólová tvorba, přesněji řečeno tvorba mimo mateřskou kapelu, je mimořádně rozmanitá, mimořádně bohatá a kupodivu, až na (ne)čestné výjimky pár projektů, které patrně víc bavily samotné tvůrce než posluchače, také mimořádně kvalitní a působivá. Vydáním alba The Best Day přichází „nejlepší den“ hlavně pro ctitele pozdních, tedy převážně „písničkových“ Sonic Youth.
Zatímco na albu Demolished Thoughts (2011) hrála prim akustická kytara a loňské debutové album Mooreovy kapely Chelsea Light Moving (2013) bylo převážně rockově psychedelické, svoje alternativní a improvizační spády si řešil spolupracemi s řadou dalších umělců, z nichž mnohé jsou ke slyšení na albech třeba s Yoko Ono, Johnem Zornem nebo bývalou manželkou a ex‑Sonic Youth Kim Gordon. Ze všech těchhle projektů je The Best Day ovšem zcela jednoznačně nejblíž právě rukopisu bývalé kapely, ostatně stejně, jako je tomu u dalšího kytaristy Sonic Youth Leeho Ranalda a jeho aktivity s kapelou The Dust, jejímž členem je stejně jako v současné Mooreově kapele sonikovský bubeník Steve Shelley.
Jasné je to už od první písničky Speak To The Wild, která začíná uvážlivými flažolety elektrických kytar, které přejdou v cosi, co lze klidně nazvat rockovým riffem, kdyby to v kontextu tohoto člověka neznělo tolik nepříznačně, a zpěvem jasně nafrázovaná písnička se rozvíjí v melodii, jakou by si bylo lze představit klidně i ve zpěvníku Neila Younga. Celá skladba během osmi minut prochází jemnými výrazovými vlnami, ale základní linie zůstává vždy čitelná. Totéž platí i pro následující Forevermore, v níž kytary, tedy Mooreova a Brita Jamese Sedwardse staví hlukové stěny, které ale vycházejí z vesměs čistých zvuků nástrojů; jak Moore říká v titulním rozhovoru tohoto čísla, na nějaké přehnané užívání „krabiček“ jej neužije. Výborně vymyšlená práce s gradací trvá přes jedenáct minut, ani se člověk nenaděje. V Tape přebírá úlohu akustická dvanáctistrunná kytara, která ale plní vlastně stejnou úlohu jako v předchozích případech kytary elektrické a výborně zaplňuje melodickým cinkáním prostor. Zdalipak si ji Moore přibalí do svého arzenálu i na turné?
Změna k větší přímočarosti a rockové tradičnosti přichází v titulní písni, která je postavena na riffu, při jehož poslechu se neodbytně vkrádá do mysli steppenwolfovská hitovka Born To Be Wild – napadlo někdy někoho, že v souvislosti s kýmkoli ze Sonic Youth bude sedět takovýhle příměr? Mezihry zvláštního ladění ovšem zařazují píseň do mooreovského kontextu. Singlová Detonation nasazuje divočejší tempo a kytarové plochy s přeznívajícími harmoniemi i disharmoniemi, doprovázejícími zpěv, připomínají tak trochu zrychleného Lou Reeda. Poslední třetinu desky otevírá Vocabularies, zpočátku budící dojem, že se jedná o instrumentálku, ukazující výrazovou šíři koexistence akustických a elektrických kytar. Oproti ní působí Grace Lake tak trochu jako minimalistická instrumentální rozcvička, která přejde ve vazebnou bouři, taktéž Mooreův trademark z dob Sonic Youth (a využívaný hlavně v improvizačních projektech). Finále desky Germs Burn je opět z várky těch písniček, které kdyby nahrál kdokoli jiný, bude se hovořit o inspiraci Sonic Youth, ale tady jsme jaksi na „správnější než správné“ adrese.
Moore sám říká, že svůj rukopis nemůže a ani nechce zapřít, což je samozřejmé. Tohle album určitě takovou díru jako staré klasické desky Sonic Youth do světa neudělá, ale pro toho, kdo má Mooreovu hudbu a osobnost jako celek rád, je velmi sympatickým přírůstkem do diskotéky. A ten blížící se koncert, na který doveze frontman stejnou kapelu, jako desku natočila (a kterou kromě jmenovaných tvoří ještě baskytaristka My Bloody Valentine Debbie Googe), bude určitě skvělý.
Matador, 2014, 50:22