Duší sedmého alba amerického skladatele, aranžéra, dirigenta, za mlada také hráče na trubku, Vince Mendozy, je šestidílná skladba Bluesounds, což je anglický překlad německého názvu desky BLAUKLANG (ACT Music/2HP, 2008, 63:36).
Známe to i z naší hudby: Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka je synonymem nejen jeho muziky ovlivněné jazzem a dobově poevropštěným blues, ale také viděním jeho chorobných očí. Mendozu modrá barva fascinuje množstvím odstínů v souvislosti s blue tóny černošského vokálu – evropskému smyslu pro čistotu intervalů „sprostě“ nepřesně intonovaných. Proto je barevný booklet zaplněn reprodukcemi obrazů Ernsta Wilhelma Naye, Jamese Wellinga, Marka Harringtona, Roniho Horna, samozřejmě otisky siluet Yvesa Kleina. Temnou modří zní úvodní část svity Bluesounds, syntezátorový zvuk s dechy v nejhlubších polohách přichází z temnoty vesmíru, vláčný rytmus, do toho vstupuje trubka Markuse Stockhausena, v dalších částech často cooljazzově ,davisovská‘. Mendoza úvodem stvoří atmosféru, od druhé části nastává hra s jejími odstíny. Paletu má k tomu bohatou: plnokrevný band dechových nástrojů se saxofony a klarinety (Frank Sackenheim, Claudio Puntin, Steffan Schorn), lesním rohem (Arkady Shilkloper), tubou (Jon Sass) a trubkou (Stockhausen). Regulérní smyčcové kvarteto Red Urg 4 je doplněno kontrabasem (Lars Danielsson) a kytarou (Nguyen Le). Melodickými vstupy se ozývá harfa Ully van Daellenové a vibrafon Christphera Della, rytmem jiskří úžasný Peter Erskine. Téměř půlhodina strávená s Bluesounds Movement I-VI svým zvukem představuje jedinečnou Mendozovu muzikální hru s odstíny modré nálady, dolní rejstříky nástrojů prosvětlují především sóla trubky a elektrická kytara Nguyen Le s jeho typickým „khmerským“ zabarvením a povětšinou ostrým zvukem. Malba však postupně jasní, trhá se a zjevují se jiné barvy. Závěrečný Bluesounds Movement VI je už v režii Erskinových bicích, Leovy kytary, Puntinova klarinetu a dalších sólistů roztančeným nářezem, za nímž nemůže následovat nic jiného, než nadšený ryk návštěvníků Traumzeit Festivalu v Duisburgu 7. června 2007. Než nás skladatel a kapelník Vince Mendoza přivede k titulní skladbě, navnadí posluchače svým aranžmá pro tento zvukově gilevansovsky jazzově symfonizující kapelový zvuk perlami moderní jazzové hudby, Davisovým All Blues ,smetanovsky‘ otevřeným akordem harfy a Blues For Pablo od Gila Evanse. Tradiční Lo Rossinyol, která by v jeho úpravě – dobře míněno – dokázala nadchnout stejně Rudolfi num jako lázeňskou kolonádu. Vlastní Mendozova Habanera pokládá až symfonický zvuk k sólu tenorsaxofonu a Ollie Mention je napsaná jako velké klasicizující sólo pro kytaru Nguyen Le. Mendoza (nar. 1961, Connecticut) má vytříbený vkus pro neobunivyklou instrumentaci a aranžování, jeho alba jsou velmi ceněna a spolupráce s Lovanem, Scofi eldem, Björk, Mitchelovou, bratry Breckerovými, Burtonem, Methenym a dalšími jen potvrzuje jeho význam pro současnou scénu.