Respect 2014

Dramaturgické nasazení ani hledačství našeho nejstaršího festivalu world music festivalu neslábne. Letos (14. – 15. června) by mohl mít navíc klidně podtitulek: bizár. Rozklíčovat co se skrývá pod jihokorejskýn post-hardcore-rockem, popmusic z Thajska léta páně 1960 a londýnským shvitzem, vyžaduje dost bujnou fantazii. Naživo pak kurs sebeovládání: ustát takovou nálož avantgardy, divokosti a tance není jen tak.
Loňské povodně Respectu paradoxně pomohly: bleskové stěhování ze Štvanice na Ladronku totiž snad každý návštěvník nakonec uvítal. Travnatá plocha, stín pod stromy a rozsáhlý prostor umožňující rozšíření programu o další interaktivní atrakce, se ukázaly být pro festival naprosto ideální, takže proč se vracet nazpět. Skvěle sem totiž i letos zapadnou výtvarníci se svými dílnami, dětský koutek se rozšíří a v plné parádě se tu představí cirkus Debre Berhan z Etiopie s pozemní akrobacií a žonglérstvím i jejich hudebně-taneční krajané Fendika.

Kosti mrtvého koně a sebevražedný pop z Thajska
Na veletrhu Womex pořádají aktivní země rauty spojené s koncerty. Za nabídkou národních kulinářských specialit nezůstává pozadu ani hudební menu, jenomže loni to Finové buď nezvládli nebo tím něco sledovali. Zkrátka těsně po tom, co si hosté nabrali na talíře vybrané lahůdky, spustil na pódiu Pekko Käppi a bylo po hostině: namísto toho většina přítomných stála s otevřenými pusami a co chvíli bylo slyšet cinknutí příborů upuštěných z vyjevení na zem. Z pohledu na potetovanou máničku v extázi s lyrou jouhikko ozdobenou lebkou a pod náporem hudby, přítomným Milanem Pálešem z vydavatelství Indies Scope opatrně přirovnané k nejodvázanější rané brněnské alternativě. Než i jemu došlo, že Pekko Käppi se vlastně nikomu a ničemu nepodobá a označení neofolk věří snad jen ten, kdo ho kdy prvně vyřknul. Možná už ani on ne. Zadrhává v mnoha směrech: v trumfování jestli strašidelnější a skřípavější drone zvuk vydá programátor a basista Nuutti Vapaavuori, kytarista    Tommi Laine nebo Käppi, nerozpakující se do finsko-karelské tradiční hudby natěsnat psychedelii, krautrock, mručivou tíseň ze Sibiře nebo dokonce ozvěny podivného countryblues. Jouhikko prohnané přes efekty a zesilovač Marshall zní jako motorová pila a Käppi pankáčsky skřehotavým hlasem zpívá kruťácké severské mytologické příběhy, před kterými je dobré uchránit děti.
Jedná se vlastně o druh ospravedlnění katolické církvi: ta jouhikko pálila na hranicích jako ďáblův nástroj, podněcující v podaných hříšné myšlenky. A kdyby teď slyšela Käppiho, nikdo by se ji nemohl divit. Jakoby už ve středověku předpokládala, kam to dospěje. Jouhikko je lyra o dvou nebo třech strunách z koňských žíní (dnes nylonových), jakýsi mezičlánek mezi kantele a houslemi, hraje se na ni smyčcem a vydává intenzivní syrový zvuk.
Käppiho hudba nemá ostré hrany, ostatně neměla je ani brněnská alternativa, je ale svázána starobylými pohanskými tradicemi, které sice v 21. století ohýbá dle potřeby, ne však natolik, aby je popřela jako nejsilnější zdroj inspirace pro nelimitující poznání tvůrčí svobody. Jako už v mnoha nedávných případech, máme co do činění s muzikantem, který se k tradiční hudbě dostal značnou oklikou; snad proto na její pravověrnosti nelpí. Kytaristu a obdivovatele dřevního amerického blues Pekka Käppiho k ní přivedli, ano, čtete správně, Grateful Dead.
Během studijního pobytu v USA s nimi v řadách fanouškovských Dead Head jezdil po turné a čím dál víc si prý uvědomoval, že ho přitahuje lidová hudba. Po návratu se o ní pokoušel ještě s mandolínou, ovšem vadilo mu „až moc strun a not“. Ke spokojenosti došel v univerzitní knihovně, kde objevil obrázek jouhikko: málo not a hodně dronů. Nakonec na univerzitě v Tampere vystudoval etnomuzikologii a s dalšími hráči se podílel na oživení zájmu o zapomenutý nástroj používaný už jen v zapadlých vesnicích. Do oběhu lyru vracel v mnoha, často experimentálních skupinách, nejtradičněji s Jouhiorkesteri (The Horse-Hair Orchestra).
