Vees jsou další tuzemskou kytarovkou, jejichž popularita neutuchá nikde ve světě, přestože jejich možnosti jsou chtě nechtě do značné míry vyčerpané. V daném obsazení při možnostech nástrojů a množství existujících akordů toho zas tolik nového vymyslet nejde. Ani Vees na albu Foe Dry, které se nyní dočkalo recenze na vinylu, s ničím novým nepřišli. Přesto patří jejich deska k tomu lepšímu v oblasti u nás. Vees nejsou další plačtivou partou introvertů, která se rozhodla vyzpívat svou bolest v táhlých plochách kytar. Nečerpají z tvorby z indie scény definované My Bloody Valentine. Naopak nabízejí svěží hybné skladby, ve kterých se objevují ohlasy The Who a Kinks. Jsou svižní, zpěvní a přitom nepůsobí až příliš retro, i když hodně čerpají z tradic šedesátých let, ovšem ne ze zvonivého mersey soundu, ale od kapel, které byly více ovlivněny rhythm and blues, jako byli Animals nebo Small Faces. Ukazuje to hned druhá píseň Johny Moon s divokou kytarou i následující sekaná Wooden People, kde s divočejším riffem kontrastuje melodický sbor.
Vees se ale nedrží úzce vyhraněného směru, ale snaží se podobně jako kapely té doby každou písničku pojmout trochu jinak, i když převažují ty svižnější. Nejaktuálněji působí úvodní instrumentálka Post The Rock pojatá – jak už název naznačuje – v duchu post roku, ale okořeněná pasážemi v duchu hardrocku à la Cult. Continuing Story of Suzie and David je zase ryze folková pohybující se někde mezi akustickými písněmi Led Zeppelin a Norwe gian Wood od Beatles, refrén je vysloveně westcoastový.
V dalších písních se vždy objevuje alespoň jeden prvek, kterým se vymaňují z retro stylu. Give Me My Money Rack má například ryze experimentální mezihru s lehce jazzovou basou a divokou kytarou a v Supernově má kytara kosmický sound. Trio si se svou tvorbou skutečně vyhrálo a jeho deska nenudí.
X Production, 2012, 40:37