Už jsme doma: Pohádek ze Zapotřebí znovuudělání fortelné

Rozhodnutí Míry Wanka natočit znovu album Už jsme doma z poloviny 90. let vyvolalo mnoho otázek i přes nesporný fakt, že původní nahrávka není nejzdařilejší, má trochu tupý zvuk a ani mastering ji nezachránil. Totéž ale lze říci i o Nemilovaném světě. Přesto si Wanek vybral album, které není v historii kapely klíčové. A zpoza buku vykukuje druhá podstatně důležitější otázka – došla snad Už jsem doma invence, že znovu nahrávají sedmnáct let starou desku? Nestačilo by písně nahrát na koncertech a nepřetáčet ve studiu staré skladby, když není možné dvakrát vstoupit do jedné řeky?
Na tuto otázku Znovuudělání fortelné odpověď nedává, ale faktem je, že výsledek dopadl nad očekávání dobře. Už jsme doma nakonec opustili původní ideu držet se starých aranžmá a snažili se k písním najít nový přístup, což bylo rozumnější, protože z tehdejšího složení zůstal v kapele jen Wanek. V rocku, který stojí na osobitém projevu, je těžší někoho nahradit než v symfonickém orchestru, a v novém obsazení je lepší hledat nový přístup. Nové nahrávky jsou nejen lepší zvukově, což není nijak překvapivé, ale za původními nezaostávají ani v drivu, i když basa už nemá tu razanci jako na originálu.Závěrečná Kůželína ukazuje, co vše šlo z písní vytěžit. Nové pojetí je svižnější a hlavně improvizovaná mezihra bicích s kytarou dala skladbě další dimenzi. Bohužel je to jediná skladba, kde původní pojetí bylo jen odrazovým můstkem, i když i některé další skladby jsou povedenější než originální verze. To je případ hutného Kouzelníka
, Ránoci s hutným boosterem i Vodníka s akcentovaným rytmem tomů, sekaným pianem a drsným chraplavým vokálem. Zdařilá je i Hlína, kde se podařilo ještě více zdůraznit kontrast mezi tiššími pasážemi, v nichž odsekávaná kytara naznačuje vnitřní přetlak, jenž vybuchne ve zběsilé erupci, a na kontrastu postavené Tání s příjemně uvolněnou kytarou přinášející potřebné odlehčení k důraznému nástupu.Naopak ne vždy jsou šťastná kytarová sóla s táhlým zvukem a aranžmá dechů, které Bílou hůl – zejména v refrénu – přibližuje až příliš art rocku a zbavuje ho tahu a divokosti, k čemuž přispívá i trubka, hraná přehnaně rovně. Tady chybí Dolanského saxofon, který nikdy nepůsobil uhlazeně nebo chladně. Wanek vždy tíhl k propracovanosti aranžmá, což se ukázalo už na Nemilovaném světě a s lety tato tendence vystupuje stále více do popředí, což ukazuje mezihra v Todobotu s žesti a bublajícím fagotem. V kapele zatím nemá žádného rovnocenného partnera, který by mu výrazněji oponoval a občas ho usměrnil.
Také piana je občas zbytečně moc na to, že hraje danou fi guru a nepřechází do free pasáží. Možná by to vadilo méně, kdyby šlo o dřevěný klavír, jehož zvuk je přece jen proměnlivější. Vokály postrádají větší drsnost a naléhavost, jaká se stále ještě objevuje na živých vystoupeních.
Trochu sporné je také využití samplů, jako je hučení vysavače v Ažpakovi. Představuje sice oživení, ale je otázka, zda se přece jen neoposlouchá a nebude působit chtěně, jako přelévání windchimes z jedné bedny do druhé.
Znovuudělání fortelné je nesporně zajímavé stylistické cvičení, které dokázalo část z Pohádek dostat na novou úroveň. V tvorbě Už jsme doma ale už dlouho nepředstavuje očekávaný přelom, kapela se drží svého pojetí a do značné míry opakuje už řečené. Možná by bylo zajímavé, kdyby se Wanek načas spojil s nějakou silnou osobností z jiného žánru či stylu, což by mohlo představovat kýžený impuls pro další tvorbu. Spojení se Zabloudila by bylo vzhlede m ke Kůžilíné nesporně podnětné. Zajímavá by byla i kombinace se Sabot nebo Balaclavou či s nějakým experimentujícím turntablistou, ale i industrialistou nebo noisenikem.

Indies MG, 2012, 50:52