Stabilitu kvality, pestrosti a živosti jazz ových koncertů festivalu Boskovice 2010 zajistila tria s pianistou Krajňákem, tenorsaxofonistou Štveráčkem a zaškatulkování se vymykající jedenáctičlenné těleso wrgha POWU orchestra pianisty a skladatele Tomáše Sýkory (v Boskovicích hráli už roku 2008). Zatímco oba Ondrové připomenuli vzrůstající úroveň našeho současného jazzu, Sýkora na naši scénu přivedl žánr existující sice už od konce swingových let třicátých, nikoli však u nás. V jeho počátcích bylo míchání populární hudby, jazzu a lehké ,vážněhudební‘ tvorby v parodii, grotesce, nadsázce, které později dostalo dokonce označení devastující hudební komedie. K jednomu z nejvýraznějších autorů tohoto přístupu k hudební tvorbě, k bubeníku Spike Jonesovi (1911–1964) se Sýkora vysloveně hlásí. Na druhé straně je Tomáš Sýkora skladatelem moderní vážné hudby a vyznává taková jména jako je Györgi Ligeti, Sofi a Gubaidulina, Bronius Kutavicius, Giya Kancheli, Kaaia Saariah. Jako jazzman (kvarteto Nedoba) naslouchá Horace Silverovi, Billu Evansovi, aranžérům Jimu McNeelymu a Gilu Evansovi, groteskní inspirace nachází také ve skladbách a aranžmá Milana Svobody. Sýkorův orchestr fungující v prakticky neměnné sestavě třetí rok udržuje po celý čas stabilní repertoár, jehož podstatnou část se letos podařilo konečně dostat na desku pojmenovanou neméně zvláštně: KAPILOONGO (mot’s music, 2010, 45:54).
CD Kapiloongo obsahuje osm kompozic, s výjimkou skladby Právě dnes od houslistky a příležitostné zpěvačky Niny Marinové, všechny od kapelníka Sýkory. Pro wrgha POWU orchestra jsou skladby aranžovány ve stylu symfonických orchestrů – smyčcový zvuk zajišťuje kvarteto Marinová (1. housle), Milan Jakeš (2. housle), Martin Kroupa (viola), Petra Reksoprodjo (violoncello), podle potřeby doplněné legato hrou kontrabasu Vlada Micenky. Všichni dobře swingují a zvláště Marinová se předvádí jako skvělá houslová improvizátorka. Pro výslednou ,pouliční‘ barvu hudby má důležitý význam akordeon Michala Šťulíka. Podstatné sólové party hrají vedle klavíru a prvních houslí ještě fl étna Dušana Navaříka, klarinet Jakuba Šnýdla a kytara Michala Šinka. Bubeníkem, jehož souprava se na malých pódiích vzhledem k obsazení bandu obvykle ztrácí úplně vzadu, je Cyril Lojda.
Dá-li se v hudbě mluvit o rozjásaném tématu, určitě to sedí hned na úvodní skladbu Létající koník, jehož zasněný let někde v oblacích si ve střední části užijeme hudebním vyjádřením. Tango burziano svou hrdostí, zasněností a potměšilostí, s krásným klarinetovým sólem, by jistě přitáhlo na parket i francouzského tanečníka Camille de Rhynala, který údajně první předvedl Evropě, kterak se tančí tango v putykách Buenos Aires. Skladbu Voraři propojenou se svérázným průvodním slovem Karla Čáslavského (…Vody není moc, ani málo…To voda zpívá, ještě k ránu plakala…). Když si vzpomenu na prozaický ,výklad‘ toku Smetanovy Vltavy, jaký jsme obdrželi na školních koncertech v Obecním domě, docela by pasoval i pro výklad skladby Sýkorovy. Již zmíněná Právě dnes nás zavede někam na Podkarpatsko, ovšem nebyl by to wrgha POWU orchestra, aby klarinet nezašilhal někam hlouběji k Balkánu, do čehož se ještě vplete melodická jazzová improvizace na kytaru. Impresionisticky zasněná a překvapivě prostá je zpěvná Lullaby For Jan.
Z části až čardášově skočná Měchurka a lískáček patří ke skladbám orchestrem řazeným do svého hudebního ,dětského koutku‘ – opět řada kontrastních nápadů, včetně melancholických chvilek. V Podzimní se seznámíme s příjemným hlasem (a slovenštinou) Niny Marinové, mužnými vokály, elektrickou kytarou; skladba je syntézou upřímné hudební sentimentality, disko rytmu a ,drsně filozofujícího‘ rapu. Závěrečný Hotel Paris je odvázaný swing se sóly houslí, kytary, výjimečně použitým tenorsaxofonem a záměrně se zrychlujícím rytmem, který nás donutí rychle si celou desku pustit znovu.
