Respect 2016 – swingující Etiopie, hudba křísící mrtvé a blues z alžírské Casbah

Přijměte vřele doporučující pozvánku na náš nejstarší festival world music, který se sice opět koná ve zcela jiné lokalitě, nic se však nemění na tom, že dramaturg Borek Holeček zůstává na pozicích objevitele a navzdory obecné české náklonnosti ke hvězdám znovu servíruje výjimečnou hudbu v podání u nás neznámých jmen.

PROGRAM FESTIVALU RESPECT 2016

SOBOTA 11. ČERVNA – VÝSTAVIŠTĚ
MAHMOUD AHMED (ETIOPIE) // HUDAKI VILLAGE BAND (UKRAJINA) // KAMEL EL HARRACHI (ALŽÍR/FRANCIE) // TAREK ABDALLAH (EGYPT/FRANCIE)

NEDĚLE 12. ČERVNA – VÝSTAVIŠTĚ
ZUCO 103 (BRAZÍLIE/NIZOZEMSKO) // DIWAN SAZ (IZRAEL) // N’DIALE (MALI/FRANCIE) // ATTWENGER (RAKOUSKO) // JACKY MOLARD QUARTET (FRANCIE)

DALŠÍ KONCERTY
21. 6. PALÁC AKROPOLIS – IVA BITTOVÁ & PAOLO ANGELI (ČR/ITÁLIE)
29. 6. NÁKLADOVÉ NÁDRAŽÍ ŽIŽKOV – ORCHESTRE LES MANGELEPA (KONGO/KEŇA)
Více na www.rachot.cz

Jenomže: pravidelní návštěvníci svou účastí už léta zřetelně dávají najevo, že tahle poznávací linie Respectu je pro ně nejcennější. A potom: když se v minulosti na festivalu objevily africké superstars Salif Keita, Amadou & Mariam nebo Mory Kante, prodejna vstupenek se pod náporem nově příchozích rozhodně nezhroutila. Takže proč se raději nedržet role nenápadného vzdělavatele?
Nad Respectem od samého začátku visí apel na toleranci a kulturní diverzitu a pokud ho letos Borek Holeček připomíná, chápeme to. Odpudivě xenofobní zemanovsko-čecháčkovský přístup k cizincům a odlišným kulturám, který v plné nahotě vyplul na povrch v probíhající uprchlické krizi, není nic, na co můžeme být v Čechách pyšní. Cílenému demagogickému a populistickému šíření strachu a pocitu ohrožení se lze bránit porůznu, zkušenosti ale dokazují, že přímá setkání a konfrontace s kulturou „lidí odjinud“ patří k nejúčinnějším. A Respect tím pádem mezi potřebné a důležité české manifesty zdravého rozumu.

