Druhý díl edice Šumák (záznamy koncertů Vladimíra Merty a jeho různých přátel) přináší Mertovy společné nahrávky s kytaristou a akordeonistou Václavem Veselým. Obě části dvojalba jsou totiž záznamy z pražských koncertů z roku 1988. Merta se v té době vracel na pódia po zákazu a tehdejší duo s Veselým předcházelo vzniku legendární rockové kapely Dobrá úroda (jejíž archivní nahrávky by se ostatně měly objevit na dalším Šumáku).
Na obou koncertech (v klubu Prosek a Na Petynce) zazněly především písně, které Merta napsal v 80. letech a z nichž mnohé vyšly později na CD Mít míň je víc. I další skladby známe z už vydaných koncertních nebo studiových nahrávek, ať to bylo dvojalbum Live Malostranská beseda 1988 (záznam z téhož roku, ovšem bez Veselého), dávná „francouzská deska“ Ballades de Prague (Pomeranče Hieronyma Bosche), zakázaná a dodatečně vydaná Pravda o Marii (Uplakaná Země paní Pampelišky) nebo naopak rocková alba z nedávné doby Ponorná řeka (Píseň šaška) a Nikdo v zemi nikoho (Nekrytý šek). Ostatně znalci Mertova díla mohou srovnávat jednotlivé verze, případně pátrat, které ze zařazených písní nikdy předtím oficiálně nevyšly.
Ostatní mohou dvojalbum brát jako další z dokladů Mertovy autorské a muzikantské geniality. Písně s rozmáchlými texty ve volném verši se střídají se slokami plnými metafor, ale také s pakárnami, jako jsou Vybraná slova. Merta se často obejde bez náznaku refrénu (Funkcionářské zátiší) a jinde naopak bere do hry opakování jako funkční prvek – v písni Bílá to ovšem dělá úplně jinak než v Kocovině nebo Harmonii. Při pokusu o vnímání všech obrazů a významů by však posluchač neměl zapomínat na to, že Merta je také výborný kytarista, kterému tentokrát přítomnost kolegy pomáhá k větší ukázněnosti. Neplatí, že „s Mertou se nedá hrát“, jak se nás písničkář snaží přesvědčit ve sleevenotu. Naopak, hrát se s ním dá a spoluhráč navíc výsledek výrazně ovlivňuje. Logicky jsou tedy společné nahrávky s Václavem Veselým sevřenější a méně rozvolněné než svobodomyslné hraní s Janem Hrubým na prvním dílu Šumáku, dvojalbu Včerejší vydání.
Je samozřejmě otázka, co z Merty z 80. let má šanci oslovit dnešní publikum. Vyvolá patřičné konotace spíše protiportovní píseň Ante Portas nebo odkaz na Katapult v závěru skladby Velkej Mimoň? Snad i dnešního posluchače zamrazí při poslechu odvážné emigrační písně Chór („Vinu má každý – jsme všichni vězni / Proč lidi mizí jako sníh z hor?“), zatímco titulní Kecy má samotný Merta spojené s listopadem 1989 – zpíval je tehdy z balkonu Melantrichu.
To vše jsou souvislosti, jimiž stojí za to se i dnes zabývat. Stejně jako stojí za to vydávat písně Vladimíra Merty v různých koncertních verzích, s odchylkami od původních verzí textu a s různými doprovodnými muzikanty a v různých aranžích. Právě tím je Merta na naší písničkářské scéně výjimečný, protože u žádného z jeho kolegů by to smysl nemělo.
Galén, 2014, 68:54 + 67:07
