Je skutečně nutné uvádět Respect do souvislosti s world music? Festival vnímaný jako nejstarší bránu téhle hudby do České republiky? Nešli bychom tím vlastně proti veškerému snažení dramaturga Borka Holečka, trvajícího už třináct let navíc tvrdošíjně na tom, že když ne jiní, tak on určitě do Prahy každoročně přiveze hudbu na bázi zjevení?
I kdybyste nikdy na ostrov Štvanici, kam se před lety přestěhoval z Pražského hradu, nezabloudili, určitě se k vám nejrůznějšími informačními kanály doneslo, že na Respectu se tančí na docela jinou hudbu než jinde. Nejčastěji na se vším všudy u nás naprosto neznámou, jejíž protagonisté třeba teprve nedávno sestoupili z nedostupných hor, ale právě proto se na Respect hudební sázkaři vedle zasvěcenců a objevitelů z podstaty rádi vracejí – jistot slyší kolem sebe až příliš. Navíc na hudebních festivalech se může, nemusí, ale spíš by mělo posluchači dostat překvapení a na ta má Respect rozhodně patent. Defi novat v pokud možno srozumitelném jazyce rockovou nebo jazzovou kapelu není obtížné, snad každý se s nimi někdy setkal, ale popsat způsob, jakým hrdelní zpěvák ze sibiřské Tuvy Albert Kuvezin se skupinou Yat-Kha pojmul skladbu Captaina Beefhearta, to chce raději zažít v přímém přenosu; podobně skřípe snaha najít slova pro koncertní nasazení senegalského Orchestra Baobab a tria zpěvaček Assurd s tranzovními písněmi z italského Salenta (viz rozhovor Petra Dorůžky v UNI 6/2007).Zaobírat se zevrubně jejich historií představuje na stránkách tohoto časopisu vyložené nošení dříví do lesa. Zrodem, předpokládaným důchodem a zmrtvýchvstáním Orchestra Baobab se například zaobírá obsáhlá recenze na jeho poslední album Made In Dakar (11/2007). Před dekádou se orchestr – svého času nejslavnější kapela západní Afriky a pýcha Senegalu – vrátil na scénu a od té doby sbírá jedno ocenění za druhým. Nikoliv z piety. Ukázalo se totiž, že jeho vzletné eposy mandinských a wolofských griotů našlehané v aristokraticky geniální melodickou směs jazzu, soulu, pachangy a kubánské salsy, utvářející v 70. letech neexistující senegalskou moderní hudbu, ani v nejmenším nezestárly. V takřka původní sestavě Orchestra Baobab válí jako zamlada. Nechybí mu drive a schopnost roztančit kohokoliv na světě bez spoléhání se na svou minulost.
Yat-Kha patří ke stálicím českých pódií. Na posledním albu Re-Covers v roce 2005 se vší láskou k nim přetransformovali do prostředí sibiřských pastevců skladby od Hanka Williamse, Led Zeppelin, Carlose Santany nebo Joy Division. Kuvezin je přezpíval s medvědím mručivým hlasem a obvyklou rockovou bagáž nahradil tisíciletými dřevěnými nástroji a skřípající punk rockovou kytarou. Pak dlouho nic, až v lednu přišel s oznámením, že s Yat- Kha dokončuje novou desku Poets and Lighthouses a jedním z prvních měst v Evropě, kde ji přehrají, bude Praha.
V TICHU JE SÍLA
Historii nástrojů provázejí kouzelné příběhy, do nichž je přirozené vstoupit a nechat se jimi uhranout stejně, jako hudbou, která z nich vychází. Příběh zrodu bezpražcové arabské loutny oud také obestírá mlhovina působivých legend: když Kainovu prapravnukovi Lamechovi zemřel syn, pověsil mrtvolu na strom a tvar vyschlé kostry ho inspiroval k výrobě loutny; další má za to, že schopnost vyrábět nástroje Lamechovi přisoudil sám Bůh, aniž by musel kohokoliv někam věšet.Každopádně loutnu oud najdeme zobrazenou také v egyptských pyramidách a na evropskou pevninu, do středověké říše Al-Andalus, ji v 9. století přivezl íránský básník, zpěvák a loutnista Ziryab, který v Cordobě založil první arabskou hudební školu. Na cestu ze Svaté země si ji přibalovali také templářští rytíři a hráli na ní trubadúři z Oksitánie, tedy francouzské Provence.
Nástroj původně obecně používaný k doprovodu zpívané poezie postupně našel uplatnění v instrumentální podobě. „Myslím si, že hudebníci by měli zkusit jakoukoliv cestu k duchovnímu pochopení a vnímání světa. A loutna oud podle mého názoru představuje ideální způsob, jak toho docílit,“ říká u nás dobře známý mistrovský hráč Rabih- -Abou Khalil z Libanonu, spojující arabskou hudbu s jazzem a avantgardou.