LEGENDA Z ADDIS ABEBY

Mahmoud Ahmed
Mahmoud Ahmed

Promiňte politickou odbočku, ale pro někoho může nedávná návštěva Nejvyššího čínského soudruha v Praze představovat pořádné déjà vu: když se tu v roce 1987 Gustav Husák v rámci „nevyhnutelného rozvoje našich vzájemných vztahů“ objímal s etiopským diktátorem Mengistu Haile Mariamem, také se dobře vědělo, že muž, ve světě přezdívaný Řezník z Addis Abeby, ve své zemi porušuje lidská práva, krvavě utlačuje jakoukoliv opozici a vyžaduje totální cenzuru. K objímání, vrcholícímu udělením Řádu bílého lva, paradoxně došlo v roce, kdy od nelidského režimu dala ruce pryč i Moskva: ten se pak o tři roky později zhroutil, Mariam utekl do Zimbabwe a doma se dočkal soudního obvinění z genocidy.
Etiopie se pod jeho vládou v letech 1974–1991 s využitím hrůzného komunistického teroru a masového vraždění proměnila v území lidského neštěstí. Prakticky izolovaného od zbytku normálního světa, sledujícího etiopský ekonomický kolaps a strašlivý hladomor, který tehdy zahýbal svědomím poprockových megahvězd a Boba Geldofa přivedl k uspořádání humanitárního koncertu Live Aid.
Etiopie, možná nejstarší africká křesťanská země, koloniálním obdobím po tři tisíce let existence nikdy neprošla. Za vlády posledního etiopského císaře Haile Selassie I. se také nejednalo o „království na zemi“, zato upřít císaři snahu o budování moderního státu nelze. Když v roce 1960 přežil neúspěšný vojenský puč, nejvíc z toho profitovala hudba. Jak v magazínu fRoots napsala Katharina Lobeck, v nočních klubech Addis Abeby rozjela mládež s císařovým požehnáním na plné pecky horečnatý tanec a kulturní osvícenectví uvedlo zemi do opojné závratě.
Traduje se, že divoký noční život experimentální hudební scény Addis Abeby se stal africkou odpovědí na „swingující Londýn“. S nástupem císaře na trůn totiž do země dorazily zahraniční dechové orchestry, které moderní etiopskou hudbu trvale poznamenaly. Státem řízené Army Band a Imperial Bodyguard Band se pak v 60. letech staly důležitými inkubátory propojení etiopské pentatoniky s americkým jazzem, což vedlo ke vzniku naprosto unikátního ethio-jazzu a zrodu fenoménu vibrafonisty Mulatu Astatkeho, představeného na Respectu v roce 2012. Imperial Bodyguard Band čerpal inspiraci také z amerických vojenských rádií umístěných v Eritrei: soulové, bluesové, funky a popové hity kapelníci inovativně přetavovali do adadis zefanotch (nových písní).
Mladého Mahmouda Ahmeda škola nudila, toužil po hudební kariéře. Vydělával si čištěním bot na ulici, poslouchal od rána do večera rádio a nakonec skončil jako kuchař v klubu Arizona, kde pravidelně vystupoval Bodyguard Band. Jednoho dne nepřišli zpěváci do práce a osmnáctiletý drzý kluk se chopil příležitosti: nabídl se, že s kapelou odzpívá největší hity. Klub se mohl zbláznit a Bodyguard Band na přání majitele získal nového zpěváka. Tomu tím narostla křídla: později si založil vlastní skupiny a swingující Addis Abebě se dostalo etiopského ekvivalentu Otise Reddinga a Jamese Browna. První singl vydal v roce 1971 a z luxusních klubů a hotelů Addis Abeby se dokonce načas přesunul do Spojených států. Milostnou píseň Ere Mela Mela s bombastickým hlasem, tajuplným pentatonickým rytmem a svůdnou melodií poslouchal v pětasedmdesátém roce skoro celý svět, připravený korunovat novou africkou hvězdu. Jenomže v té době už v Etiopii Mariam osobně vraždil své odpůrce a před Ahmedem spadla klec. Zákazy nočního vycházení a drastická kulturní politika svítivý noční život Addis Abeby zhasly. Na rozdíl od jiných ale Ahmed odmítl emigrovat a přizpůsobil se: „Těžký problém hrát cenzurovanou hudbu, ale nebylo volby. Bez hudby bych nemohl žít.“
Po pádu režimu v roce 1991 začal francouzský producent Francis Falceto vydávat albovou kolekci Ethiopiques a odborníci nad její nadčasovostí a přetrvávající svěžestí nestačili popadat dech. Mahmoud Ahmed se vydal na cesty a mezi kultovní okamžiky dnes patří jeho první britské vystoupení na festivalu Womad v roce 2005. S hudbou snoubící originalitu s přístupností, svým neuvěřitelně silným, energickým a přitom něžným hlasem a charismatem docílil podle Kathariny Lobeck prý jediného – „vše, co následovalo po něm, zbledlo do bezvýznamnosti“. Dva roky nato obdržel Mahmoud Ahmed prestižní cenu Awards for World Music a hlásili se k němu Robert Plant i režisér Jim Jarmusch. Neodmítal vystupovat v zahraničí, nicméně velmi zřídka. Borek Holeček to vysvětluje tím, že dává přednost domácím koncertům a pokud Ahmed s šestičlennou etiopskou kapelou, což u něho v cizině není vždy běžné, přijal pozvání na Respect, jedná se o skutečně mimořádný úspěch a zúročení dramaturgových etiopských návštěv. Vždyť uslyšíme jednu z největších žijících osobností africké hudby.

