Vlasta Třešňák: Skopolamin

5_SkopolaminJe to rozkošný paradox, že zrovna Vlasta Třešňák vydal nové album u Supraphonu, v jehož sídle ještě před,pouhými‘ osmnácti lety nebylo možno nahlas vyslovit ani jeho jméno, ale od té doby se všechno změnilo. Změnila se doba, změnila se firma, do značné míry se změnil i Vlasta Třešňák. Zůstalo mu vlastně jediné, byť to nejpodstatnější: snaha co nejpřesněji vyjádřit vlastní pocity a říkat pravdu, byť by byla sebenepohodlnější.
Skoro až jazykolamné slovo SKOPOLAMIN (Supraphon, 2007, 46:28) v názvu nové desky označuje alkaloid z blínu, používaný jako tzv. droga pravdy, aplikovaná na válečné zajatce. Po jejím požití – podle Třešňáka – voják prozradí i „kde je v Pentagonu záchod.“ Jenomže „lež zvítězila – polkla skopolamin/ vítězný marš jančí na špičkách/ a pravda v poli nášlapných min/naklonil jsem se k ní – nedosáh,“ zpívá Třešňák v titulní písni, jedné z nejsilnějších na albu. A „vidím tmu na konci tunelu,“ dodává. Ne, těch dvanáct nových Třešňákových písní není rozhodně veselé poslouchání. To ovšem nebylo nikdy. S přibývajícím věkem ale – možná je to další paradox – Třešňák svůj styl vyjádření činí přímočařejším. Zatímco mnozí jiní postupem času své texty více zaobalují a uhlazují, Třešňákovy někdejší metaforické příběhy a zašifrovaná sdělení o Finských nožích, Robinsonech Crusoe a Madam Prahách stále častěji nahrazují skoro až punkové výkřiky jako zde v písních Zlý sen nebo Hej, vy bozi. Možná za tím stojí prostý fakt, že Skopolamin je po předloňské Inventuře už druhým albem, na kterém Třešňáka doprovází čistě rockový band a on sám se mění z někdejšího ,muže s kytarou‘ ve svérázného rockového zpěváka. Anebo to může být přibývajícími léty – Třešňák možná cítí, že čas na komentování okolí se stále zkracuje a je potřeba nazývat věci pravými jmény. Pesimistické vyznění jeho textů je důsledkem autorova příběhu celoživotního ,outsidera z vlastního rozhodnutí‘, nikoli už pouze ,Karlíňáka se švédským pasem‘. Třešňák si už několik let s kapelou, vedenou bubeníkem Martinem Rychtou, de facto plní dětský sen – jako puberťák v Karlíně šedesátých let snil o bigbeatové kapele (jak víme z jeho zatím posledního románu Melouch), dočkal se jí ale až po padesátce. I když jeho klasické akustické písně dodnes z nahrávek mají své neodolatelné kouzlo, působivost i hudební originalitu, jeho současné rock’n’rolly à la ,sixties‘, posílené ještě jakoby odněkud z paty tahaným, velmi zaníceným projevem, jsou uvěřitelné neméně.

Přidat komentář