Palestinské Trio Joubran do ní pro změnu nechává vstupovat vlivy ze Středomoří, andaluského fl amenka a nejstarší ze tří bratří Joubranových Samir o loutně říká: „Ten nástroj je součástí nás. Nejednáme s ním jako s předmětem, znamená pro nás něco jako dýchání, přírodní proces, o kterém se nepřemýšlí.“ Podnět založit s bratry Adnanem a Wissamem skupinu překračující hranice běžné arabské hudby prý vzešel po koncertě Ala DiMeoly, Johna McLaughlina a Paka de Lucii. Vzhledem k tomu, že loutna oud je považována za přímého předchůdce kytary, správná volba. Trio Joubran staví na improvizaci, intuitivní souhře, vzájemném překvapování a obrazových impresích.
„Když skládám, začínám s obrazem ve své hlavě. Společně pak improvizujeme a hledáme k němu klíč. Někdy to přijde hned, jindy po šesti hodinách hraní a občas z toho nic není ani po pěti dnech,“ přibližuje tvůrčí proces Samir. Poslech posledního alba Mavaz (nové vyjde těsně před Respectem) prozradí, s jakou chutí se ve vášnivém dialogu proplétají labyrintem arabské hudby a zároveň ji zbavují ustálených pravidel. Intenzivní smyslností totiž občas připomínají bluesmany. Cítíme sebevědomou energii vyváženou lyrickým ztišením. „V tichu je síla, bez něho nedokážete pocítit účinky hudby.“
Narodili se v Nazaretu, městě Ježíšově, srdcem patří do palestinského Ramalláhu, žijí raději v Paříži, ale problém identity (Palestinci s izraelskými pasy, tudíž zbavení možností koncertovat v arabských zemích) i nelehkou politickou situaci komentují spíš v náznacích: „Po našem pařížském koncertě publikum vstalo a mohutně aplaudovalo. Moje pětiletá dcera se hned rozplakala. S davem hlučících lidí jí okamžitě naskakuje násilí. Netušila, že ti lidé tleskají štěstím.“
Jejich otec patří k vyhlášeným stavitelům nástrojů a matka se stále věnuje zpívané poezii muwachahat s kořeny v Al-Andalus. Absolvovali prestižní hudební školy (Wissam jako první Arab a loutnista Stradivari Institute v italském městě Cremona), každý z nich si šel nejprve vlastní cestou, ale od roku 2004 koncertují a už coby Trio Joubran. Spolupracovali s palestinským národním básníkem Mahmoudem Darwishem a na jeho počest uspořádali posmrtný koncert v Ramalláhu, který v roce 2009 vyšel na albu A l’Ombre des mots. Udržují kontakty s indickou sitaristkou Anoushkou Shankar a natáčejí hudbu pro fi lmy. V roce 2007 vystoupili na třech vyprodaných londýnských koncertech po boku Massive Attack na podporu organizace Hoping Foundation věnující se palestinským dětem v uprchlických táborech, samozřejmě byli pozváni na veletrh WOMEX a zahráli si také v newyorské Carnegie Hall.
„Když jsme v Evropě začínali, chodili se na nás lidé koukat ze zvědavosti, protože pocházíme z Palestiny. Dnes je víc zajímá naše hudba. Pořád ale bojujeme ve dvou bitvách. První za hudbu a druhá se týká míru v Palestině, konce okupace,“ říká Samir.
SKŘEHOTAJÍCÍ RASTAFARIÁNSKÝ KNĚZ
Je libo zamotat si hlavu afropsychedelickým noir? Nechat si vyprávět o afrických počátcích UFO? Vyslechnout surrealistickou experimentální poezii za doprovodu funky free jazzu zalomeného do voodoo punku? Tak od toho je tu spisovatel, básník, zpěvák a vůdce černošské avantgardy Anthony Joseph z Trinidadu, bytem v Londýně a myšlenkami bůhvíkde.
Nažeňte do obýváku Franka Zappu, Sun Ra, Gila Scott – Herona, rapujícího Saula Williamse, Felu Kutiho a Jamese Browna. Položte na stůl meskalin a rychle zabouchněte dveře. Nemíchat, protřepat a dostane se vám The Spasm Bandu, kapely, v níž hraje také trombonista Joe Bowle, zakladatel Defunkt. Na deskách a koncertech excelentní bubeníci, kytarista, basák a dechaři slouží do padnutí Josephovi – skřehotajícímu rastafariánskému knězi, slampoetovi s drsnými příběhy z ulice, připomínající podobenství o spáse, spletené do zlověstnosti.
Anthony Joseph ale není literární blázen libující si v nevázaném freejazzu: na londýnské a kalifornské univerzitě přednáší kreativní psaní a sci-fi , letos z něho bude PhDr. a patří mezi nejvýznamnější spisovatele současnosti. Vydává básnické sbírky, alba s mluveným slovem a napsal také román The African Origins of UFOs. Zúčastnil se nejprestižnějších světových festivalů poezie a když se britská umělecká rada rozhodla vrátit ke slavné historické fotografi i A Great Day (zachycující v roce 1958 v newyorském Harlemu padesátku černošských jazzmanů), nechyběl na schodišti British Library mezi smetánkou černošských a asijských spisovatelů ani Anthony Joseph.
