Pražský festival world music Respect (letos 27.–28. června) je historicky první akcí svého druhu u nás – koná se už od roku 1998. A ze svých vysokých cílů neslevuje. Nejistí se přitom rockovými hvězdami a programová náplň se týká výhradně etnické hudby a world music, což vzbuzuje údiv i obdiv zároveň.
Tato oblast skýtá v Čechách značné nebezpečí: zatímco jinde po Evropě na Respectu uvedené hudebníky dobře znají, respektují a obdivují, u z mnoha důvodů neinformovaného českého publika musí organizátor a dramaturg Borek Holeček spoléhat na vstřícnost a okamžik vzplanutí pro naprosto neznámou hudbu, představující pro něho často složité melodické a rytmické bludiště . Návště vníci, kteří se na Respect pravidelně vracejí, však s něčím takovým počítají, protože většina z nich od festivalu očekává, že se tu setká s čímsi naprosto neslyšeným a neviděným. A také syrově autentickým, letitým koncertováním dosud nepoznamenaným.
TRANS S CESTOVNÍM VAKEM
Kasai All Stars hrají rytmicky neúprosnou
hudbu, co vás totálně rozhodí a rozmašíruje. Ačkoliv čtrnáctičlenná skupina dosud žádné album nenatočila, slyšet a vidět jsme ji mohli na nahrávce Congotronics 2: Buzz’n’Rumble in the Urb’n’Jungle, kompilaci konžských skupin, reprezentujících vysoce komplexní formu městské hudby, zrající na předměstí hlavního města Kinshasy už čtvrt století. Před válkou a hladem utíkající hudebníci transovní vesnické rytmy přenesli do nového prostředí, v němž jim nezbylo nic jiného, než tradiční akustické nástroje a hlasy jakoukoliv formou zesílit. Ve zdeformovaném zvuku vycházejícím z obskurních aparatur s nařezanými membránami spatřují přednost a v obřích megafonech, přes které vypouštějí cyklické melodie drnkacích skříněk likembé nutnost.
Početná skupina složená z pestrobarevně oblečených hudebníků a tanečníků spoléhá také na elektrické kytary, znějící v podstatě jako likembe, bubny a chřastítka všech možných tvarů, ostrý hvizd píšťalek, kovové perkuse a dřevěné balafony. Nepřeslechnutelný a hlavně nepřehlédnutelný je hráč na obří kožený vak, basový buben lokole, údajný předchůdce mobilních telefonů, protože pomocí lokole se mezi sebou kdysi domlouvaly sousední vesnice. Členové Kasai All Stars pocházejí z odlišných koutů konžského regionu Kasai o velikosti Francie a o spolupráci mezi nimi nemohla být v minulosti ani řeč. Západní a východní Kasai spolu byly vždycky spíš na nože, což belgickému producentovi Vincentu Kenisovi, který hudebníky přesvědčil, aby to spolu zkusili, dělalo dlouho vrásky na čele: „Finančně jsem si nemohl dovolit přivézt do Evropy tři nebo čtyři skupiny z Kasai. Věděl jsem o řevnivosti mezi nimi, ale nakonec je přesvědčil, aby každá z nich vyslala své nejlepší hudebníky a zkusili to společně pod hlavičkou All Stars. Nejprve to mezi nimi vzbudilo značný odpor. Vymlouvali se například na rozdílné ladění, ovšem Evropa je lákala, takže se dohodli. Po návratu do Konga jsem tuhle kapitolu považoval za uzavřenou, nikdo si nedokázal představit, že by hudebníci z východu vystupovali v západních klubech a naopak. Proto mě překvapilo, že se nerozdělili a pokračují dál. Někdo by v tom hledal možná politiku, protože touha po sjednocení Kasai je pořád na stole, ale já si myslím, že vyhrála především hudba. Jak členové Kasai All Stars tak jejich publikum ji přišli na chuť.“
Drtivě transovní zvuk nástrojů připomínající třesoucí se náklaďák Kasai All Stars dotahují do psychedelických výšin zpěvem: sólovým i sborovým; v tomhle směru se k nim přidali skutečně famózní osobnosti, znějící jako „zkroucené zombies, přicházející vás pozabíjet.“
KRÁLOVNA Z WASSOULOU
