Na konci roku 1975 opustili The Naive Extempore Band Vlastimil Marek a Jiří Hradec. Zůstali zpěvák a kytarista Jaroslav Jeroným Neduha a baskytarista Jaroslav „Jerry“ Tomášek. Na sólovou kytaru začal hrát Jiří Mareš, za bicí usedl Miroslav Toman. V rychlosti připravený pořad Stehlík sice nebyl zrovna vrcholem tvorby skupiny, nemohlo však být pochyb o tom, že kapela s upraveným názvem The Rock And Jokes Extempore Band patří k těm, s nimiž je třeba dál počítat. A na podzim 1976 soubor nazkoušel „rockovou operetu“ Milá čtyř viselců, která se stala jedním z milníků českého alternativního rocku.
Po rozpadu Elektrobusu v červnu 1976 sháněl saxofonista Mikoláš Chadima nové uplatnění a bylo mu jasné, že vhodnější kapelu než Extempore by těžko našel. S jejím šéfem sice měl jisté soukromé problémy, ale to už byla poměrně dávná minulost. J. J. Neduha na to ve své připravované knize Životaběh konečný vzpomíná: „A Extempore získalo posilu! Již dávno bylo zapomenuto, jak mi Mikoláš Chadima odlákal v zimě 1970 Evženii a já sedával u Glaubiců a bulil do piva! Když se pak ke mně Evža vrátila, sedával u Glaubiců a do piva bulil on… Potkali jsme se kdesi v hospodě a na záchodku jsem ho lanařil do Extempore, koktal a rudnul, a že prý neumí hrát, pak ale kývnul. Zmizel potom z hospody, prý jel opravdu domů ihned cvičit. Na zkoušku ale přišel. A moc nás potěšil, protože měl spoustu rozepsaných motivů, zatímco nám hodně muziky chybělo. Vlastně celá první půlka Milé čtyř viselců.“
Neduhovo libreto stále patří k jeho nejvýznamnějším dílům. Stručné shrnutí, otištěné v programu pátých Pražských jazzových dnů, zní takto: „Příběh, takřka ze života oběšenců, se odehrává v době třicetileté války ‚kdesi‘ ve střední Evropě. Komteska Marta (poupátko v rozkro… ehm rozpuku) prchá z domova před vilným Vilémem, ženichem, který má požehnání jejího zbankrotovaného tatíka. Bloudí po kraji, po horách, kde potká J. A. Komenského, odcházejícího do exilu, odmítne jeho nabídku, aby se stala exulantkou a odešla s ním do Polska. Bloudí dál a nakonec hledá ochranu u dvou loupežníků, Filipa Medka a Jana Cimbůrka (historické postavy), ale ti se o ni seperou tak zuřivě, že ‚až k smrti si umření přivodějí‘. Zoufalá klopýtá Marta dále. Sejde se se čtyřmi zběhy vojenskými, se kterými táhnou ‚tři ženský podivný, markytánky, a ty jsou těch chlapů horší‘. Protože jeden z desperátů – arcibuzík Hynek – nemá o dívky zájem, stává se Marta markytánkám nevítanou konkurencí. Aby se jí zbavily, udají ji zemskému maršálkovi, kterým není nikdo jiný než Vilém, bývalý ženich. Ten, věren středověkým tradicím, zakončí příběh tragédií; markytánky a dezertéři jsou oběšeni a zbědovaná Marta zešílí pod jejich mrtvolami. Poslední je oběšen něžný Hynek. Loučí se se životem a posluchači.“
První zkouška s Chadimou se konala koncem srpna, nový pořad se rodil jen pomalu. (Extempore ještě pořád mělo v repertoáru program Stehlík, derniéru kapela odehrála 8. září v Pardubicích.) Po autorské stránce dosud byla tvorba skupiny Neduhovou doménou. Mikoláš Chadima toho předtím moc nezkomponoval, ani v Elektrobusu se jako skladatel příliš neprojevoval; až těsně před rozpadem skupiny dal dohromady kus hudby pro zamýšlený tematický pořad. Teď se mu jeho skladby velmi hodily: „Už po první, na nápady chudé zkoušce jsem měl na jazyku, že mám doma hotovejch nejmíň třicet minut muziky, plně zpracovanejch, kterou by šlo jen rychle nazkoušet. Ale byl jsem v kapele novej a nechtěl jsem vypadat, že se cpu příliš do popředí. Rozhodl jsem se raději počkat. Udělal jsem dobře. Co mám doma a že bych to mohl přinést, jsem klukům řekl až na závěr třetí neúspěšné zkoušky. Zoufalství bylo takové, že byl můj návrh přijat se všeobecnou úlevou a hned na následující zkoušce začala kapela moji prvotinu zkoušet.“
