Výstižný název. Recto verso, Po obou stranách. Bohapusté výbuchy emocí i intelektuální nadhled. Šantán i univerzitní knihovna. Isabelle Geffroy alias Zaz dokáže smíchat vznešené odkazy hudební historie s divokým šramlem a působit při vší té „schizofrenii“ dokonale samozřejmě. A to sama o sobě říká, že je „nekomplikovaná bytost“. Hm. Jenže tahle údajná nekomplikovanost si vůbec neprotiřečí s inteligencí. Možná bychom tomu měli říkat spíš upřímnost? Neochota zastírat city? Když má Zaz ve svých písních radost, řehtá se nahlas a skáče až do stropu, když se rozesmutní, chrlí slzy jako hrachy. Skladba Gamine by vyzněla powelsslot.net málem jako hloupá diskotéková odr-hovačka, nebýt tak nakažlivě, uvolněně veselá. A v baladách s nefalšovaným splínem cirkusového klauna jako J’ai tant escamoté netřeba studu za dojetí.
Na druhém albu má Zaz mnohem menší autorský podíl než na eponymní prvotině z roku 2010, ale co se týče pocitu autentičnosti, není to překvapivě na škodu. Dvorní autoři se zdatně trefují Zaz do vkusu, a když zpěvačka převezme Aznavourovu Oublie Loulou, dokáže ji podat patřičně lascivně. A co teprve fascinující naléhavost až ke kontrolované hysterii gradovaného zpěvu v potemněle rockové Déterre, zpestřené chvějivými hammondkami hostujícího Londýňana Glena Scotta (též Eric Bibb či Mary J. Blige). Oproti debutu navíc zaznamenává Recto verso posun k větší pestrosti repertoáru i výrazových prostředků protagonistky.
Co dělá z tohohle eklektického francouzského retro popu záležitost, která překvapivě oslovuje následovatele kýčovitých rozhlasových hitparád i posluchače mnohem náročnější?
Pomineme-li dráždivě zastřenou, jemně chraptivou barvu hlasu, opravdu netuším. Ale funguje to. Asi nezbude než se uchýlit k frázi „odzbrojující holčičí samozřejmost“, jenže Zaz, momentálně v Kristových letech, přece nepůsobí jako nějaký naivní diblík. Snad to napišme raději takhle: z profilu z ánfasu, zepředu zezadu, recto verso, všude samé charisma.
Play On/Sony Music, 2013, 41:14