Když Nick Gold, majitel labelu World Circuit požádal v roce 1989 svého přítele, zesnulého kytaristu Aliho Farku Toureho, aby mu doporučil některou ze zpěvaček, ten se nerozpakoval, sáhl do kapsy a položil mu na stůl kazetu se slovy: „Tohle je hudba co hledáš.“ Gold se pak přímo v Bamaku přesvědčil, že Farka Toure nepřeháněl. „Ta deska zněla úplně všude. Bylo to jako, když ji slyšíš někde z dálky, přiblížíš se a ona pomalu mizí a pak se zase znenadání objeví odněkud jinud. Ulice Bamaka ji byly doslova přeplněné.“
Západoafrická země tehdy objevovala teprve jedenadvacetiletou zpěvačku Oumou Sangare, které mladí zanedlouho dali přezdívku Madonna z Mali. Vztaženo k provokativnímu rouhačství americké megahvězdy než k popmusic: Oumou Sangare si totiž v konzervativní malijské společnosti svými písněmi dovolila otevřeně kritizovat tradiční danosti – mnohoženství a domluvené sňatky. „Byla jsem dost šílená na to, abych mladým holkám poradila odmítnout rodiči dohodnuté sňatky. Že je k tomu nemůže nikdo nutit. Spíš než plakat a sušit slzy je potřeba na úřadě kategoricky říct ,ne‘. Myslela jsem na všechna děvčata, co se musela vdát za starce jenom proto, že byli zámožní nebo darovali rodině auto, zatímco ony byly zamilovány do svých vrstevníků a chtěly si je vzít. Spousta lidí si o mě myslela, že jsem se asi zbláznila. Jinak to ale nejde, někdy musíte být šílení, abyste změnili svět,“ poznamenala ke své první nahrávce Moussoulou z roku 1991 Oumou Sangare.
Narodila se sice před čtyřiceti lety v Bamaku, ovšem její rodiče pocházeli z kraje Wassoulou, hustě zalesněného regionu ležícího na jihozápad od Bamaka proslulého stejnojmenným stylem, starobylou loveckou hudbou stojící na zvuku harfy donsongoni, původem bubnu djembé (doprovázel obřady místní tajné kovářské společnosti a dožínkové slavnosti ) a fascinujícími zpěvačkami, jejichž čas nastal po vyhlášení nezávislosti Mali a vyvrcholil nástupem Oumou Sangare v 80. letech.
O lovecké hudbě a revoluční modernizaci pro ní nepostradatelné donsongoni v ,harfu mladých‘ kamalengnoni se můžete dočíst v únorových Světových stranách.
Rozhodnutí Oumou Sangare kritizovat zažité pořádky souvisí s vlastní životní zkušeností: ve dvou letech její otec s druhou manželkou opustil rodinu. Odmalička proto musela s matkou vydělávat na živobytí zpěvem. Do Bamaka tehdy pronikala ,hudba mladých z Wassoulou‘, kterou Oumou nasytila své písně. V šestnácti odjela do Evropy na turné se skupinou Djoliba Percussions a po návratu natočila debut Moussoulou (Ženy). Od ostatních zpěvaček z Wassoulou se radikálně neodlišovala pouze kritickou otevřeností, ale také napůl akustickou hudbou: vedle harfy kamalengoni a perkusivní škrabky karinyangu do ní také zařadila také evropské housle s elektrickou kytarou a baskytarou. K dokonalosti přivedla tanec sboristek s vysušenými tykvemi ověšenými chřastícími mušličkami, které do rytmu vyhazovaly vysoko nad hlavu. „Zajímám se o jinou hudbu z Mali, a také o pop, afrobeat nebo blues, ale mé srdce je pořád ve Wassoulou,“ vysvětlovala zpěvačka.
Nebývalý západoafrický úspěch Moussoulou přivedl Oumou k labelu World Circuit, u kterého postupně vydala další alba: Ko Sira (1993), Worotan (1996) a naposled retrospektivní kolekci doplněnou o několik nových skladeb Oumou (2004). Získala si s nimi v Mali, ale i ve světě ohromný respekt. Zůstala na nich svá, nikdy se nezpronevěřila lacinému afropopu a když měla pocit, že jí došla inspirace, na šest let se odmlčela. Koncertovala pouze v Africe a v Bamaku stavěla hotel, jehož jednotlivé místnosti nesou jména hvězdných přátel: Aliho Farky Toureho, Salifa Keity, Sali Sidibé aj. Oumou Sangare patří mezi nejvýznamnější africké umělce všech dob. Mezi africké královny.