Nacvičování probíhalo v inspirativním prostředí bývalé katovny, premiéra se konala 23. listopadu 1976 v Klubu 01 na Strahově. Následovaly koncerty v Pardubicích (27. listopadu), pražském R-klubu (3. prosince), znovu na Strahově (21. prosince). Velmi úspěšné vystoupení proběhlo v R-klubu 16. února 1977 (zde vznikla nahrávka, která roku 1996 vyšla na CD), další koncert na Strahově byl 22. února. Na jaře skupinu posílila perkusionistka Marta Gotthard-Zelinková. O Extempore se začalo mluvit s velkým uznáním a přišlo i pozvání na velké jeviště. Chadima na to vzpomíná: „Po Novém roce se k nám donesly zprávy z kuloárů, že Jazzová sekce počítá s vystoupením Extempore na pátých PJD. Nejdřív nás to ani nijak nepřekvapilo. S tím, že budeme hrát na přehlídce amatérských skupin, jsme tak nějak samozřejmě počítali. Jenomže brzy nato jsme se dozvěděli zprávu, která nás šokovala. Sekce s námi počítá do Lucerny! Byli jsme z toho úplně vyděšený a báli se o tom mluvit, abychom neuvěřitelnou zprávu nezakřikli. Před námi bylo něco, o čem se alternativním kapelám zatím mohlo jen zdát.“
Pražské jazzové dny se konaly od března 1974 a zpočátku to skutečně byla stylově vyhraněná přehlídka – byť už na prvním ročníku hrály jazzrockové skupiny. Na druhých PJD v březnu 1975 už měl jazz rock podstatný prostor, na třetích v prosinci 1975 ještě větší. Na čtvrtých PJD v březnu 1976 už vystoupily i amatérské rockové soubory (např. Elektrobus). Tehdejší místopředseda Jazzové sekce Karel Srp na to zavzpomínal v televizním seriálu Bigbít: „V podhoubí kdesi vznikaly kapely, které hrály jiným způsobem, a my jsme jim chtěli dát šanci. Jako byl jazz rock ve velkém sále v roce 1975 jakási změna, tak Milá čtyř viselců od Extempore v roce 1977, to byl další takový zvrat. Scénická záležitost, úplně jiný zvuky, ohromný převrat.“
Neduha si dobře uvědomoval, jak významnou událostí je vystoupení v Lucerně: „Byli jsme samozřejmě poctěni tím, že jsme byli pozváni, abychom tam zahráli ty svoje absurdnosti, a hrozně jsme se všichni těšili, jak to těm jazzrockáčům nandáme, jak prostě převálcujeme tu jejich sterilnost a nablejskanost. Chtěli jsme být hodně syroví, šli jsme až po to líčení, tržný rány, ohořelý rubáše. Byli jsme příjemně překvapení, že se Jazzová sekce za nás postavila a protlačila to tam. Když už se termín těch pátých Pražských jazzových dnů blížil, zjistili jsme, že nevíme, jak to zpestřit, ještě víc to dotáhnout, aby to byla opravdová bomba, něco, co na pódiu ještě nebylo. Dostal jsem od nějakýho známýho avízo, že na Rychtě občas hraje divadlo Paskvil, který by se mi ohromně líbilo. A opravdu – bylo to divoký, odvázaný. Dal jsem jim scénář, pustili jsme jim muziku z kazety a domluvili jsme se. Oni dokázali udělat za dva měsíce na tu muziku choreografii. Na začátku představení byli schovaní pod černým sametovým hadrem, který se začíná vzdouvat, vystrčí se z něho noha, ruka, hlava… Celé se to uvádí pomalu v souladu s dějem do pohybu, gradovalo to tím, že maršálek císařských vojsk Vilém z Kruppendorfu v zápalu boje vlítnul do diváků a začal do nich mydlit dřevěnou šavlí, až dostal přes držku. Vrátil se na pódium značně zboulovaný.“ Extempore hrálo na PJD dokonce dvakrát: 5. dubna v Domovině na Celopražské přehlídce jazzových a rockových skupin, 9. dubna pak v Lucerně mírně zkrácenou Milou čtyř viselců. Chadima průběh koncertu vylíčil takto: „Nejprve se oblékl Paskvil. Jejich kostýmy a líčení, od generálky notně vylepšené, naši náladu značně povzbudily. Potom jsme se začali oblékat my. Naše kostýmy vypadaly proti Paskvilu, jako kdyby byly právě zakoupeny v některé z konfekčních prodejen, a tak jsme je začali mazat líčidly a všelijak opalovat. Potom jsme hrábli Paskvilu do šminek a pořádně se zmalovali. Pouze Marta zlobila. Nechtěla si svůj kostým nechat opálit ani pomazat, líčidla odmítala též. Nakonec jsme ji k tomu museli donutit téměř násilím. Chtěla být zkrátka elegantní i v hadrech. Vylezli jsme ze sklepa do zákulisí a mezi shromážděnými hudebníky a pořadateli to vyvolalo šok. O tom, že i kapela se bude líčit a bude v kostýmech, jsme totiž nemluvili. Mělo to být překvapení. Bylo. Ze sklepa se před nic netušící shromáždění vynořila parta hrůzně zmalovanejch a otrhanejch lidí a šinula si to na nejoficiálnější jeviště v Praze.