Tentokrát žádná rozmáchlá epika, přesto je i čtrnácté studiové album Tori Amos do jisté míry koncepční. Zatímco na Night Of The Hunters (2011) vzdala emotivní vypravěčka poctu svým „klasickým“ vzorům Bachovi, Chopinovi, Schubertovi a spol., na desce Unrepentant Geraldines na sebe v několika písních nechala působit výtvarno. Jako inspirace úvodní písně America posloužily fotografie Diane Arbus, umělkyně, která se soustředila především na černobílé snímky duševně chorých či tvarově abnormálních lidských jedinců, než spáchala sebevraždu. Při psaní 16 Shades Of Blue defiloval autorce před očima Paul Cézanne, přesněji jeho Hodiny z černého mramoru. Hudební vize Maids Of Elfen-Mere zase vyvolal stejnojmenným dřevořezem Dante Rossetti.
„Vždy jsem se inspirovala výtvarným uměním,“ prohlásila zpěvačka v únorovém rozhovoru pro Rolling Stone. „Autoři vizuálního umění vám zatřepou mozkem, donutí vás koukat se na objekty, o kterých normálně nepřemýšlíte, na lidi, o které se jinak nestaráte. V jediném záběru nás mohou okouzlit krásou přírody, stejně jako znechutit připomínkou lidské planosti… Díky umělecké vizuální aplikaci tónu, tvaru, struktury a barvy začínám nejen vidět, ale konečně i doopravdy slyšet.“
Tori Amos se v písních neomezovala jen na dějiny výtvarného umění. V Giant’s Rolling Pin se sarkasmem sobě vlastním tematizuje loňský skandál s únikem dat o sledování lidí americkou Národní agenturou pro bezpečnost. V Oysters se pro změnu flagelantsky pouští sama do sebe a v duetu s dcerou Promise zase dojemně „konzultuje“ pohled na život s názory puberťačky. Zdá se ovšem, že malby, tisky a fotografie převládly nad ožehavějšími tématy a působily na Tori uklidňujícím dojmem. Komorností zvuku se písničkářka, po pokusech s klasicizujícím orchestrálním aranžmá, vědomě vrací k začátkům, ke své „niterné identitě, k vytváření písní současných“, jak praví tisková zpráva k vydání desky. Často si vystačí pouze s klavírem. Když dojde na rytmiku, starají se o ni většinou jen střídmé, tiché elektronické smyčky. Pokud se ozve kytara, na kterou hraje Mac Aladdin, slouží spíše ke spoluvytváření ornamentů spolu s klávesami než ke zdůraznění soundu. Místo někdejších kontrastních výbuchů expresivity a vzteku setrvává Tori v melancholických náladách. I tahle decentní, nevyzývavá podoba Tori sluší. Možná nám dokonce, abychom jen lehce ironicky parafrázovali jistý autorčin patos, pomůže svými „zvukovými aplikacemi tvarů a barev“ leccos vidět.
Mercury Classics, 2014, 59:25
