Tiit Kikas: String Theory

2_Nos_na_nosice5Výrazové prostředky tradičních nástrojů se díky studiovým kouzlům roztáhly do nekonečné šíře. Jedním z muzikantů, kteří jsou přímo čítankovým příkladem těchto možností, je houslista Tiit Kikas, jenž vloni vydal album STRING THEORY (Rockadillo Rec./Elwood Muusik, 2007, 46:50). Tento Estonec trápil svým šmidláním sousedy již od čtyř let a na rozdíl od většiny vrstevníků mu nadšení pro hru vydrželo až do dnešních dnů. Jen akustický nástroj vyměnil za elektrifikovaný. Po studiích na Sibeliově akademii v Helsinkách sbíral další zkušenosti coby studiový hráč a skladatel hudby pro film, divadlo a rozhlas. To mu uvolnilo ruce dále objevovat skryté možnosti čtyřstrunného instrumentu a teprve ve dvaatřiceti letech, zcela připraven, vydal svou sólovou prvotinu. Na obalu elegantního digipacku najdeme důležitou poznámku – při vzniku desky byly použity pouze zvuky houslí. Kikas svůj nástroj dokáže chameleónsky navléknout do nejroztodivnějších masek (podobně jako Kimmo Pohjonen svůj akordeon nebo Jarmo Saari Solu elektrickou kytaru). Nechává housle elektronicky laptopově tikat, basově bublat, kytarově riffovat či kvákat, flétnově trylkovat (s velkým pochopením pro irskou muziku) nebo atmosféricky se rozpíjet v nekonečných prostorech. Kompozice na albu by tedy mohly svádět k lacinému machrování, k čemuž naštěstí nedochází. Od seversky zadumaných poloh, kdy jsou tradiční housle nositeli primárně melodického poselství (Faustus, Genome), se prokoušeme přes semi-experimentální kousky (How Did They Know We Were Here) na pomezí zvukové abstrakce a rytmického dada až k modernějším houslově jazzrockovým fusion chvilkám (If You Could Talk, Play With Strings) s irskými vzpomínkami. I přes rozjeté tempo maximálně soustředěně, seversky odměřeně a přitom s odevzdáním se svojské atmosféře. Možný objev pro milovníky severské tvorby labelu ECM.

Přidat komentář