Malá vydavatelská značka Červený kůň se loni objevila v souvislosti s debutem osobitého písničkáře / projektu Kittchen, jako její druhý titul letos následoval debut českolipské indie party Vyjakomy. Ta představuje sice zcela nenápadnou, ale o to víc osobitou alternativu ke všem těm „kytarovkám“, které spatřují progres ve zpěvu v angličtině a důsledném kopírování svých zahraničních vzorů. Intimní příběhy podané ale i svižným způsobem, nebojící se popových melodií, s texty, které stejně tak vyvolávají nálady a emoce, jako nutí k zaposlouchání, a to aniž by se tvářily světácky a snažily se vyřešit všechny zásadní problémy světa. Ještě lépe fungují pomalejší, melancholické skladby, v kterých jako by se odráželo prostředí Sudet, podobně jako třeba ve skladbách Umakartu či spřízněné Obří broskve, jejíž členové ostatně na desce hostují. Uplatňuje se v nich nejen akustická kytara, ale občas i v podobném hudebním světě nezvyklé banjo. Album, které skončí dříve, než by mohlo vůbec vzbudit myšlenku na nudu, navíc zdobí vynikající zvuk Tomáše Neuwertha a mastering v Británii. Samotné písničky severočeské čtveřice možná až příliš odlehčeně fungují na první signální a na opakované poslechy si už nenechávají moc překvapení, ale přesto jsou jasným důkazem, že i na lokálních scénách se stále i v dnešní době objevují zajímavá jména, schopná vyprodukovat příjemnou písničku, která nevyvolává pocit trapnosti, a že tak třeba kapely typu Mňágy a Žďorp mohou mít důstojné nástupce, bude-li o ně někdo stát. Vyjakomy jsou každopádně dobře připraveni.
Červený kůň, 2012, 31:59