Spojovat jamajskou muziku a amerického kytaristu Waltera Beckera by si před nedávnem netroufli ani jinak zpustlí účastníci revivalových mejdanů Steely Dan v pozdním tažení nad ránem, kdy svoji opotřebovaností připomínali spíš materializované ztroskotance a nuly z nejslavnějších písniček kapely. Beckerův rozchod s klávesistou Donaldem Fagenem je ostatně i osm let po jejich znovusjednocení tématem stejně vděčným, jako nekonečné mudrování nad tím, jestli se Gilmourovi stýská po Watersovi a naopak. Ale časy se mění: Becker si ostříhal vlasy, s Fagenem si podali ruce při přijetí čestných doktorátů na Berklee a ve svých osmapadesáti letech vydává kytarista jakoby bokem svoji druhou sólo desku CIRCUS MONEY (Mailboat Records, 2008, 60:01).
Snad aby zamezil stařeckým infarktům z prvotního zjištění, že většina skladeb se nese v sice nenápadném a nevtíravém, ale pořád nečekaně reggae rytmu, obklopil se queenský rodák raději starými známými tvářemi: bubeníkem Keithem Carlockem a druhým kytaristou Jonem Heringtonem (oběma členy Steely Dan), dále věhlasným producentem Larrym Kleinem a pořádnou dávkou alkoholu, který je ostatně již třicet let nepsaným spoluautorem zásadních hitů skupiny. Na přebal desky kytarista ve správně nevázaném tónu naškrábal, že děkuje „všem a nikomu“ a zasadil se o to, aby v každé písni alespoň jednou mimoděk zaskuhral, že už beztak na ničem nezáleží. Jak ostatně dokazuje i promo video, v němž pomatený Becker vesele křepčí kdesi na dálničních toaletách. Ale pozor: navzdory prvnímu zdání se ještě definitivně nezbláznil a naopak přišel s albem v mnoha ohledech střízlivým.
Lze samozřejmě namítnout, že kdo si do studia pozve dvaadvacet muzikantů, aby každého nechal zahrát jen pár tónů, musí být buď blázen nebo uvědomělý génius. Některá místa jsou sice až nezdravě hluchá, jiná však zdobí střídmá sóla tenorsaxofonu Chrise Pottera nebo krátké mezihry pianisty Larryho Goldingse. Což pořád nic nemění na tom, že z podstatného jazzového koření v pozadí písní Steely Dan zbyl nanejvýš prach, který Becker s nadhledem a intuitivností gestického malíře roznesl na podrážkách, kam ho jen pustili. Radikální abstrakci směřující k absolutnímu bodu nula ostatně připomínají i pasáže, kde by ještě před pár lety Becker cítil potřebu zahltit minutový bridž, kdežto nyní nechává fanoušky v napjatém očekávání, výhružně přejíždí po pražcích, ale nakonec se kytary naschvál ani nedotkne. Výmluvou budiž to, že na desce sám hraje ještě podmanivé riffy na baskytaru a do toho navíc příznačně monotónně a ukňouraně zpívá. Byť i obnošené a podřadné texty dávno rezignovaly na soudnost a jejich smysl lze rozetnout jedině konstatováním, že Becker byl zřejmě placen podle počtu znaků. A protože zvuku nijak nepomůže ani symbolická přítomnost cirkusových parních varhan, jedinou útěchou rozmrzelým fanouškům tak zůstávají typicky steelydanovsky otevřené akordy, z nichž ospale vytahované a prodlužované tóny opět stoupají přímo ke hvězdám.
Výsledný dojem pak stojí a padá na tom, do jaké míry posluchač přijme jamajský rytmus. Becker jej pilně naposlouchal, smíchal s dalšími žánry a také prožil. Alespoň dá-li se věřit textařským náznakům o kokainových nocích, stozích cigaret a snech o Bermudách a Bahamách, které se v druhé půli alba nakonec beztak rozplynou v příznačně veselé hidey-hi, hidey-ho, jak ho znají jen pamětníci Caba Callowaye. A v téhle fázi poznání najednou sedí i jinak nepochopitelné bluesové fóry na kytaru. Becker sice zestárnul, oholil si bradku a našel nový zdroj inspirace, ale svých kořenů se zbaví jen těžko. A že deska přesto nedosahuje kvalit sólo nahrávek Donalda Fagena? Jak moudře varuje již název alba: vždyť je to celé jenom cirkus za prachy.