KONŽSKÁ RUMBA Z NAIROBI

Orchestre Les Mangelepa
Orchestre Les Mangelepa

Africká hudba představuje ohromný vřící kotel, její nynější poznávání ale provází zvláštní efekt: od současnosti se stále častěji přesouváme do hluboké minulosti. Což není ani tak důsledek nostalgie nebo módního retra, spíš chycení příležitosti za pačesy uslyšet naživo legendární kapely ze zlaté éry, kdy se tvořily dějiny moderní africké hudby. Přesněji řečeno: z 60. a 70. let. Díky západním producentům a labelům vytěžujícím zaprášené archívy a uvádějícím na trh raritní nahrávky, se probouzejí „spící obři“ a pokud jim síly stačí, vydávají se možná naposled v životě na koncertní turné. V nejednom případě tím zůstanou zaskočeni i znalci: o tom, že orchestr Les Mangelepa do dnešních dnů pravidelně vystupuje v klubu keňské metropole Nairobi, tušil opravdu málokdo. Připomněl nám to Guy Morley z londýnské agentury No Nation, který veterány po čtyřiceti letech navíc přemluvil k první návštěvě Evropy a otevřel tím zapomenutou kapitolu průniku konžské rumby do východní Afriky.
„Každý kdo se zaobírá historií konžské hudby je povinen uvést jméno Wendo Kolosoy,“ upozornil americký publicista Banning Eyre. Boxer střední váhy a mechanik na lodích plujících po řece Kongo měl víc přezdívek, úctu k „otci konžské rumby“ ale vystihuje nejvíc Papa Wendo. Když v roce 2008 zemřel, tisíce truchlících, kteří se s ním přišly rozloučit na fotbalový stadion Stade des Martyrs v Kinshase nepochybovalo: baobab naší hudby je mrtvý.
Konžané propadli v 30. letech afro-kubánské hudbě a to tak, že hodně. V roce 1939 spustilo v Kinshase vysílání Radio Congolia a belgický majitel do černošských čtvrtí nainstaloval obří tlampače, odkud se vedle zpráv ve čtyřech jazycích linula od rána do večera hudba. Konžanům netrvalo dlouho, hlavně těm starším, aby se v ní identifikovali a zjistili, že vlastně poslouchají důvěrně známé tradiční rytmy a melodie, nicméně v kubánské verzi (rumba, bolero, son, mambo), což nepovažovali za překážku. Nehledejme za tím nějaký milosrdný, humanistický akt: západní gramofonový průmysl šel ve 30. letech ke dnu a tak kohosi z EMI napadlo vydat na značce His Master’s Voice tzv. G.V. series desek s afro-kubánskou hudbou a poslat ji za zvýhodněnou cenu do Afriky. No co, řekli si šéfové, každá koruna dobrá a třeba se tam už jednou na Západě prodané nahrávky kubánských a latinskoamerických kapel chytnou, aniž by dopředu byť jen tušili rozměry hudební revoluce, jakou tím rozpoutají. Radia a gramofony šly na dračku a zakrátko vznikla lokální vydavatelství zaměřená i na domácí skupiny, čímž se hudba stala široce dostupnou. Konžský label Ngoma založil v roce 1948 řecký obchodník Nicolas Jéronimidis: samozřejmě že ne z lásky k hudbě, v taneční horečce vycítil zisk. Potvrzuje to angažmá dvou nejpopulárnějších hvězd černošských čtvrtí: akordeonista Camille Feruzi a kytarista Papa Wendo tehdy táhli většinu svateb, tanečních barů, slavností a pohřbů.