Alba Pekko Käppiho a jeho skupiny K:H:H:L: by snad šlo považovat za výstřednost, pokud by ovšem Jos ken pahoin uneksii (2007) a Vuonna ’86 (2010) nedosáhla na nejvyšší finské hudební ceny a loňské Rammat jumalat nebylo nadšeně vítáno jako archaické boogie. Sám Käppi ho ale popisuje jako „kosti mrtvého divokého koně“ a vztahuje se na něj i jedna recenzentská rada jak ho poslouchat: vcítit se do role šamana sjetého po houbičkách.
Módní hlubinná hudební archeologie nepřestává lákat: příjemně konsternované posluchače i hledače. Pokud jde o Afriku, máloco z tamních archivů dnes někoho výrazně zaskočí; to spíš potěší, jako doplněk vzdělání. Jsme ale ochotni naslouchat popmusic z Kambodže, Vietnamu, Koreje nebo Thajska a připustit, že i tady v 60. a 70. letech žili kreativní hudební géniové? Po druhé světové válce se vesnické obyvatelstvo v Thajsku hromadně stěhovalo do velkých měst, jejich jednoduché písně absorbovaly spoustu vlivů: latinské rytmy, Bollywood, soul nebo country. Testem kreativní přizpůsobivosti prošli Thajci ale nejvíc pod tlakem amerických vojenských rádií: nejprve rock´n´roll a pak  sanfranciský rock nebo psychedelie raných Pink Floyd zarezonovaly na thajské hudební scéně až překvapivě silně.
Za prací a lepšími příležitostmi putující vesničané vstoupili do Bangkoku za zvuků své tradiční, každodenní hudby. Styl luk thung (dětí polí, s narážkou na plebejskou minulost), lidové písně folkového vyznění nejchudších vrstev, s expresivním, emocionálním způsobem zpěvu přecházejícím do vibrata, se od 60. let proměnil v thajskou popmusic. K dřevěným flétnám, xylofonům, loutnám, gongům a bubnům Thajci s asijským naturelem dosadili elektrické kytary, klávesy a manýry Zápaďáků. Nahrávací studia jela na plné obrátky, prodej desek se odvíjel v řádech milionů, luk thung opanoval i film. Ze zpěváků a hudebníků se přes noc staly obrovské hvězdy.
Za vesnické balíky brali v Bangkoku také přistěhovalce ze severovýchodního regionu Isan, s převažující populací Lao, hovořící laoským dialektem. Jejich písně molam (také mor lam) mají hodně společného s luk thung, ale pro molam je rozhodující dynamický, místy až funky rytmus perkusí a dva zvukově zřetelně vyčnívající nástroje: kaen, bambusová foukací harmonika, jakési ústní varhany, a třístrunná loutna phin.
Anglický novinář a producent Chris Menist do Bangkoku přijel v roce 2008 a v labyrintu thajské popmusic se zpočátku vůbec neorientoval. Vyhlášeného sběratele vinylů a kompilátora archivních alb pro labely Soundway a Finders Keepers ale moderní verze nezajímala. Na tržištích, koncertech a v soukromí pátral po čemkoliv z 60. let. Dlouho o nic nezavadil a pochodil teprve u obchodníků v čínské čtvrti. „Něco tak bizarního jsem snad nikdy neslyšel. A tak jsem začal nakupovat a trpělivě poslouchat stovky desek, z nichž bych si ze sedmdesáti koupil možná tak jednu a nechal se vtahovat do hudebního světa, který mě den ode dne přitahoval víc a víc,“ vysvětloval Menist v roce 2010 při vydání dvojalba Sound of Siam: Leftfield Luk Thung, Jazz and Molam from Thailand 1964 -1975. Uvedl nás nejpřímější cestou do thajské hudby, nechal nahlédnout do nekonvenční hudební laboratoře. Citace Rolling Stones, Santany a hollywoodských filmů dokazovaly, jak v Thajsku anglo-americké inspirace kuriózně tvořivým způsobem prosívali přes lokální síto.