“ První vystoupení alternativní rockové kapely na velkém pódiu se nepochybně stalo významnou událostí. Byl to taky úspěch u publika – Chadima ve své knize Alternativa napsal: „Řev, který se ozval, byl nepopsatelný. Několikeré děkovačky. Jarda odnášen z jeviště nadšenými fans na ramenou. Jednoznačný úspěch. V zákulisí spousta nových ‚kamarádů‘, plácání po ramenou, chvála, atd. A taky povzdech jednoho z jazzmanů, kteří nastupovali po nás: ‚Co jste to s těma lidma udělali? Co si tam počnem?‘“
Ohlasy v tisku však byly spíše kritické. Jan Rejžek v deníku Práce (15. dubna 1977) referoval: „Sobotní publikum šokovala skupina Extempore uvedením čtyřicetiminutové rockové operety Milá čtyř viselců ve spolupráci s divadlem Paskvil. Zdálo se však, že textová parodie mordýřských legend nepřekonala svou mělkost, také ‚zappovské vlivy‘ byly příliš patrné a nemuzikální zpěv J. Neduhy dráždil. Objevem se stal syrový projev tenorsaxofonisty M. Chadimy. Od Neduhova Extempore, Mládkovců pražského jazz rocku, čekám příště vycizelování výrazu a víc sebekritičnosti.“ Antonín Matzner napsal, že „hudební stránka věci je dosti skromná“, recenze v Populáru byla vysloveně negativní.
Po vystoupení v Lucerně se Milá čtyř viselců dočkala už jen tří provedení: 28. dubna na Strahově, 3. srpna ve Všenorech u Prahy a 5. září v pardubickém klubu Na Drážce. Už na jaře začali členové Extempore uvažovat o tom, jak by měl vypadat další pořad. Neduha chtěl pokračovat s další rockovou operetou, text už měl hotový: jmenovala se Meducínka. Chadimovi se prý libreto líbilo ještě víc než Milá čtyř viselců; koneckonců, názor si může udělat každý, kdo si přečte Neduhovu knihu Antizpěvník (Galén, 2011), kde jsou všechny jeho texty a libreta shrnuty. Názor zbytku kapely už tak jednoznačný nebyl, zkoušení Meducínky (s Chadimovou hudbou) nikam nevedlo.
Nakonec skupina o prázdninách zvolila jakési nouzové řešení: autorské povinnosti se rozdělily mezi čtyři z šesti členů skupiny. Tomášek, Mareš, Neduha a Chadima napsali vlastní dvacetiminutové písňové bloky, Neduha napsal texty. Na soustředění, při němž se písňový cyklus Ebonitový samotář nacvičoval, Neduha ve svých dosud nevydaných pamětech Životaběh konečný vzpomíná: „V létě 1978 jsme jeli nazkoušet, doaranžovat a já otextovat do Řepčic nový pořad. Měli tam dům přátelé Jirky Mareše a bydlelo tam mnoho dalších lidí. V té době se tam zabydloval Čárlí Soukup s Maruškou, Sváťa Karásek se Stáňou a další přijížděli pobejt. K pořadu Ebonitový samotář jsme demokraticky složili každý čtvrtinu muziky, kromě Miriše Tomana. Kasiďák nás tam dovezl i s aparátem a proviantem svým beatnickým, hanspaulským autobusem a ubytovali jsme se přímo v sále neobytného domu, který kdysi sloužíval jako taneční sál pro česáče ovoce.“
Ebonitový samotář měl premiéru 16. září 1977 v Karlínské besedě, následovala vystoupení v Novosedlicích u Teplic (7. října), ve Všenorech (15. října) a v Tesla klubu v pražské Čáslavské ulici (10. prosince). Nejvíc se asi povedla Chadimova čtvrtina, kde už je dobře znát Mikolášův autorský rukopis a sklon k experimentům. Ale i tyto písně už upadly do zapomnění. Nejživotnější tak nakonec zůstaly dvě ze čtyř Neduhových skladeb, které si ponechal v repertoáru a o mnoho let později také studiově natočil: Pochybnosti na album Šel jsem včéra domů – přišel jsem až dneska! a Vejdeš se mi… na CD Je láska z darů božích.
