North Of North

Kaštan, 27. září 2016, Praha
Poslední večer letošního 11. ročníku Free Jazz Festivalu představil australské trio North Of North vedené pianistou Anthonym Paterasem, který se u nás prezentoval již dvakrát v rámci festivalu Alternativa – v roce 2006 s kytaristou Davidem Brownem a bubeníkem Seanem Baxterem a v roce 2012 s kvintetem Thymolphthalein. Tentokrát mu byli více než sekundanty trumpetista Scott Tinkler a houslista Erkki Veltheim, kteří působí mimo jiné v Australian Art Orchestra. S Erkkim vydal loni Anthony také album Entertainment = Control, které nabízí zhutněný ambient, kde hrají velkou roli varhany, a spolupracoval s ním i v elektronicky laděné formaci Tētēma společně se zpěvákem Mikem Pattonem a bubeníkem Willem Guthriem. North Of North sázejí na čistě akustickou formu svobodné improvizace, která vychází z ryze přirozeného zvuku nástrojů. Ačkoliv v této sestavě působí zhruba jeden rok, jejich vystoupení bylo ukázkou dokonalého vzájemného porozumění, kde každý jednotlivec vycítí, jak souznít s druhým či naopak přestat úplně hrát a vyčkávat na vhodný okamžik, kdy se znovu zapojit. Vše začalo jako smršť, při níž Pateras mydlil do svého nástroje s neobyčejnou vervou přes celou klávesnici a občas se jakoby zasekl na jediném tónu. Oba jeho spoluhráči s ním dokázali skvěle držet krok, aniž by se jednotlivé nástroje přehlušovaly nebo se snažily hrát prim. Postupně se vše rozvolňovalo do meditativnějších poloh, kde dostala prostor i neokázalá sóla, která vyvěrala spíše z mysli muzikantů, než aby exhibovala jejich dovednost. Pateras pak místy přecházel k až romantizujícím motivům. S dřevním free jazzem to mělo poměrně málo společného, tento termín ovšem dnes už lze těžko brát ortodoxně. Poetika vycházela ponejvíc z tradic evropské komorní hudby, ovšem ve zcela nespoutaném pojetí. To bylo znát zejména u Veltheima, který je koneckonců rodilý Fin. Vlastně nejjazzověji (což je ovšem svým způsobem dáno už nástrojem samotným) působila Tinklerova trubka, ale ani jeho hra nevycházela z afroamerického modelu, ale šla si zcela svou cestou. Pateras sám je druhdy doma i v eruptivních elektronických zběsilostech a tohle cítění využívá i při své hře na klasické piano. Jeho dominance je tu patrná, ale to neznamená, že by se nad své kolegy nějak povyšoval. Cca padesátiminutový set přesně ukázal možnosti tohoto spojení a nebylo potřeba žádného přídavku. A vlastně bylo dobře, že tenhle „festivalový večer na přidanou“ patřil jenom jim, protože neobyčejný zážitek by se asi dalšími vystupujícími rozmělnil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *