Znamená pro přemítání o stavu jazzu ve světě něco fakt, že ve stále respektované výroční anketě kritiků měsíčníku Down beat se ve zveřejňovaném prvním tuctu pianistů nikdy nenachází evropská osobnost, zatímco v kategorii vycházejících hvězd jich bývá vždy několik? Domnívám se, že nemá příliš cenu na tuto okolnost uměle roubovat teorie o odlišnosti jazzového evropanství a jazzového vlastenectví americké scény. Jednodušším vysvětlením je, že nabídka silných osobností je dnes celosvětově rozsáhlá, dokazuje zabydlení jazzu ve světové kultuře, takže více záleží na tom, která z rozhodujících vydavatelských značek si muzikanta všimne. Což jsou případy například některých německých značek, především mnichovské ECM. Letos díky ní mezi Rising Star v úvodním tuctu najdeme Itala Stefano Bollaniho (slyš poslední tři alba trumpetisty Enrica Ravy), Švéda Esbjörna Svenssona (byl k slyšení 14. 11. v Lucerna Music baru) a Nora Torda Gustavsena. Další album v Eicherově produkci z Rainbow Studia v Oslo Tord Gustavsen Trio: BEING THERE (ECM/ distribuce 2HP, 2007, 59:39) završuje trilogii nahrávek uskutečněných v letech 2001 –2002 (Changing Places) a 2004 (The Ground). Na rozdíl od mnoha evropských pianistů se Gustavsen spíše než k odkazům na folklorní tradici snaží o zachycení atmosféry v prostoru nad těmito kořeny, a to vyjadřovacími prostředky jazzu, aniž by pomíjel evropskou klasiku. Základem je dědictví strůjců west coast jazzu před půl stoletím. Proto na nás tak silně působí hned úvodní At Home lyricko -romantickou náladou, téměř severovýchodního slovanského ladění, ovšem zbavenou vší banality právě díky jazzovému pojetí. V Gustavsenově hudbě se ryze evropské vlivy prolínají do spirituálové, až gospelové nálady některých skladeb, včetně pro ně typické lineárně vzrůstající extatičností. Není to však vytržení halasné, spíše vnitřní, pokorné. Toto vrcholí v Blessed Feet, výrazně rytmizované, podstatou soulové skladbě. CD Being There je autorskou záležitostí Gustavsena, leč jeden titul ,popustil‘ svému kontrabasistovi Haroldu Johnsonovi, který tangem podezřelé melodické téma Karmosin rytmicky rozprostřel daleko nad rámec tanečních krokových vzorců. V titulu Where We Went se nečekaně rozezní temná struna flamenka umožňující rozjezd dravé improvizaci klavíru. Cocoon naopak zní jak z muzikálu zrozený standard. Bubeník Jarle Vespestad vše doprovází s ,motianovskou‘ vnímavostí pro atmosféru hudby. Jednou větou: současný komorní jazz světové úrovně!
