Doby, kdy slovo ,písničkář‘ znamenalo pouze cosi mezi Vladimírem Mišíkem a Jaroslavem Hutkou, už jsou dávno pryč. Na žánrová dogmata si už dnes hrají jen ti omezení, pole je otevřené, a prostor pro interprety jako je Todd Nesbitt aka Unkilled Worker jakoby se tak přímo nabízel. I když sám s kytarou, má totiž do akustického folkaře hodně daleko. Ze všeho nejdřív člověka při prvním poslechu napadnou coby příbuzní ,berlínští Australané‘, a to ani ne tak Nick Cave, jako spíš Crime And The City Solution nebo Once Upon A Time. Přičemž Morphine a P.J.Harvey nakukují oknem. Jenomže to je jen povrchová slupka. Pravdou je, že Toddova domovská skupina, noiserockoví Wollongong, toho loni moc nenahráli, a tak měl Unkilled Worker, již několik let nenápadně fungující projekt, čas se vyloupnout a dozrát. Koncem roku vyšel debutový společný singl s Aran Epochal, a letos konečně i první regulérní album FAITHCOLLAPSE (Silver Rocket, 2009, 52:00). Jak už pouhý samotný název napovídá, očekávat veselé nekonfliktní písničky by bylo naivní. Napoprvé zní až nadstandardně temně a možná i trochu monotónně, ale s postupným objevováním se můžete dobrat až překvapivých zjištění, tak jak se ze špinavého káčete zvolna vylupuje ptačí královna. I když jsou vyjadřovací prostředky minimalistické (a drobné příspěvky hostujících členů OTK je jen podtrhují), přesto je výsledek bohatý. Album odhaluje totiž své přednosti postupně, předkládá jeden po druhém své trumfy, a vybízí k soustředěnosti. Naléhavost hlasu si nezadá s – i na něj – nadprůměrnou produkcí Ondřeje Ježka, a citlivá vyváženost všech ingrediencí z celé nahrávky dělá výjimečné album. Přestože na CD (vinyl nebyl zrealizován jen kvůli delší stopáži a nechuti redukovat celek) převažuje jen zpěv, doprovázený jednou, nikterak vrstvenou kytarou, jen sporadicky doplněný jednoduchou rytmikou či ruchy, celkový zvuk působí neobyčejně plným dojmem. Jako kdybychom poslouchali regulérní kapelu, kde všichni slouží výsledku a pokorně podporují svého leadera. Ostrý kontrast k dnes často prosazovanému přístupu ,jen pobavit a odreagovat‘ je tu patrný v každém okamžiku. Nejen díky naléhavému hlasu prostě nelze necítit, že tady o něco jde, a i když nerozumíte textům, ona síla výpovědi je tu víc než patrná od začátku do konce. A už dlouho jsem neslyšel nahrávku, která by tak rezolutně předem vylučovala možnost kompromisu. Napadá mě charisma Johnnyho Cashe zpívajícího cover Depeche Mode Personal Jesus – i tady se potkávají hudební světy, punková revolta i country feeling, blues i industriální syrovost. S čistou a otevřenou hudbou skvěle komunikuje graficky krásně provedený digipack, a s celkem vlastně dobře koresponduje i jediné negativum, které mě k desce napadá – že totiž disk lze z obalu jen velmi pracně vydolovat. Nicméně album Faithcollapse je dalším z těch, která dokazují, že pojmenováváním a vzepřením se neradostné realitě se s ní lze celkem úspěšně vypořádávat, a tak je jeho výstup ve své podstatě vlastně optimistický a nadějeplný. Což je obzvláště v současnosti více než potřeba.