PIKLE ZE ZEMĚ OC
Na jihu Francie, severu Itálie a zčásti u Středozemního moře se na počátku 13. století rozprostírala země jazyka Oc – Occitánie. Přítomnost Římanů, Féničanů, Keltů nebo Řeků tu vykrystalizovala v pestrou národnostní směsici charakteristickou tolerantností vůči jiným národům a náboženstvím. Tamní šlechta patřící tehdy v oblasti vzdělání mezi elitu Evropy, podporovala vytříbenou kulturu a symbolem nedlouho existující Occitánie se stala především tradice trubadúrské hudby – lyrických milostných písní opěvujících krásu žen a strastí zbavený život. Třicet let trvající křižácké výpravy Occitánii nakonec vymazaly z historie. Území připadlo tehdy sjednocující se Francii. Oc neboli occitánština a kulturní střípky vstaly z popela až docela nedávno; majoritní Francii trvalo celá století než je, 
podobně jako vše bretaňské, vzala na milost. Dnes už se na vybraných jihofrancouzským školách Oc vyučuje a zpívá v něm celá řada skupin z Marseille: Massillia Sound System, Kanjar Oc nebo Moussu T e Lei Jovents. S trubadúrskou poezií ale nemají nic společného: jejich occitánský hip hop nebo potemnělý šanson míří spíš k problémům žhavé současnosti. A capella šestice Cor de la Plana na trubadúrství navazuje osobitým napodobováním korsické polyfonie, severoafrickými rytmy a ozvěnou vlnění pověstných bulharských sborů.
Posloucháte jednohlasy či polyfonie, šepoty, beatbox, tlukot do tamburín, arabských bubínků a stehen a rytmický dupot. Ocitáte se ve snové imaginární zvukové krajině v níž se starověká Occitanie mísí s konkrétními zvuky míst, kde Cor de la Plana koncertují: kostely, mešity, tovární haly, bary a divadla. Spoustu skladeb přebírají z dochovaných sborníků, stále častěji je ale skládají nebo dostávají. Jednotlivá alba a období koncipují do tematických celků: politických, sakrálních, romantických nebo satirických, přičemž podle novináře Andyho Kershawa zpěv v occitánštině „umožňuje dokonale zmást posluchače a kout pikle.“
HLAS VYPŮJČENÝ Z VESMÍRU
Na setkání s hlasem Tanyi Tagaq, Inuitky ze země Nunavut (Náš domov) nikdy nezapomenete, nahrávky z toho nevyjímaje. Z hrdla se jí dere pronikavé bručení, agresivní chrochtání, ječení, zběsilé rytmické dýchání, pronikavý nářek, mrazivé šeptání nebo cokoliv zvířecího, nelidského – a vy se při poslechu instinktivně krčíte. „Bylo to intezivní. Krásné. A bolelo to,“ svěřil se po koncertě jeden zmatený posluchač. Moc toho nenamluvila ani kamarádka Björk: „Edith Piaf nebo něco… totálně emocionálního.“
Můžeme hovořit o totální vokální improvizaci, vyplavování emocí, kdy se člověk ocitá mimo své tělo, o animistickém vzývání duchů (jde přece o napodobování zvuků přírody) nebo návratu k jazyku pravěkých lovců a budeme mít pravdu, ovšem napůl. Jedná se vlastně o součást tradiční inuitské hry katajjag, jakéhosi souboje, kdy inuitské ženy už staletí nahrazují zbraně hrdelním zpěvem. Stojí proti sobě, tváří v tvář, drží se za ramena a vydávají neuvěřitelné zvuky, sípají jako divoké husy, vymýšlejí si slova, zpívají, snaží se jedna druhou trumfnout v nápaditosti do chvíle než se jedna z nich vydá ze všech sil, ztratí ve zvukovém koloritu nebo úlevně rozesměje – a tím prohraje.
