Japonsko a free jazz? Ovšemže. Zjistil jsem to už při svých návštěvách v ósackém jazzovém klubu – výběr japonských free jazzových desek tam byl velice bohatý. Pianistka Yoko Miura, která free jazzovou improvizaci vyznává a zdá se být spřízněna s Paulem Bleyem, se ovšem projevuje zcela po svém, někdy až lakonicky zašifrovaně, nicméně se značnou originalitou. Svědčí o tom i záznam koncertu AT VIOLON IN TOKYO ze 17. dubna 2009, při kterém byli jejími spoluhráči francouzský bubeník a perkusista Arnaud Benoist a trombonista Toshihiro Koike. Záznam nám zprostředkovává dvě improvizace (v celkové stopáži 50:28), do nichž hudebníci vstupují zdánlivě ostýchavě, jako kdyby budoucí tóny přivolávali z dálek nebo z hlubin svého nitra, jako kdyby se vzájemnou souhrou koketovali, ta se však zvýrazňuje, zmnožuje a proplétá – nikoli však, aby se vlila do jednolitého řečiště, naopak: zůstává útržkovitá, s řadou zámlk. Je to souhra souběžná i mimoběžná, pianistka na svém nástroji zurčí, perlí, vyzvání, místy pak se kláves dotýká jen sporadicky, jako kdyby se ke každému tónu odhodlávala, je střídmá, leč vzrušující, tajemná, povlovná, odhalující i zahalující. V tom ji podporují oba spoluhráči. Benoist ji totiž nedoprovází, nýbrž její hru ozvláštňuje, zvýrazňuje, je razantní, nevypočitatelný, vyzývavý, uminutý. Koike naopak pracuje většinou s nenásilnými přiznávkami, chvílemi je velebný, chvílemi se zdá, jako by trombón vyměnil za fl étničku, chvílemi je zase zádumčivě skřípavý. A tak je celkový projev dost nečekaný, neobvyklý, záměrně nedořečený i nedořešený, tím více však vzrušující. Meditativnost se tu prolíná s naléhavostí, souhra s mimohrou, prodíravost s projasňující pasáží. Je to záležitost, která vás rozhodně neponechá v klidu.