Nevyrovnaný pořad nakonec jen podpořil krizi ve skupině. Odešli Tomášek (v roce 1979 ještě hrál se Švehlíkem, pak emigroval do Kanady) a Toman (později emigroval do USA). Post baskytaristy převzal Stanislav Simon, za bicími zaskočil Petr Křečan (bylo to už jeho třetí hostování u Extempore – hrál zde v letech 1974 a 1976, ani teď ovšem neměl zájem o stálejší spolupráci). Stará sestava ještě zahrála 1. března v klubu v Řeznické ulici, 15. března vystoupila s Ebonitovým samotářem v pražském klubu Eden naposled.
Mezitím Extempore od ledna 1978 zkoušelo v nové sestavě novinku s Chadimovou hudbou a Neduhovými textem. Dům č.p. 112/34 – Radimovka publiku poprvé předvedli 24. března na tancovačce v Dubí (kde ovšem hlavní část repertoáru tvořily přejaté rockové skladby), 7. dubna pak v Prostějově. Oproti Ebonitovému samotáři byla nová dlouhá skladba zřetelným krokem vpřed, ale situace ve skupině stejně spěla k zásadní změně. Neduha už začínal být účinkováním v Extempore unaven, vyčerpávaly ho výslechy na StB a domníval se, že by to mohl vyřešit odchodem na venkov. Přitom zůstával věrný svému bohémskému životnímu stylu a před svým posledním koncertem s Extempore se nijak nestresoval.
Chadima o tom ve své knize Alternativa napsal: „Objevil se až po měsíční nepřítomnosti, týden před Dny. Jakoby nic si to přihasil o půl hodiny později na zkoušku. Nevšímal si našich vražedných pohledů a v klidu si zapojoval kytaru. Očekávali jsme, že nám aspoň vysvětlí svou dlouhou nepřítomnost a mlčení na naše zoufalé výzvy, aby se dostavil na zkoušku, které jsme mu házeli každé tři dny do schránky. Jarda nic. Zapojil kytaru a se spokojeným výrazem se posadil. V tu chvíli jsem zařval: ‚Kde jsi byl?!‘ Jardova reakce nás odrovnala. Zahleděl se do dálek, po obličeji mu proběhla vlna štěstí a prohlásil: ‚Pánové, já jsem jezdil na plachetnici! Já jsem plachtil!‘ Bylo v tom tolik štěstí, že se naše zloba rozplynula. A Jarda nám pak vyprávěl, jak poslední měsíc chodil každej den jezdit na plachetnici po Vltavě, jak je plachtění nádherný, a my byli nakonec rádi, že se od takový krásy dokázal odtrhnout a přijít na zkoušku. A tak poslední tři zkoušky před Dny probíhaly v klidu. S tím, že poslední písničku se Jarda na kytaru nenaučí a bude ji tudíž zpívat falešně, jsme se museli smířit.“
Svou první etapu působení v Extempore ovšem Neduha uzavřel efektně: vystoupení na šestých Pražských jazzových dnech 20. května 1978 v Lucerně se velmi povedlo. Posíleni o C & K Vocal zahráli pětadvacetiminutovou verzi skladby Dům č.p. 112/34, v níž měl Mareš šestiminutové kytarové sólo, výrazný prostor dostal i sólující Chadimův altsaxofon, před závěrem zazněla bubenická exhibice na popelnice. Vedení Extempore pak převzal Mikoláš Chadima: připravil pořad Zabijačka, který měl premiéru v prosinci 1978, Extempore pak dál hrálo až do září 1981. Neduha v roce 1980 dal dohromady skupinu Mezzanin, která se měla pohybovat v jakési únosné zóně mezi undergroundem a oficiálně přijímanou hudbou, ale nakonec stejně neměla moc šancí vystupovat veřejně. V roce 1983 Neduha odešel do exilu v Rakousku.
Diskografie:
The Rock And Jokes Extempore Band: Milá čtyř viselců (Black Point, 1996)
The Rock And Jokes Extempore Band: Ebonitový samotář & Dům č.p. 112/34 – Radimovka (Black Point, 2010)