Napřed bylo 6 Dialogues (Emanem 4069) z roku 2002. Potom jsme Trevora Wattse a Veryana Westona mohli obdivovat v Praze – jejich souhra byla ohromující. A nyní Martin Davidson vydal na svém Emanemu záznam londýnského setkání obou improvizátorů z března 2011 s názvem 5 More Dialogues. Jako vždy pečlivě a výtvarně perfektně vypravený booklet 
obsahuje tři strany doprovodného textu Briana Mortona. V podstatě v něm široce rozvádí, že hudbu, kterou CD obsahuje, nelze vyjádřit slovy. Slušný rozsah na takové sdělení. Samozřejmě jde o hudbu, která vyžaduje především citové sdílení. Jak saxofonista Trevor Watts (zde se sopránkou i s altkou), tak pianista Veryan Weston jsou dvě vyzrálé osobnosti, jejichž životaběh a hudbyběh může vydat na knihy včetně historie Amalgamu, Spontaneous Music Ensemble, Stinky Winkles, 4 Walls atd., ale především Moiré Music. Mají totožnou minulost, a přece jsou různí. Wattsova improvizace podléhá jakémusi vnitřnímu řádu, je mnohoobjímající, leč nikoli nevypočítatelná. Naproti tomu Weston je věčný hledač, pokušitel tónů i rytmů, klavír je mu zdrojem dobrodružných výprav do nepoznaných oblastí. Jak je tedy možné, že tato (i když jemná) disparátnost může vést k tak očividně kumulativnímu výsledku? Odpověď: možná právě proto. Ti dva se inspirují svou osobitostí, nejde jim o dialog přitakávající, nýbrž co nejrozmanitější. Každá z pěti souher (z nichž pojmenování tří bazíruje na číslovce dvě, tedy cuTWOrm, rooTWOrm, flaTWOrm) je jiná, odlišná od předchozí i následující, občas se oba muzikanti rozhlučí na plný úvazek, občas si pohrávají s tóny jako s pingpongovými míčky, jindy odsekávají jednotlivé zvuky, pak je nahloučí na jednu kupku, která jenjen se sesunout (ale nesesune se, naopak zabruslí do nečekané plochy). Jsou humorní, na okamžik smrtelně zvážní, ale tato ať už opravdová, ať fingovaná vážnost se rozprskne do spršky tónů. Ony zatím nejmenované skladby slují Exchanged Frequencies a Frequent Exchanges a svědčí o šibalské úhybnosti obou pokušitelů, o tom, jak dovedou své hudební nápady převrátit v jejich protiklad – věru plodné chameleonství! Přitom nemáme dojem z improvizování jakožto tápajícího fenomenu, každé z oněch pěti čísel vyvolává představu plnoprávného tvaru. Improvizace, která se přeměňuje v kompozici, vzniklou z daného momentu.
Éterická Švýcarka Charlotte Hug patří dnes k nejprogresivnějším violistkám této planety a Davidson na tom má svoji zásluhu: vydal její Transitions (2002 – s Maggií Nicols a Caroline Kraabel) a Neuland (2003), a tím ji uvedl mezi 
improvizátorskou smetánku. Právem. Dosvědčuje to i sólové album Slipway to Galaxies, která prezentuje luznou hudbu, odhalující jiné světy (Anderwelten). V souznění s nakreslenými zvuko-ikonami (které doprovázejí booklet) nám tu Hug předvádí osm galaktických eskapád, oscilujících mezi melodickým blouzněním, subtilním vábením-pábením, pod nímž tušíme Sirénu, lákající nikoli Odyssea, nýbrž nás, posluchače, modlitebním vzlykáním a výbušností sopky, z níž se řine zvuková láva. Hug šátrá po své viole smyčcem i prsty a protihlasně ke konejšivé melodii nebo disharmonické exaltaci používá výtrysky vokálů, hlasovou výkřikovost (nikoli vykřičenost!), zvukozachrutost (dá-li se tak nazvat opak zvukomalebnosti), její hračičkářské běsnění občas kulminuje, zajíkne se, pozastavuje, žadoní, teskní, rezignuje až po chlácholivý tón, který zmizí do nenávratna. V tomto hlase, rezonujícím na jemnosti i kvílivosti violy, je ohlas pradávných mýtů i vyšinutost cizelování zvuků současnosti/budoucnosti, slyšíme v něm cizokrajné ptáky, jasnozřivou meditaci i zděšení z propadání světa. K tomu violistka systematicky znásilňuje svůj nástroj, který pod jejíma rukama skučí, výská, juchá, vybuchuje, šramotí, přespěchaně rozvichřuje hladinu našeho adrenalinu. Objevování nových světů tedy? Vlastně ne – spíše hudebních galaxií.
Jako Watts a Weston, tak i John Russell (další z rezidentů Emanemu) a Pascal Marzan mají rozdílné zázemí i poněkud odlišný způsob hraní na kytaru/pohrávání si s kytarou. Nicméně na CD Translations, zahrnujícím pět improvizací, zaznamenaných v Russellových domovech v 
únoru 2007 a v březnu 2010, nejenže nedochází k nějaké diskrepanci, ti dva si tu více než notují. Nejsou to žádní „kytaroví hrdinové“, nýbrž koumáci, vybrnkávající své vidění světa, kteří se tu (zřejmě bez mrknutí oka) doplňují, protiřečí si, mají totožná místa i odliky, dovedou se občas ve svém tichém gejšlení vzrušit, nikoli však vyrušit z náruživého soustředění, nejsou mimochodní, jejich návaznost vede místy až k vzájemné prodyšnosti. Přitom jde o dva sólisty, nikoli o sólového hráče a doprovodného jistitele a teprve při bedlivém poslechu zjistíte, že z oněch dvou je Russell ten zahloubanější a Marzan emotivnější. I když převažuje poklidná nota, neznamená to, že místy nedochází k předhánění, k vytržení, a pak oba nástroje haraší, rozbrnkávají se, šelestí, rachotí, skřípějí, praskají, drhnou, drnčí, vibrují i virblují, jektají, prokluzují, cvrkají, pobzikují, pobubnovávají, valchují zvuky, nejde však o výtržnosti či schválnosti, někde za těmi šumy tušíme úsměv, radost, smysl pro humor, což si můžeme dokumentovat i názvem závěrečné skladby: In Mr Niwa’s garden, two chickens suddenly ate a crocodile. Odlišné vročení skladeb nemá vliv na jejich vyznění, všechny jsou hračičkářsky rozverné, zadumaně neposedné i zasněně „posedné“, je v nich ukryta vnitřní síla, jakou leckdy nenajdeme v dílech, která sázejí na násilnou halasnost.
Emanem 5017, 2011, 58:48); Emanem 5018, 2011, 65:02; Emanem 5019, 2011, 72:49