Od českého vydání Heylinovy dylanovské biografie uplynulo šestnáct let, takže lze přivítat další životopis Boba Dylana bez otázek, zda pro náš národ nejsou dva takové tlustospisy příliš. Stejně jako druhé, podstatně rozšířenější vydání Heylinovy práce z roku 2000, které Howard Sounes stačil zahrnout do svých pramenů, byla Down the Highway (Galén 2010, 436 stran, přeložil Michal Bystrov) přichystána k písničkářovým šedesátinám v následujícím roce. Autor otevírá svůj text líčením pozadí Bobfestu 1992, jehož význam mezitím Dylan úspěšně zastínil výraznějšími počiny, a dále již pokračuje přísně chronologicky, od narození Dylanova dědečka v Oděse roku 1875 až k roku 2000, kdy kniha vznikala.
Howard Sounes nepatří k vyhraněným dylanologům (před Dylanem se věnoval Charlesovi Bukowskému, po Dylanovi světu profesionálního golfu a nyní mu vychází životopis Paula McCartneyho), což mu zaručuje bezpečný odstup. V rámci sběru materiálu hovořil během tří let s dvěma sty padesáti lidmi z Dylanova okolí, získal přístup i ke členům písničkářovy rodiny (ovšemže nejmenovaným), propracoval se k informacím ohledně Dylanových finančních poměrů i soudních pří, zmapoval též písničkářovy nemovitosti a prokoukl i metody jejich utajení. Což je v Dylanově případě samozřejmě výkon úctyhodnější než u kterékoliv jiné celebrity. Sounes shromáždil kromobyčejné množství údajů, zejména co do přesnosti a věrohodnosti (pokud to lze ze smíchovské perspektivy posoudit) skutečně překonávající předcházející životopisce. Mnohé otázky uvedl na správnou míru, do lecčeho vnesl jasno, doplnil dosud bílá místa, aniž by – jak v takových případech často bývá – uváděl do oběhu nové omyly.
Výběr z tak rozsáhlého materiálu ale nemohl být nikterak jednoduchý a prostor jistě nebyl neomezený. Citace jsou proto občas nemile stručné, jejich použití přitom mnohdy samoúčelné, a zanechávají ve čtenáři dráždivou otázku, kolik materiálu asi muselo zůstat nevyužito (jak už to tak s Dylanem bývá). né koleji, a historka sousedky o tom, jak se jisté Dylanovic dítko počůralo, tak kontrastuje se zjevně nevytěženou Carol Childsovou, která měla evidentně nejen dostatek osobních zkušeností s Bobem, ale především nadstandardní schopnost je trefně popsat. Některé fi gury autor podává trochu nekonzistentně: novinář Larry Sloman přichází na scénu jako vysloveně ,odpudivý‘ člověk a najednou o necelých padesát stránek dále spolupracuje na Dylanově videoklipu, aniž by autor nad takto krkolomným vývojem pozdvihl obočí – paradoxem je, že se tento ,krysák‘ rozkmotřil s mateřským Rolling Stonem právě kvůli tomu, že redakci nedodával informace toho rázu, s jakými pracuje Sounes, tedy ohledně financí a soukromí.
Na dotažení mnoha věcí bohužel nezbylo místo: zajímavá epizoda s Dylanem netrpělivě demonstrujícím ve studiu muzikantům požadovaný zvuk mandolíny (podle jiných, podrobnějších pramenů ji ale tehdy nakonec nahrál sám) mohla být uvedena do souvislosti s bizarním Dylanovým rychlokursem u mandolinového velmistra Davida Grismanna. Ale Sounesovi na muzikantských historkách ani muzice samotné příliš nezáleží, ostatně charakteristiky alb a skladeb patří k nejslabším místům knihy a někdy jsou tak trochu you don’t know what it is, do you, mister Sounes?
O to suverénnější jsou jeho průniky do soukromí. Jak známo, Bob je tak trochu „Karkulín ze střechy“, náramně okouzlující, vcelku při penězích, ale ne zcela spolehlivý pán. Samotný trumf knihy, tedy odhalení utajovaného čtyřletého manželství se zpěvačkou Carolyn Dennisovou a otcovství dcery Desiree Gabrielle, stejně jako inventura Dylanových záletů (která rozšiřuje dosud známý seznam o pár dalších položek a jiné již dříve odhalené zase opomíjí, neboť šlo zjevně o masové hnutí), nejsou sami o sobě tak pikantní, jako Dylanovy nikdy nekončící konspirační šachy. Ve skutečnosti nám ale realitu jeho existence ještě lépe charakterizuje řada podrobností – když třeba sdělí muzikantům, že mohou na jeho pozemku zkoušet jen do šesti, protože pak by si sousedi stěžovali (o podobných překvapujících limitech mimochodem mluví například i Eric Clapton či Tom Waits). V těchto detailech je kniha asi vůbec nejcennější. Dojem z českého překladu je po devíti letech, před nimiž jsem recenzoval Sounese poprvé, v podstatě shodný. Down the Highway měla nepochybně štěstí na překladatele, který je ve věci nejspíše zainteresován hlouběji než autor sám a také aktualizoval knihu důkladným přehledem Dylanových aktivit prakticky až do momentu českého vydání. Osobně bych měl výhrady jen k vysloveným maličkostem, jako termínům „steel guitar“, „slideová kytara“ (arciže neočekávám překlad „ocelová“ či „skluzavková“ kytara, ale vžité anglicko-české spojení) a přehnané expresivitě překladu věcného Dylanova „too fast“ metaforou „jako ďas“. Je roztomilou shodou okolností, že v překladu téže písně byl před více než třiceti lety za nezvládnutí svého Pegasa plísněn jiný překladatel, když přeložil strohé „extreme“ jako „ostrá jak jehly hrot“.
Nejspíše představuje Sounesova kniha ve své kategorii opravdu poslední slovo. Už takto praská informacemi ve švech a není náhodou, že od jejího vydání jsou podrobněji zpracovávány už jen dílčí kapitoly písničkářova života a díla: například poměry mezi Dylanem, sestrami Baezovými a Dickem Farinou se mezitím dočkaly ještě důkladnějšího zpracování Davidem Hajdu. Ohlédneme-li se nakonec zpět za srovnatelnými Sounesovými konkurenty, pak Robert Shelton měl poněkud spornou výhodu přímé účasti na Dylanově rané kariéře, Clinton Heylin je všestranným dylanologickým expertem, který si leccos uvážlivě schoval pro své další projekty a především velmi dobře věděl, koho a na co se ptát, a Bob Spitz pro změnu uměl výsledky svého výzkumu skvěle vyhodnotit a posléze podat s bezkonkurenčním pochopením a nadhledem. Ve srovnání s nimi Howard Sounes došel nesporně nejdále v poznání Dylanova soukromého života, lze říci, že pokračovat v tomto směru dále by snad ani nebylo účelné. A na poněkud odlišné úrovni je tu samozřejmě sám Dylan, jehož Kroniky by neměly být opomíjeny, neboť začínají přesně na hranici, na které všichni ostatní životopisci končí. A je neobyčejně zajímavé, jak dalece se s nimi všemi Dylan míjí.
Foto archiv