40. a 50. léta se v konžské hudbě berou za éru Papa Wenda. I na lodích a cestách za zápasy s kytarou zpíval: přijel Papa, bude se tančit, svolávali se všude lidé. Po zabydlení v hlavním městě Leopoldville (dnešní Kinshasa) se poměrně rychle rozkřiklo, že třiadvacetiletý mladík dokáže hudbou křísit mrtvé. Mohl za to Wendův životní hit z roku 1948 Marie-Louise. O novátorské skladbě o krásné nedostižné slečně kytarového spoluhráče Henry Bowaneho se také s humorem tradovalo, že naopak živé přiměje ke koupi desky. Na popularitě jí přidalo, že katolická církev vše chápala jako formu okultismu, nebezpečné uzurpování si boží moci, protože „jedna paní povídala, že na vlastní oči viděla, jak při písni na hřbitově vylézají mrtvoly z hrobů a tančí“. Wenda exkomunikovali a úřady, aby se církvi zavděčily, zpěváka pro výstrahu na několik týdnů uvěznily. Jasně, o drby nešlo, neodolatelná milostná píseň sice k tanci skutečně sváděla, jenomže ženy se přitom odpoutaly od partnerů a pořádně, jako kdysi na vesnicích, smyslně zavrtěly boky. Na koloniální upjatou společnost úplná Sodoma a Gomora. Pro hudební historiky je v oněch časech v rádiu donekonečna obehrávaná a z pultů po statisících mizející skladba cenná z jiného důvodu: představuje typický příklad Wendeho sloučení vesnických tradic a dopadu afrokubánských nahrávek.
Dovozovou hudbu dobře naposlouchal, pouze se od ní ale odrazil a zdůraznil africký původ: do kytarové hry zanesl hypnotický rytmus drnkací skříňky likembe a melodie s rytmy přizpůsobil tradičním písním zděděným po matce, obřadní zpěvačce. S Bowanem vyšli vstříc také po zábavě lačnícímu publiku: skladby natahovali o instrumentální mezihry povzbuzující k tanci. Kytaristovi Bowanemu se přisuzuje, že tak už tehdy vynalezl charakteristický základ konžské rumby: sebene. Opakující se doprovodné kytarové fráze přecházejí v sebene do rychlého tempa a umožňují sólovému kytaristovi na téma libovolně improvizovat. Konžský skladatel a producent Ray Lema sebene výstižně popsal: „Vezmete frázi, opakujete ji a opakujete a opakujete, dokud se vám nezatočí hlava.“ Papa Wendo později založil vlastní kapely a po celém Kongu se těšil obrovské popularitě také v Evropě. O další průběh a proměnu konžské rumby v extrémně infekční panafrický styl se už ale následně postarali mladí vlčáci a početné orchestry. Tolik ve zkratce pravěk konžské rumby, známé v daleko rytmicky ostřejší a sofistikovanější podobě od 80. let také jako soukous. Před despotickým diktátorem Mobutem a za prací utíkali konžší muzikanti od 70. let do Keni, Ugandy a Tanzanie. Netrvalo dlouho a hlavně v Keni patřili mezi nejoblíbenější a nejžádanější. Konžská rumba se tu postupně propojila se swahilskou pop music a vznikl tzv. styl congolese sound. Jedním z prvních konžských hudebníků, kteří se v roce 1975 natrvalo usadili v Nairobi, byl zpěvák Baba Gaston, kapelník skupiny Baba National. Nebylo s ním lehké pořízení, takže o rok později od něho část ambiciózních mladíků utekla a založila si Les Mangelepa: orchestr nadupaný skvělými zpěváky, dechaři a bubeníky. Encyklopedie a dobové prameny Les Mangelepa zahrnují mezi giganty východoafrické hudby a do konce 90. let, kdy vlna velkých orchestrů prudce upadla, se díky albům a rádiovým hitům řadí k nejpopulárnějším reprezentantům klasické keňské verze konžské rumby. „Pracujeme na nových skladbách, kterými na koncertech doplňujeme naše zlaté hity,“ hlásí dopředu veteráni konžské rumby, přivážející na evropské turné zbrusu nové album Last Band Standing.

