V Polsku je kontrabasista Wojtek Trac-zyk známý ze spolupráce s nejrůznějšími hudebníky a soubory včetně tria Marcina Olaka, bandu Kamila Szu-szkiewicze, Trifonidis Free Orchestra nebo The Light, jeho sólovou desku Free Solo však můžeme považovat za jakési tovaryšské dílo, které chce prokázat nejen jeho hráčské schopnosti, nýbrž i osobitost pojetí a dychtivost pokořit zvolený nástroj. A jak už v Polsku bývá zvykem, zvolil k tomu náboženský rituál, čemuž nasvědčují improvizace, nazvané Kyrie, Sanctus, Agnus Dei a podobně. Kdyby nebyly takto uvedeny, pravděpodobně bych tuto inspiraci coby neznaboh neodhadl, nicméně zřetelné je střídání rozdurděné rozkuráženosti a hloubavého ponoru, vrčivého, až nabručeného prubířství a rozvíravého tydlitátování. Hřmící, až třeskuté tóny mají svou zadíravost, souběžné a prostřídávané používání smyčce s brnkáním i políčkováním basy vytváří občas skutečně ojedinělé hudební trsy. Ať si Traczyk na svůj nástroj doráží zhurta nebo ať nad ním uvážlivě prodlévá, ať je do hry pohroužený nebo nad její osnovou spíše těkající, musíme uznat, že se blíží k tomu, co on sám charakterizuje jako hudbu, kterou nejenom slyší ve své hlavě, ale která k němu zároveň přichází zhůry (odtud také zřejmě pojmenování šesti nedlouhých svatých opusů). Celé toto počínání trvá pouze necelých devětadvacet minut, ale možná, že jde o záměr: pro neskalní příznivce podobného typu improvizace by delší stopáž asi byla už neúnosná.
Multikulti Project, 2012, 28:26