Rakouské trio WenzlDnatek tvoří saxofonista Werner Zangerle, basista Roland „der Hunt“ Rathmair a bubeník Didi Kern. Jejich album Hug Box začíná velmi pomalu a opravdu tajemně basovou rezonancí a střídmými údery do činelů, ale hned ve druhé skladbě se začne patřičně vybarvovat a hýří neskutečně zábavnými nápady. Ne, že by bylo k popukání nebo že by šlo o nějaké žertíky či hrátky v primárním slova smyslu, ale je to zkrátka radost poslouchat i v těch nejtemnějších místech. Okamžitě mě začala napadat slovní spojení jako free rock, hard jazz, psycho punk, ambient core, metal twist, heavy bop, cool noise a ve výsledku třeba neue psychocorejazz welle. Místy máte pocit perfektně vystavěných a propracovaných aranžmá a dokonalých vycizelovaných instrumentálních výkonů, jindy neokázalé ležérnosti a rozvolněnosti. Žádná hyperprecizní vyumělkovanost, nýbrž naprostá spontaneita. Zmiňované „styly“ se zde různě proplétají nebo tvoří páteř daných skladeb. Album má tak celistvý esprit a přitom je vlastně každá kompozice úplně jiná, aniž by bylo potřeba ji pentlit nebo ozvláštňovat něčím nadbytečným. Tempa se ústrojně mění, ale patřičný odpich a drive to má jak v pomalejších pasážích, tak i v rozjezdech a násmazích. Pěkně to duní, profukuje a bravurně doplňují excelentní perkusistické kotrmelce. Vše se prostě děje zcela přirozeně a je dokonale natimingované, ať už má daný kousek něco málo přes dvě minuty nebo necelých osm. Suma sumárum geniálně vytříbený opus non plus ultra.
Listen Closely, 2014, 46:46