Unlimited 24 aneb Alternativa na jatkách

Rakouské městečko Wels poblíž Linze, vzdálené necelých tři sta kilometrů od Prahy, hostilo letos od 5. do 7. listopadu již po čtyřiadvacáté festival Unlimited, jehož večerní program se odehrává v bývalé budově starých jatek. 12_unlimited_24Je to akce, která nasadila vysokou laťku už ve svých počátcích a ob rok si zve coby kurátory světoznámé hudebníky. Loni se této role ujala japonsko-americká umělkyně Ikue Mori, tentokrát se o dramaturgii postarali místní organizátoři v čele s Wolfgangem Wasserbauerem. Festival má vždy i výraznou výtvarnou podobu. Té tentokrát dominovaly skrumáže objektů z kašírovaného papíru z dílny Martina Dickingera a v neposlední řadě i výstava fotografi í Kateřiny Ratajové. Páteční večer zahájila americká violoncellistka Marika Hughes, známá především coby členka tria 2Foot Yard. Její sólový recitál s názvem Afterlife Music Radio sice zahrnoval jedenáct skladeb od renomovaných autorů včetně Carly Kihlsted, Eyvinda Kanga či Trevora Dunna, ale celkově vyzněl poněkud nezáživně akademicky. O naprostou senzaci se naopak postaralo hned následující trio ve složení Isabelle Duthoit – klarinet a vokál (můžete si ji pamatovat z loňského festivalu Alternativa, kde vystoupila společně s Philem Mintonem), Luc Ex – poloakustická baskytara (ex-The Ex) a Johannes Bauer – trombón. Ačkoliv to byl teprve jejich třetí společný koncert, bylo jasné, že mezi těmito muzikanty to skutečně jiskří a dokonale se doplňují. Dokáží se navzájem rozohnit i rozesmát, nikoliv ovšem odbourat. Je to panevropský (F/B/D) trialog tří osobností improvizační scény par excellence. Útlá Isabelle ze sebe dokáže vydat neobyčejně hluboké skřeky, Luc má téměř neustále ve tváři grimasu utrpení a dokáže místo trsátka velmi účelně využít i ručník a Johannes je dokonalý komik, který svými laufy úsporně dotváří dynamický celek. Další pochoutkou bylo mezinárodní těleso Moekestra! pod taktovkou druhdy fenomenálního bubeníka Moe! Staiana. V první části, kterou představovala dirigovaná improvizace ve stylu Zornovy Cobry, hostovali také Isabelle, Luc či americká trumpetistka Liz Albee a v základní sestavě nechyběli například violoncellistka Audrey Chen, Amerikanočech George Cremaschi na kontrabas či punkoidní kytaristka Ava Mendoza. Nádherná věc plná rytmických zvratů, drobných vyhrávek i bigbandových explozí. Následující Staianova kompozice The End Of An Error pak měla dokonalou strukturu a nádhernou gradaci.
12_unlimited_24_2O závěrečné vystoupení prvního večera se postarali vídenští freakaři Flugfeld v čele s prapodivnou bytostí jménem Helge Hinteregger, která má umístěny dva mikrofony přímo na hrtanu. Spousta dobrých nápadů, ale celkově trochu rozmělněných do příliš dlouhých ploch. Swansovsky laděný baskytarista Martin Zrost sice střídal svůj nástroj s nápaditým saxofonem (s ním hostoval i v Moekestra!) a bubeník Paul Skrepek exceloval i na jakýsi hudební luk, ale vše by se dalo zkomprimovat. Totální freak show ovšem představovalo následné afterparty s DJkou Marcelle, která byla jakýmsi hybridem mezi Genesisem P. Orridgem (protagonistou Throbbing Gristle a Psychic TV, transsexuálem v nejvyšší formě) a obstarožní uklízečkou. Hudebně byly sice její sety s názvem Another Nice Mess skutečně obludné, ale pozorovat ji alespoň patnáct minut bylo vskutku ohromující.
Sobotní odpolední program odstartovalo v komorním prostředí Pavillonu uprostřed místního parku vystoupení formace No Sugar, které tentokrát tvořili již zmiňovaní George Cremaschi, Liz Albee a Audrey Chen. Právě díky Audrey získala jejich produkce mnohem akustičtější ráz a melodičtější linku a elektronické ,devices‘, které George a Liz jindy možná až příliš nadužívají, zde působi ly jako lahodné koření. Úsporné ale nesmírně kreativní poryvy Liziny trubky tak dostaly mnohem větší sílu a Georgeovy hmatové ekvilibristiky ještě větší něžnou razanci a širší rozměr. Epochální bylo bezesporu i následné vystoupení britského nestora improscény, saxofonisty a hráče na nejrůznější světové dudy Paula Dunmalla v místním Medienkulturhaus, kterému více než sekundovali kontrabasista John Edwards a bubeník Chris Corsano.Dokonalý příklad freejazzu, který neustrnul na určitých klišé daného žánru- nežánru, ale je schopen se vyvíjet. Dunmall jako hvězda daného stylu by si mohl dovolit být dominantní, ale jeho devizou je právě to, že své, byť mladší, spoluhráče bere jako rovnocenné a dává jim ekvivalentní prostor. V jeho podání není freejazz nervní hudba, ale vyjádření pohody a souvztažnosti k současné vážné (i duchovní) hudbě. Paul je člověk, z nějž číší pohoda, což ovšem neznamená, že by se chtěl posluchačům podbízet, ale rozdává jim radost na sofistikované úrovni.
Večer pak v sobotu pokračoval vystoupením minimalistického či spíše občas tónově reduktivního tria Les Sons du Nuage v čele se skvostným francouzským klarinetistou Xavierem Charlesem, ale poněkud nepřesvědčivou černošskou zpěvačkou Sofií Jernberg. Vrcholem byla jednoznačně rakouská úderka Radian v čele s perkusistou Martinem Brandlmayrem (jež před lety také bodovala na festivalu Alternativa v Praze), která elektroniku používá pouze jako podpůrný efekt a sází na prudké emoce a bigbítový sound. Nedělní večer na festivalu Unlimited otevřela zcela pochoutková a dle svého názvu jednoznačně inovativní skvadra s anagramovým názvem n.e.w. Tu tvoří noblesní bubeník Steve Noble, který je schopen fi ligránských i zcela masivních útoků na svůj drumkit, jeden z nejvyhledávanějších sidemanů poslední doby na postu kontrabasu John Edwards a zatím relativně neznámý kytarista Alex Ward, jehož improvizační ataky rozhodně nejsou bez zajímavosti, ale v této konkurenci je poněkud pátým kolem u vozu. Koneckonců je ale tím třetím do kolegia, který dodává celému vystoupení dostatečný šmrnc, a některé pasáže lze považovat právě díky jemu za víc než brilantní. Další vrchol festivalu Unlimited představoval jistě převážně australský soubor Thymolphthalein vedený pianistou Anthonym Paterasem (opět starý známý z vystoupení na festivalu Alternativa z improvizačního tria s kytaristou a baskytaristou Davem Brownem a pekustistou Seanem Baxterem.) Na jeho novém projektu je vidět, že se snaží být postultrapostmodernistou a jeho bezmezná invence na tomto poli mu vychází. Basista Clayton Thomas si jako ,dusítko‘ dal do svého nástroje cedulku Ende, ale pak těch dodatků bylo až příliš. Nicméně pozorovat Anthonyho v jeho občasných klavírních eskapádách i jeho pohledech na jiné hráče, interpretující jeho kompozici, je skutečně zážitek.

Foto Kateřina Ratajová

Přidat komentář