Na Menistovu práci zareagovala thajská mládež. S místním DJem Maft Saiem pro ní dodnes uvádějí na rádiu a v klubech show Paradise Bangok. Málokdo ovšem tušil, že Menist udeří s ještě větší razancí. Následující album Thai? Dai! The Heavier Side Of The Luk Thung Underground obsahuje hudbu, o které neměli ponětí ani v Thajsku. U Číňanů totiž objevil nahrávky, které nikdy nevyšly ve formě oficiálních nosičů: totální undergroundové úlety některých luk thung hvězd, ochotných zariskovat hraním heavy metalu a syrového garážového rocku. Některé se pro takovou uměleckou sebevraždu rozhodly prý samy, nezřídka poprvé a naposled. Album představuje sbírku nejradikálnější a nejexperimentálnější větve rodící se moderní thajské hudby a nebýt Menista, jednalo by se o navždy uzavřenou a utajenou kapitolu.
Někteří protagonisté ještě žijí, Menistovu naléhání o rozhovor nebo jen pouhé setkání, ale tvrdě odolávali: vymlouvali se na stáří, případně se styděli za hříchy mládí. Obrovský úspěch alb ale nakonec vedly k tomu, že se někteří rozhodli podílet se na jeho show a vrátit se na pódia.
Skupina The Paradise Bangkok Molam International Band se loni poprvé představila také v Evropě. Vedle mladé rytmiky v ní excelují dva sedmdesátiletí pamětníci: Kammao Perdtanona s elektrifikovanou loutnou phin a mistrovský hráč na kaen Sawai Kaewsombut. Hudba k neuvěření se z alb přenesla na koncerty.

Bláznův twist a korejská apokalypsa
S kytarou jim vládne Ben Mandelson, guru world music, pod jménem Hijaz Mustapha také bývalý člen skupiny 3 Mustaphas 3, rodinného klanu Mustaphů, dopraveného z balkánské země Szegerely v 90. letech do Evropy svérázným způsobem: v Londýně celý prokřehlý a promáčený vylezl na Mezinárodním chladírenském kongresu z ledniček. Jaký div, že Yiddish Twist Orchestra hrají hudbu pojmenovanou po židovské lázni z pozůstalosti vyšinutého britského paranoika Willy Bergmana, kterého z orchestru shodou okolností jako jediný kdysi potkal Mandelson, ovšem protože byl ještě mladý kluk, není si vlastně moc jistý, jestli šlo skutečně o Bergmana.
Kusé zdroje praví, že zapomenutý génius se v roce 1917 narodil v Londýně ruským emigrantům. Vystudoval královskou hudební akademii, stále víc nespokojený se svým židovským původem. Nechal si tedy narůst knírek a dal se k fašistům, později k zednářům, druhou světovou válku odsloužil v jarmulce britské královně, pak mu učaroval komunismus, ale do Izraele odjel jako přesvědčený sionista. O hudebníky tu nikdo moc nestál, takže prodal saxofon a vrátil se do Londýna rozhodnutý zůstat natrvalo věrný židovské víře. Ve čtvrti Soho vystoupil Yiddish Twist Orchestra poprvé v roce 1961 a okamžitě rozpoutal taneční šílenství po celém Londýně. Směs jazzu, klezmeru, karibských a latinskoamerických rytmů, arabské melodiky a raného rock´n´rollu nazval Bergman der shvitz; zřejmě, ale to se jen můžeme domnívat, pro typickou taneční horkost vydávanou orchestrem. Elektrickým kytarám, hammondkám a dechové sekci navíc popouštěl také psychedelickou uzdu. Kapelníka prý potěšilo, že Američané shvitz přejali, i když mu z důvodu autorských práv říkali twist – podle Bergmanova orchestru. Ten pro EMI ve studiu Abbey Road natočil dvě alba (nenávratně se ztratila) a jen dvě fatální situace zapřičinily, že Yiddish Twist Orchestra nevstoupili do hudebních dějin: nástup Beatles a Bergmanův smrtelný infarkt v roce 1965. Nahrávky, notové zápisky, deníky – nic, vůbec nic po něm nezůstalo.
Nový leader Yiddish Orchestra, trumpetista Lemez Lovas (Oi Va Voi, Shtetl Superstar), si v Náměšti nad Oslavou nejprve nechal vysvětlit význam a dílo našeho Járy Cimrmana, ale na otázku, kdo vlastně ve skutečnosti byl Bergman, odpověděl s tajemným úsměvem: „Naprostý blázen, šílenec. To, že všechno kolem něho vypadá jako fikce, je způsobeno tím, že o něm vůbec nic nevíme. No, a když o nikom nic nevíš, musíš použít svou představivost.
