Příznivci českého lo-fi rocku, ovlivněného zámořskými Sebadoh a Pavement, si možná ještě vzpomenou na Naquei Manou, křehkou písničkovou kapelu, po které zůstalo jedno album vydané u Silver Rocket. Jejich kytarista a hybatel Martin Patras se před časem odstěhoval na Šumavu, kde dal dohromady partu, pojmenovanou podle knihy Henryho Davida Thoreaua. Debutové minialbum se objevilo v prosinci 2014 jako digitální download, letos koncem ledna pak vyšlo na malé budějovické značce i ve verzi na (modré) magnetofonové kazetě.
Do nahrávky se už od úvodního zatroubení jelena jasně promítá přírodní tématika i ovlivnění beatnickou poezií. Pokud se posluchači podaří naladit na vlastně obyčejné, ale specifickou atmosférou oplývající písničky, drápek je zaseknut. Folkově upřímné, i přes psychedelickým odérem lehce rozmazanou kytaru, melodické a příjemně melancholické. Dýchá z nich obzvláště pro pragmatiky až zoufale nepraktický přístup k životu, odmítající honbu za materiálnem i průmyslový spěch. „Můžem jít svobodně svou vlastní cestou, přes skály a stromy, kde žádný stezky nejsou,“ zpívá se v titulní skladbě.
Čím déle nedlouhá deska (prý se chystá i vinyl) trvá, tím zajímavější věci se na ní dějí. Texty se pohybují na hraně naivity, vlastně sympatické tím, jak jde manifestačně proti proudu. Jasnou hitovkou je velvetovským duchem nasáklá Krajina („V týhle krajině, a bylo to tak vždycky, tě potkaj věci psychedelický…“), ale opravdovým majstrštykem je závěrečný kousek Kočí, nechávající svou zasněností vzpomenout na rané Please The Trees. Písničky s podobně jasně deklarovaným názorem na svět, se každopádně nepotkávají každý den.
NAAB, 2015, 27:16
