Jazzový muzikant se musí pěkně otáčet všude ve světě. Fina Pekku Saarikorpiho jsme nedávno zaregistrovali jako člena komorně popových Korpi Ensemble a v letošním roce ho posluchači mohou objevit v bookletu dokonce dvou vlastních, tentokrát již mnohem najazzlejších projektů. Trio Veljeni Valas krom jeho bicích obsahuje ještě saxofonistu Joonase Outakoskiho a Juhu-Pekka Linnu na kytaru.
Jejich druhá společná deska PUITA, SANAJALKOJA JA KANERVAA (Presence Rec., 2008, 46:18) už názvem (v překladu Stromy, kapradí a vřes) naznačuje mnohé. Muzicírování tria jakoby probíhalo blízko roztopené přírodní sauny. Stejně tak, jako se její pravidelný návštěvník pohybuje mezi roztopenou výhní (soustředění, hromadící se energie), studenou lázní (akce a uvolnění) a relaxační mezifází, tak i Veljeni Valas nás provedou podobnou kůrou, ovšem pouze v hudební oblasti. Desku načínají niterným soustředěním s až ambientním vyzněním, i díky zásadnímu vkladu atmosférické kytary, které poté pomalu přechází díky bubeníkovu vkladu do pomalu se rozpalující sauny. Lehce zalévají žhavé kameny vodou, aby v předposlední jedenáctiminutovce věnované všem čtyřem zásadním elementům Země (oheň, vzduch, voda, půda) protrhlo decentní muzikantství komorního sofistikovaného jazzu s poctivě střádanou ECM atmosféru do free orgií všech tří exponentů. Ostrý skok do chladné vody střídá ihned uvolnění v podobě závěrečné vyklidněné kompozice.
Zatímco Veljeni Vajas ctí jazz se svrchovaně skandinávským puncem, další Saarikorpiho kapela Saarikorpi Brom už tak svázaná se svou domovinou není. Pekka získal grant od Finské hudební nadace ke zkomponování hudby, kde se odrazí nadšení pro západoafrické rytmy. V partě se znovu objevuje Joonas Outakoski se saxofonem, navíc ještě ostřílený kontrabasista Uffe Krokfors, tenor a baryton saxofonista Joakim Berghäll a klávesák Juha Kujanpää. Ani zde se skandinávským splínům nevyhneme, ale ty přeci jen v konfrontaci s od podstaty temperamentními africkými bloky perkusivních motivů ustupují více do pozadí.
Na druhou stranu se na desce WATER MUSIC (Presence Rec., 2008, 37:59) i před velkou geografickou vzdá lenost najde překvapivě mnoho styčných ploch. Hračičkovství, s tím spojený minimalismus a cit pro detail je oběma kulturám blízký. Albem prochází napříč jako průvodce marimba a její krátká vyprávění, která těkající album usadí vždy před mapu světa. Water Music je důkaz toho, že world music lze v jazzu použít tak invenčně, že stále zůstává svrchovaným jazzem i přes hromadu aranžérských a nástrojových výpůjček z třetího světa. V posledním finském komorním tělese už Saarikorpi prsty nemá. Tentokrát se na výsadní sesli energicky posadila Johanna Juhola, prvotřídní akordeonistka, odkojená, jak jinak ve Finsku, na argentinském tangu nuevo. Ta se představila na začátek tohoto roku ve dvojici s houslistou Pekkou Kuusistou ve velmi eklektickém duu Kraft.
Dvojice si za cíl dala barevnou neukotvenost a debut MAX HÖJD (Texicalli Rec., 2009, 56:55) věnovaný prvotřídnímu švédskému tanečníku tanga to jen potvrzuje. Základ desky sice tkví v prosté souhře Johanny s Pekkou, které tu a tam neopomene tango jemně připomenout, nikdy ale tak plakátovitě, aby člověk znechuceně mávnul rukou. Duo si tu a tam vypomáhá výpůjčkami odjinud, ale pokaždé původní skladby zpracovává po svém a využívá je jako odrazový můstek k dalším vlastním tématům. I přes převážně komorní vyznění je album hravým počinem. Oba protagonisté rádi citují ve své hudbě vše od klasiky, přes atmosférickou elektroniku až k irským dupárnám nebo hip-hopu a jasně tak naznačují, že prvotní cíl je především pobavit sebe sama.