Tanya Tagaq musí zastoupit obě; o to víc zní neuvěřitelněji, především v souvislosti s inovačním přístupem ke katajjagu: kontrolované emoce jdou stranou, navrch mají přírodní pudové instinkty, tajemství ukryté v každém z nás, i když o něho nestojíme a bojíme se ho. Tanya Tagaq Gillis (ročník 1977) se narodila v Cambridge Bay na jižním pobřeží Victoria Island inuitské matce a kanadskému otci. Je považována za nejrespektovanější inuitskou zpěvačku současnosti, světově proslulou umělkyni spolupracující s Björk, skotskými Shooglenifty nebo newyorským Kronos Quartetem, jehož leader David Harrington o ní dokonce prohlásil, že mu připomíná Jimiho Hendrixe hrdelního zpěvu. V rámci projektu Shamanic Voices koncertovala Tanya s mongolským hrdelním zpěvákem Oknou Tsahanem Zamem a fi nským joijkařem Wimmem Sarim. Patří rovněž k žádaným výtvarnicím, kdy expresivita obrazů dosahuje účinku jejího zpěvu. V Evropě Tanya s DJem Michelem Deyeauxem úspěšně koncertovala v roTanya Tagaq Cor de la Plana kdy se vedle festivalu v německém Rudolstadtu objevila v rámci turné Sonic Weave rovněž v Praze. To už byla provdána za baskického hráče na txalapartu Filipeho Ugarteho, s nímž a Oliverem Schroerem natočila album Iluani Erren (2003), kde si s ní ve skladbě Ancestors zazpívá Björk. Na loňském veletrhu WOMEX vystoupila Tanya Tagaq s violoncellistou Crisem Derksenem a před napjatým publikem potvrdila co se o ní píše: „Její hlas představuje nástroj vypůjčený z vesmíru.“ Společně s Tanyou na Respectu zazpívá její krajanka Kiva, která se ovšem věnuje hrdelnímu zpěvu známému z podání Huun -Huur -Tu. Klávesistka, skladatelka a učitelka má za sebou celou řadu úspěchů a nahrávek. V roce 1995 se v roli porotce například zúčastnila v Tuvě soutěže hrdelních zpěváků.
RITUÁLNÍ TROUBENÍ A AFROFOLK Z NIGÉRIE
Zpěvák, hráč na dudy neyanbann, rituální trubec na kozí roh a do půl těla svlečený tanečník co prolézá sám sebou. Zprostředkovatel vzácné íránské hudby od Perského zálivu, konkrétně z provincie Bushar. Kamkoliv Saeid Shanbehzadeh se svou čtyřčlennou skupinou přijede, způsobí poprask – počáteční sólová a pěvecká vystoupení spoluhráčů totiž vrcholí mrazivě duchovní katarzí, stavem extáze, kdy na sobě pocítíte každý úder do bubnu. Takřka nemožné je pak popsat hru Saeidova malého syna Naghiba na darbouku, klučiny velikosti Mozartova génia, před kterým smekají muzikanti po celém světě, ačkoliv mu ještě není ani patnáct. Shanbehzadehovým vystoupením prolíná hudební historie Persie, do níž přispěli Afričané, Arabové a Indové. Vnímáte ozvěny súfi jského qawwali, pouštního blues, muezzinské litanie a dostává se vám poznání perské léčivé hudby zar. Muslimům zapovězené, takže z rozhodnutí íránských úřadů na území státu nepřípustné. Ačkoliv Shanbehzadehovi získal výzkum perské hudby z Busheru značné renomé, ústící ve jmenování profesorem teheránské univerzity, složil hudbu pro celou řadu v zahraničí oceněných íránských fi lmů, doma by něco podobného jako na WOMADu, WOMEXu a nyní také na Respectu zahrát nemohl. Zkusil to: po deseti minutách byl ovšem přinucen koncert přerušit. „Nikdo mě nemůže zastavit. Museli by mi uříznout hlavu nebo zabít. Budu hrát to, co cítím a chci,“ vzkázal do Íránu z nynějšího pařížského exilu. Takové problémy nigerijská zpěvačka Asa nemá. To spíš jiné: „Nejsem tržní produkt ani sexy kočka,“ říká obrýlená Asa, což znamená v řeči Yorubů orel, jinak vlastním jménem Bukola Elemide. Pařížská rodačka, od dvou let žijící v Lagosu – New Yorku západní Afriky – a ve dvaceti se vracející pod Eiffelovku se doprovází, stejně jako Tracy Chapman, k níž je přirovnávaná, na kytaru. Zpívá v angličtině a yorubštině a debutové album jí pochválili hlavně lidé, se kterými se objevovala v roli hosta na pódiu: kamerunský saxofonista Manu Dibango, kolega písničkář Daby Touré z Mauritánie a bubeník Tony Allen, pobočník Fely Kutiho.
Její debutové album má delikátní, soulovými sboristkami, hammondkami, reggae -rockovou rytmikou a flétnou Magika Malika zabarvený zvuk a Asa na něm zosobňuje delikátní sběratelku afričanství, soulu, reggae a popu s folkem dohromady.
Vedle výše uvedených se na festivalu Respect představí rovněž izraelské Toy Vivo Trio vedené respektovaným hráčem na qanun Avshalomem Farjunem a kambodžsko -americká skupina Dengue Fever, jejíž profi l najdete ve Světových stranách.