ALŽÍRSKÉ SATISFACTION A MÍROVÁ PARTY Z GALILEJE

Jacky Molard Quartet
Jacky Molard Quartet

Chytlavá, rytmicky strhující hitová skladba Ya Rayah se v podání Rachida Tahy stala pro mnohé úvodem do stylu rai, což je nedorozumění: ve skutečnosti vrcholně reprezentuje alžírský styl chaabi. Autor těchto řádků upřímně doznává, že během koncertu zpěváka a hráče na mandolu Kamela El Harrachiho na ni kdysi také netrpělivě čekal. Když k tomu konečně došlo, uvědomil si, že by mu vlastně ani nebylo líto, kdyby nezazněla: natolik ho další skladby jejího autora Dahmane El Harrachiho dostaly; stejně tak výkon syna Kamela a doprovodné skupiny. Jaký otec, takový syn, uváděla brožura veletrhu Womex, což pochopitelně nezabránilo úvaze, nakolik s tím souvisí parazitování na rodinné legendě. Po koncertu by ale jeden raději držel pár facek, než by se k té myšlence znovu vrátil.
„S přístavními čtvrtěmi Lisabonu je spojeno fado, s Buenos Aires tango, s Chicagem elektrické blues, s Oranem rai a ulice, bary a kavárny Casbah daly vzniknout chaabi,“ tvrdí alžírský hudebník Brahimi El Mansour.
Muslimsko-židovská čtvrť Casbah – horní část metropole Alžíru – je díky naprosto unikátní středověké arabské architektuře od roku 1992 pod ochranou UNESCO. Po staletí představovala úkryt pro piráty, zločince, bojovníky za svobodu (během Bitvy o Alžír v Casbah probíhaly velmi těžké boje) a islámské teroristy, kteří v tajemném labyrintu úzkých uliček snadno unikali před právem. Fenomén Casbah přitahoval také pozornost umělců, kumštýřů a zvlášť svobodomyslných hudebníků.
Vyšší alžírská společnost se k chaabi ve 20. letech minulého století chovala zpočátku odtažitě, spojovala si ho s kuřáckými doupaty, lacinými nálevnami a nepřijatelně prostořekou, milostným vášním stranící poezií vycházející z arabské tradice melhoun, zahrnující vedle alegorie a skrytých významů i značnou dávku bolesti.
Směs andaluzské, arabské, marocké a berberské hudby zpívaná v arabštině měla v chaabi velmi uvolněnou formu se značnou dávkou improvizace. A když se do chaabi postupně začleňovaly francouzské vlivy, flamenco nebo dokonce tango, hudebníci rozšiřovali i nástrojové zázemí: k loutnám oud, mandolám, flétnám, bubínku darbouka a tamburínám postupně přidávali housle (smyčcové sekce), akordeon, banjo a klavír. Chaabi tak dostávalo stále ucelenější podobu a početné orchestry vyhrávaly na svatbách, pohřbech a židovských i muslimských svátcích.
Není to jednoznačně definovatelná hudba a víc než styl by se slušelo říkat princip: vše se v ní odvíjí od prostředí, doby a také od složení muzikantů. Když se chaabi s prvními alžírskými emigranty objevilo v pařížských čtvrtích, okamžitě například nasálo spoustu francouzských příměsí. Nelze si ho však představit bez pevného základu středověké klasické andaluzské hudby, jinak omezení v chaabi vlastně neexistují.
Volný je i název: v Maroku a Egyptě znamená populární hudbu a s alžírskou verzí vzniklou v Casbah ji nelze zaměňovat. Chaabi v 80. letech zastínil rai, světem vnímaný takřka jako synonymum pro alžírskou hudbu a podobně se zapomnělo na „otce chaabi“, zpěváka, básníka a hudebníka El Hadj M’Hamed El Anku. Vyvedl chaabi z Casbah, obohatil o duchovní poezii a další vlivy a nesmírně zpopularizoval. Stal se první velkou hvězdou, natáčel desky i rozhlasové pořady, vystupoval před marockým králem a s vlastním orchestrem uspořádal turné po Alžírsku a Francii. Po druhé světové válce, především díky němu, zažilo chaabi raketový vzestup zájmu mezi veřejností a postupně se proměnilo v regulérní národní pop music. V 50. letech El Anka založil první hudební třídy a chaabi začal vyučovat jako profesor na akademii v Alžíru. Zemřel v roce 1978 a zůstala po něm úctyhodná sbírka nahrávek.
