V jejich hudbě se údajně ukrývá DNA rock’n’rollu a rozumět prý lidé jazyku tamashek, pak se Tinariwen stanou stejně slavnými jako Rolling Stones, s nimiž potomci saharských nomádů před dvěma lety koncertovali v Dublinu. Vynachválit si je nemůže Robert Plant, Bono, Carlos Santana; hlásí se k nim členové Radiohead, Coldplay i Brian Eno. Vystupovali na nejvýznamnějších festivalech této planety, získali cenu BBC Awards For World Music, strhující a krutý příběh jejich zrodu zveřejnily snad všechny renomované hudební a společenské magazíny a prodali také dost desek. Zbláznit se nebo mít nezřízenou touhu dobýt svět jako Gogol Bordello, stačilo málo: začít zpívat anglicky, zbavit své písně pro mainstream přílišné syrovosti a pustit si k tělu vykutálené producenty nažhavené zprznit další africký samorostlý originál. Namísto toho, podobně jako jejich přítel, kytarista Ali Farka Touré, který ještě když žil, jakýkoliv ústupek tvrdošíjně a nekompromisně zatracoval, odmítli Tinariwen na své hudbě cokoliv přikrášlovat. Zůstali nepoddajní a neústupní a odjeli do Tessalitu, izolované pouštní vesnice v Mali, kde natočili nové album IMIDIWAN: COMPANIONS (Independente, 2009, 62:43). Jeho zvuk určil poklidný denní rytmus života Tuaregů, večerní jamování u ohně a všudypřítomní sousedé. Leccos vyčteme také z názvu: companions alias společníci.
Jiný manažer by si nad takovým antibusinessovým počínáním rval vlasy. Andy Morgan, jakkoliv se léta na Tinariwen snaží upřít pozornost posluchačů v Evropě, Spojených státech i Japonsku, ale moc dobře ví, že přistřihnout tomuto pouštnímu blues křídla by znamenalo zbavit ho pro Tuaregy toho nejdůležitějšího: svobody.
Pronajal hliněnou chatrč a agregát, z Francie pozval zvukového technika Jean-Paula Romanna, co ve spolupráci s Justinem Adamsem v roce 2001 natočili tinariwenské debutové album Radio Tisdas Sessions a nechal je v klidu několik měsíců pracovat. Doma, ve svém, mezi svými. Ostatně velmi cennou přílohou alba je třicetiminutový autentický film režiséra Jessy Nottola: citlivě, v nahodilých detailech i zapadajícím sluncem zaranžovanými záběry dokumentuje fascinující neuspěchanost každodennosti pouštní oázy, z níž vitální album vyvěrá.
Film zprostředkovává také podivně magické okamžiky: Ibrahim Ag Alhabib (to je ten kudrnatý kytarista) se na noc utábořil s mladým klukem z nedaleké vesnice pod kopcem z kamenů, nakupených kdysi dávno prý Bohem. Pustili si z přehrávače Dylanovu skladbu Chimes of Freedom. Pak ji Ibrahim náhle zastavil a podíval se k obzoru. „Slyšel jsi to,“ obrátil se na kluka. Ticho. „Tam nahoře.“ A ostré vytí znovu rozpáralo noc. Další se ozvěnou vrátilo z protilehlého údolí. Dva hlasy společně. „Šakal,“ povídá Ibrahim a šeptem dodá: „Mluví o nás.“ V jiném okamžiku se vám od chlapíka, který nikdy nebyl dál než za humny dostane upřímné, ale výstižné charakteristiky hudby Tinariwen: „Připomíná mi to hodně věcí, ale smutné to není.“
Dávných traumat války a gerilového partyzánštění zbavený cyklus epických skladeb představuje bezpochyby dosud nejuhrančivější, do tuarežských tradic nejhlouběji ponořenou nahrávku Tinariwen. Už žádná revoluce ani výzvy k boji. „Žal a úzkost jsou jako červi. Jako válka z mého mládí, které jsem v ní proplýtval,“ zpívá ve skladbě Regret Is Like A Worm ke skupině se během natáčení navrátivší legendární poeta a kytarista Mohammed Ag Itlale aka Japonais. Předešlé sociálně rozdrásané úvahy zvolna přešly v meditativní písničkářské básnictví: pouze zdánlivě nostalgické, protože ve výsledku radostné, nepřefiltrované a ve své jednoduchosti spirituální. Strohý, po krku se sápající kytarový doprovod, jemuž říkají assouf a míní tím zarmoucené, po domově si stýskající expresivní blues nepotřebuje bicí soupravy. Vystačí si s pouštním bubnem tebal, umělohmotnými kanystry a tleskáním nepostradatelných ženských sboristek. Rytmickou kostru sice drží baskytara, ale docela jiným způsobem, než na jaký jsme přivyklí z rocku.
Tinariwenské pouštní hraní doslova a do písmene obnovuje víru v očistnost bluesování jako prostředku dostat ze sebe všechny běsy, šrámy a pochybnosti, jestli má současná hudba vlastně ještě pořád smysl.
Kapela po letech trmácení z kontinentu na kontinent zní velmi šťastně, ale některé otázky zůstávají. V hymnické skladbě My Friends From All Over Africa se například Ibrahim ptá: „Mí přátelé z celé Afriky, mám otázku trápící mou duši. Je revoluce jako strom, jehož větve rostou, pouze když ho zaléváme?“
