Wildbirds & Peacedrums: Heartcore; Essie Jain: We Made This Ourselves

9_wildbirdsŠiroká škatulka popu neobsahuje pouze omezený škvár, kterým se nás snaží bez přestání zásobovat domácí komerční rádia. Jasným případem budiž švédská dvojice Wildbirds & Peacedrums, které ke štěs tí stačí bicí a hlas zpěvačky Miriam Wallentin. Jejich rok starý debut HEARTCORE (Leaf/Starcastic, 2007/08, 40:50) vychází konečně v celosvětové distribuci. Známe dvojice omezené bicími a basou (Sabot), bicími a kytarou (The White Stripes) nebo bicími a klávesami (Dresden Dolls). Čistý zpěv ve spojení s rytmikou jsme tu ale už dlouho neměli. Takový dialog pevného a mimořádně plastického vokálu s vynalézavým bubnováním Andrease Werliina najdeme ve více než polovině skladeb. Ve zbytku kompozic si duo přeci jen vypomáhá i jinde. Buď bubeník vymění bicí soupravu za zvonečky, různá železa, xylofon či další melodické nástroje, které může rozeznít paličkami nebo nebrání živelnějšímu vpádu klavíru, kytary, smyčců a kontrabasu (I Can’t Tell In His Eyes, The Battle In Water,…). Wildbirds & Peacedrums umně střídají řízné nálady, které mohou upomenout na již zmíněné Dresden Dolls, umírněnějšími až sedativními okamžiky, kde vynikne suverénní Miriamin vokál, ne nepodobný kolegyni z labelu Hanne Hukkelberg. I z mála se dá vytěžit maximum – chce to jen vynalézavost a velkou porci charismatu. A toho se Švédům dostává v míře vrchovaté, jinak by nezískali cenu za největší jazzovou (!) naději letošního roku a s ním i možnost natočit druhé album The Snake, které už je také na světě.
9_essieLabel Leaf má v poslední době zvláštní zalíbení v ženských sólistkách, které v poslední době přivádí z lokální scény na celosvětové nezávislé kolbiště. Tentokrát se chlubí v New Yorku působící Angličankou Essie Jain, které vydává debut WE MADE THIS OURSELVES (Leaf/ Starcastic, 2006/8, 41:03). Dětství vprostřed muzikantské rodiny naplněné studiem hry na klavír, cello a zpěvem rýsovalo Essiinu budoucnost celkem jasně, takže rozhodnutí opustit hudební svět bylo rodiči přijato s velkou nevolí. Mladá dívka ale potřebovala vnitřně přecvaknout z polohy ,musíš‘ do pozice ,chci‘ a to si žádalo velké oběti. Přestěhování do New Yorku a několikaletý celibát od muzicírování přinesly nakonec dobré ovoce. Nejdříve osamocená skladatelka potkala na stejné vlně naladěného kytaristu Patrika Glynna, poté přišla nabídka hraní na folkových pódiích a nakonec i volné studio k natočení prvotiny u vydavatelství Ba Da Bing, americkém domovu Beirut. Dvojice nahrála desítku kompozic u sebe v obýváku, jakoby se bála, že ve sterilním studiovém prostředíztratí svůj náboj. ,Noční‘ kompozice jsou oholené až na kost, jako by se Jain řídila heslem „písnička je hotová teprve když už z ní nejde nic vyhodit“. Jemné kompozice s laskavým vokálem jsou doprovozeny klavírem, kytarou a jen na několika místech houslovými vícespřežím a bicími (za soupravou Jim White z Dirty Three). Sama Essie k tomu dodává: „Celá deska je hudbou pro černou hodinku – když si chce někdo zaplakat, zahojit šrámy na duši, když vás svírají stěny mezi kterými sedíte a chcete utéci od všech těch věcí, které svět na každého neustále plive.“ To je cíl, při kterém se snadno zabředne do banalit nebo nevkusu. Essie, možná proto, že nemusela a jen ze sebe vypouštěla nápady tak, jak se rojily v hlavě, se nakonec těmto pastem bravurně vyhnula. Druhá deska už ale bude o něčem úplně jiném.

Přidat komentář