Dahmane El Harrachiho, původem Berbera, potkal oproti němu smutnější osud: před chudobou a zvyšujícím násilím utekl do Paříže, kde mu prý chaabi pomáhalo zapomenout na domov a zbavit se smutku, vtisknutého v roce 1970 do emigrantského nářku skladby Ya Rayah. „Stala se doslova hymnou. Jeden novinář z Alžíru k tomu humorně dodal, že jde o takové arabské (I Can’t Get No) Satisfaction,“ prohlásil Rachid Taha, vydávající skladbu v roce 1998 na albu Diwan.
Dahmane El Harrachi – původním jménem Abderrahmane Amrani – přijal ve Francii pseudonym podle nádraží v Alžíru. Složil a natočil mnoho skladeb a je řazen mezi významné alžírské hudebníky. Domů se přece jenom v roce 1980 vrátil: ve čtyřiapadesáti tragicky zemřel při autohavárii na alžírské silnici. Synovi bylo teprve osm a brzy i on nastoupil na dráhu hudebníka. „Každý tu píseň miluje a veřejnost chce znát jejího tvůrce. Můj otec je dnes uznáván jako jeden z největších umělců moderní arabské hudby. Procestoval jsem půlku světa s albem Ghana Fenou a koncertem připomínající otce. Není snadné být synem tak slavného umělce a vím, že na to nemohu spoléhat. Skládám vlastní hudbu a chaabi, blues mé kultury, se snažím posunout dál,“ řekl Kamel.
Na konzervatoři u El Hadj M’Hameda El Anky byla běžná společná modlitba: židé s muslimy děkovali Bohu za možnost zahrát si dohromady navzdory vně školy probíhajícímu náboženskému násilí. Izraelská skupina Diwan Saz se zase odkazuje k prohlášení dalajlámy, že prostřednictvím společného hraní a vyučování lze ukončit konflikty mezi národy. Vedou ji k tomu životní zkušenosti i reálné důvody: Diwan Saz totiž tvoří židé, Arabové, beduíni a křesťané pocházející z Galileje a Íránu, tedy území, kde mír a tolerance nezní jako prázdná slova. Mistrovským muzikantům a zpěvákům šéfuje Yochai Barak, hráč na loutnu saz – odtud část názvu skupiny, druhou tvoří diwan, v arabštině sbírka poezie. V repertoáru mají hudbu Blízkého východu, Středomoří, Turecka a koexistenci židovských a arabských tradic podtrhuje příklon k mystickému súfismu. „Spojuje nás hudba připomínající mírovou party,“ říká zpěvačka Tzipporah El-Rei, dokonale zvládající židovské liturgické zpěvy piyut, řecké rembetiko i sefardské ladino.
Na závěr další osobní zážitek: na veletrhu Babel Med v Marseille odcházíte z energií natlakovaného koncertu a máte co dělat, abyste se udrželi na nohách. Přesun za hráčem na loutnu oud Tarekem Abdallahem a hráčem na tamburínu riqq Adelem Shams el-Dinem vám proto trvá, nechce se vám, ale po cestě si v duchu říkáte, když už tady jsem, dám jim šanci. Z předpokládaného nakouknutí do komorního sálu se však vyloupne napínavé hodinové sledování dvou generačně odlišných Egypťanů předvádějících na nástroje takové divy, až se musíte štípat, jestli se vám to nezdá. A to o egyptské hudbě z 30. let a suitách wasla nemáte ani páru. Opravdu velmi silný zážitek.

foto: festivalový archiv

Přidat komentář