Takže Yiddish Twist Orchestra dnes skládají hold géniovi, paranoikovi, beatnikovi a ztracenému hrdinovi sex´n´drugs britské hudební revoluce jaksi po svém, ovšem se stejným nasazením. Regulérní superskupinu tvoří prvotřídní britští muzikanti a showmanský zpěvák. A když to všechno půjde podle plánu, na Respect přivezou debutové album.
Jambinai, kteří jako předkrm hlavního festivalového programu vystoupí už v úterý 10. června v pražském Paláci Akropolis, také docela mlží. Tvrdí, že hrají post rock, což zní nevinně, když za okamžik rozpoutají doslova hudební masakr pro otrlé. A lidi odskakující na koncertech před návalem jejich originální apokalyptické zvukové stěny pak zapadají do obrazu jihokorejského zjevení. I na veletrhu Womex, kde Jambinai hodně zaujali, se vyrojila spousta přirovnání: Mogwai nebo Sunn O))) a členové se sami hlásí k Nine Inch Nails. Jenomže, a to je pro asijské skupiny identické, oproti západním drží v rukách velmi silné trumfy: starobylé, zvukově  fascinující nástroje, tisíciletou hudební historii a exaltované, takřka odosobněné pohyby a výrazy dvorských umělců. Než se pět absolventů hudební akademie – tři muži a dvě ženy – objevilo v roce 2009 na scéně, předpokládalo se, že tradiční a šlechtickou korejskou hudbu nelze kombinovat s extrémním hardcore a soudobou disharmonickou avantgardní tvorbou. Jambinai takový názor šmahem škrtli. Svislé housle haegum, dechový nástroj piri podobný hoboji a obří citeru geomungo sloučili do zvukové masy s metalovou kytarou, bicími a elektronikou. Meditativní pasáže u nich přecházejí do zlověstných, manických výbuchů doprovázených řevem, což má být zpěv. A naopak z pocitů úzkosti vás lehce přenesou do tlumené hudební krajiny, jakou „dosud nikdo nepoznal, protože se netušilo, že by mohla existovat, ale ve skutečnosti se v ní celou dobu nacházíme“.
Jambinai nenásledují trend, oni ho vytvářejí, řekl Steve Lillywhite (U2), na vlastní žádost jejich budoucí producent.
Za album Différance získali Jambinai předloni nejvyšší korejskou hudební cenu a mezitím se dokázali prosadit po celém světě.

Tancovačky z Maroka, Afriky a lousiánských bažin
Ganesh Kumaresh se doporučuje usadit se do trávy a nechat se unášet famózně odehranou indickou hudbou. Pro „houslové bratry“ je cosi charakteristického: neparalyzují tři sta let starým duchovnem klasického jihoindického repertoáru, na to přece jenom potřebujete odlišnější posluchačskou náturu a určitě klid, získají si vaši pozornost jeho usazením v jazzové improvizaci a postupech západní vážné hudby.
Z té trávy vás jistotně zvednou slavní Mamar Kassei z Nigeru: velkokapelová západoafrická stálice vedená zpěvákem a flétnistou Yacoubem Moumounim. Mamar Kassei soustřeďují pozornost na styly z trojúhelníku Mali, Burkina Faso a Niger. Spouští tanečně nakažlivý koncert pro loveckou harfu kamalengoni, různé druhy bubnů a řezavé ženské sboristky. O Moumounim se píše, že má hlas jako med ochucený pepřem a flétnisté docení, jak elegantně do své hry začlenil letitou spolupráci s bretaňskými jazzmany.
Cesaria Evora je matka nás všech. To ona představila světu hudbu z Kapverdských ostrovů, ale teď je to na nás,“ tak kdysi pravil zpěvák a vynikající kytarista Tcheka a stalo se. Pokud dnes najdete báječnějšího písničkáře z Kapverd, dejte vědět.
Z bohatého letošního programu Respectu je také nutné vypíchnout drtivou tancovačku z louisianských bažin, kde cajunu a zydeco vládne na Grammy nominovaný černošský zpěvák, akordeonista a houslista Cedric Watson s kapelou Bijou Creole.
A tajný tip na závěr: britsko-maročtí Electric Jalaba. Gnawa, psychedelie, rock, funk, elektrobeaty, jazzzové groove a marocký velmistr basové loutny guimbri Simo Lagnawi. K samé povaze gnawa music patří trans a tím svou hudbu Electric Jalab zahušťují co se do ní – lidově řečeno – vejde.
Tím výčet letošního programu ale nekončí, další účinkující a informace najdete na www.rachot.cz.

Přidat komentář