Narodil se na karibském ostrově Trinidadu a do Anglie přesídlil v roce 1989. Na jeho dílo má značný vliv calypso, tamní rytmicky našlápnuté a politicky nekorektní písně, vzniklé v 19. století smísením evropských a afrických hudebních tradic. Calypso je spojováno s karnevaly a steel drumy. V Anglii ho v 50. letech minulého století proslavili trinidadští emigranti Lord Kitchener a Lord Beginner. S tím souvisí fakt, že londýnský Notting Hill Carnival patří k největším akcím svého druhu v Evropě.
S The Spasm Bandem natočil Anthony Jopseph dvě alba: Leggo de Lion (2007) a Bird Head Son (2009). Obě se dočkala značného úspěchu, a když začali pravidelně koncertovat, anglický novinář Bob Baker Anthonyho výkon zasadil někam mezi Martina Luthera Kinga a Jimiho Hendrixe.
PROBUZENÁ ETIOPIE
Předtím než komunistická lůza vedená diktátorem Mengistu Mariamem svrhla z trůnu v roce 1974 císaře Haile Selassieho, se etiopsky různorodá hudební krajina v prostředí hlavního města Addis Abeby mísila s Dukem Ellingtonem, Otisem Reddingem, Elvisem Presleym a Jamesem Brownem v originální etiojazz zakořeněný v biblické prehistorii jedné z nejstarších křesťanských tradic na světě. S budováním socialismu nastala éra tvrdého potírání ,západních vymožeností‘; přišly zákazy nočního vycházení, v ulicích se objevili vojáci a swingující Etiopie utichla do hrůzného šepotu. V roce 1991 režim padl a země se nadechla k novému životu. O šest let později vydal na labelu Buda francouzský producent Francis Falceto první z nekončící kolekce alb Ethiopiques (dodnes jich vyšlo třiadvacet) zahrnující zlatou éru Addis Abeby i postupné probouzení etiopské hudby získávající si postupně takřka kultovní pověst. K té vedle zájmu Roberta Planta a režiséra Jima Jarmusche přispěla i holandská postpunková skupina The Ex. Její kytarista Terrie Hessels se s přítelkyní objevili v Etiopii v šestadevadesátém roce jako turisté. Možnost nahlédnout do archivů a kontakty s hudebníky jim ale nasadily tak velkého brouka do hlavy, že se do Addis Abeby už společně s kapelou později vrátili. „Byli jsme úplnými průkopníky. Před námi tu žádná podobná západní kapela nevystupovala. Ráno jsme s autem objížděli město, na střeše měli amplion a v amharštině zvali všechny na koncert. Kolikrát na nás přišlo přes dva tisíce lidí,“ vzpomíná Hessels. The Ex pak založili značku Terp Records a začali vydávat etiopskou hudbu. Úcta jim ovšem náleží za evropské zviditelnění doma neprávem zapomenutého saxofonisty Getachewa Mekurya, považovaného za předchůdce africky smyslně zdivočelého freejazzmana Archieho Sheppa. Natočili s ním album Moa Anbessa (2006) a získali pro něho obdiv Toma Waitse i Kronos Quartetu. Loňské třicáté výročí oslavili The Ex společným turné s etiopskou skupinou Ililta Band. Reprezentuje unikátní součást etiopské hudební scény: tradici trubadúrů azmari, nesmírně oblíbených zpívajících komentátorů dění a především sžíravých satiriků a humoristů.
Živelné písně azmari vycházejí ze zvuku šestistrunné lyry krar považované za ,ďáblův klon‘ begena, jednoho z nejstarších nástrojů planety známého pod názvem harfa krále Davida. Ta se do Etiopie v předkristových letech dostala s prvním císařem Menelikem I. současně s židovskou Archou úmluvy. Zatímco harfu na opěvování své velikosti během chrámových obřadů svěřil etiopským hudebníkům Bůh, krar je darem od ďábla: azmari měli s lyrou vzrušovat sexuální touhy a hříšnými písněmi svádět k nepravostem.Na Respectu se krar rozezní hned dvakrát a v obou případech v rukou virtuóza Mesele Asmamawa. Poprvé se představí ve výbušném Triu Kazanchis, průsečíku evropské avantgardy s tanečně odvázaným azmari. V Addis Abebě se v něm sešli holandský klávesista a saxofonista Jeroen Vissen (častý spolupracovník The Ex a Chrise Cutlera) a francouzský bubeník Fabien Duscombs. Podruhé se Asmamawa do Prahy vrátí s Ililta Bandem vedeném zpěvákem a hráčem na jednostrunné housle masenquo Chalachewem Ashenafi m. Doprovodí je Mesale Legesse, s bubínky kebero, jejichž velká verze náleží po staletí k etiopské liturgické hudbě.
Ililta Band v rámci Respectu Plus zahrají 13. července v pražské Akropoli s The Ex a podle slov Borka Holečka půjde o ojedinělou událost. Není také od věci vědět, že dramaturg nestřílí jen tak od boku. Letos v březnu se s Petrem Dorůžkou do Addis Abeby vydali a unikátní etiopskou hudbu tedy zažili v přímém přenosu.