Vědomí souvislostí je krédem muzikantského východiska pianisty a skladatele Vijaye Iyera, v USA narozeného syna imigrantů z Indie. Mít hluboké znalosti vývojových etap a na této zkušenosti stavět vlastní hudbu. Jedině tak se lze vyhnout epigonství, pokud však to není záměrem – což vůbec nemusí znamenat nic pejorativního, protože navazovat či snažit se proniknout k podstatě hudby uznávaných mistrů je tvůrčím činem samo o sobě. Jak originální a poučený tvůrčí přístup vypadá v praxi, tomu jako vzorek velmi dobře poslouží poslech proslulé árie Somewhere z Bernsteinova muzikálu West Side Story z alba HISTORICITY (ACT/2HP, 2009, 61:57). Je to již jeho třinácté album v postavení kapelníka nebo spolukapelníka od roku 1995 a stačí si poslechnout to nejstarší album Memorphillia (Asian Improv Records), aby bylo zřejmé, že na scéně se objevil talentovaný pianista a skladatel. Jeho trio donutilo zbystřit pozornost zaměřenou na tuto kategorii jazzu snad nejvíce od dob zjevení tria Breda Mehldaua. Iyera doplňují kontrabasista Stephan Crump a Marcus Gilmore na bicí. Vrátím se k Somewhere: poklidný úvod s basou a piánem, který poctivě představí milostné téma songu slušivé každému zpěváku pro jeho vřelost, je po minutě drsně narušen klavírem zcela opouštějícím melodii a hrající tvrdošíjnou sestupnou fi guru po klávesnici v dramatické náladě kontrastující s tématem a jejíž rytmus podtrhuje kontrabas s bicími. Po návratu k melodii se vytváří také prostor pro sóla a Iyer na klavíru řádí s volností hodnou absolutních koncertních improvizací Keithe Jarretta. Neznamená to však, že by ,zbytnělý‘ hard bop se zvýrazněnou rytmizací byl jediným znakem hudby tria. Ve vlastních skladbách, které tvoří necelou polovinu lovinu repertoáru alba, dokáže být docela romantizující à la pozdní Bill Evans – slyš Trident: 2010, nebo Segment For Sentiment # 2, v němž Iyer vede zamyšlený dialog s basou Stephana Crumpa. Když se zamyslíme nad hrou největších klavíristických osobností jazzové historie, ať už to vezmeme od swingařů, přes Tatuma, Wilsona a bopery Powella, Monka až k Hancockovi, Evansovi, Jarrettovi a Mehldauovi, všichni se jeví jako ctitelé standardů: jednak se na nich vyučili, jednak jsou jim tvárným materiálem vhodným obzvláště pro uvolněné formy hry sólové a v triích klasického obsazení s basou a bicími. Postmoderní pianisté celkem logicky hledají vhodný repertoár také v nekonečném moři soudobé populární hudby, rocku, ale i současného jazzu. Iyer si pro toto album vybral skladbu Stevea Wondera Big Brother, v jazzu si našel skladbu Smoke Stack kolegy pianisty Andrewa Hilla, ale také Dogon A.D. avantgardního skladatele, klavíristy a básníka Julia Hemphilla. Iyerovo trio v Hemphillově skladbě dokazuje, že jej můžeme považovat za skutečného dědice někdejší jazzové avantgardy. Skladba je také dobrou vizitkou Stephana Crumpa. Výrazná rytmizace hry leží na bedrech souhry basy a klavíru, bicí tyto duetní dialogy podporují spíše jištěním pravidelnosti a pulsu, než aby na sebe strhávaly pozornost exhibicí. Tohle Iyerovo album není experimentem, je vyzrálou hudbou akčního improvizačního typu.
