Byl to těžko zařaditelný soubor. Vznikl hlavně jako domácí zábava a trvalo celých sedm let, než začal regulérně koncertovat. V podstatě hrál folk, ale mísily se v něm nejrůznější hudební vlivy: vystupoval na Portě i na Pražských jazzových dnech. Název byl inspirován Zappovou skupinou The Mothers Of Invention: zkratka F.O.K. tedy znamenala Fádrs of konvenšn, možná byla i česká varianta Famózní otcové konvence. Později členové skupiny ten název nejčastěji vysvětlovali jako Folkové ozdoby Karlína. Původně je vůbec nenapadlo, že se pojmenovali skoro stejně jako Symfonický orchestr hlavního města FOK (Film Opera Koncerty), který vznikl už v roce 1934. Při jedněch kvalifikačních přehrávkách jim také byla podobnost názvu se symfoňákem vytýkána, a tak slíbili, že název změní na Folk – O.K. Ve skutečnosti jim však název F.O.K. vydržel beze změn po celou dobu existence, i když obsazení se měnilo často a hudební zaměření rovněž.
První sestavu F.O.K. tvořili Alexandr Hajdovský, Ladislav Braier a Bedřich Švácha. Nahrávali si scénky, improvizace a písničky, vystupovali nanejvýš na večírcích. Hajdovskému, kterému doma říkali Lesík, bylo v roce založení F.O.K. (1967) čtrnáct, ostatní byli o rok či dva starší. Z nahrávek sestavili několik samostatných „desek“. Ta první, Tasemnice Elisabeth, obsahovala především písničky, včetně zhudebněných textů Josefa Václava Sládka. Následovala další, vesměs recesistická díla, třeba operety Smrt Taťány a Zlý továrník. V „drastické revui“ Slepá harmonikářka (1969) účinkovala v titulní roli Kateřina Hajdovská, Lesíkovo dvojče. Tehdy ovšem v F.O.K. byla pouhým hostem.
I když v rámci F.O.K. neměl Lesík Hajdovský žádné koncertní ambice, přece jen občas vystupoval. Jako člen skupiny Kicks se zúčastnil soutěže Beat Salon. Později se Lesík seznámil s Jaroslavem Jeronýmem Neduhou a v roce 1973 vytvořili jednu z prvních rockových sestav skupiny Extempore, s baskytaristou Petrem Tittelbachem a bubeníkem Václavem Janečkem. Nevydrželi spolu dlouho a nezůstaly po nich ani žádné nahrávky.
Mezitím ale pokračovala domácí aktivita F.O.K. Roku 1972 přibyl kytarista Václav Jelínek, o rok později se stálou členkou stala Kateřina Hajdovská. Kateřina sice s Lesíkem sdílela zájem o bigbít, ale přece jen tíhla spíše k akustické hudbě: od roku 1968 zpívala ve folkové a skifflové skupině Iluze, něco přes rok byla členkou ženského sboru Foestrovo komorní pěvecké sdružení a obdivovala Linha Singers. Do F.O.K také Lesík přivedl svou dívku Mirku Vlkovou (7. prosince 1973 se vzali). První veřejné vystoupení F.O.K. se konalo 28. prosince 1974 v Obratani u Tábora. Vedle Lesíka, Kateřiny a Mirky Hajdovských hráli a zpívali Václav Jelínek a Ladislav Braier. Bedřich Švácha tehdy nemohl, takže ho u baskytary zastoupil Michal Dittrich z kapely Abraam.
Z kroniky, kterou si kapela vedla, je dobře patrné, jak se lišily názory členů na hudební směřování F.O.K. Třeba 24. ledna 1975 Václav Jelínek napsal: „Všichni se zbláznili. Lesík byl u nějakého Marka a natočil si tam spoustu nesmyslů. Káťa si nás představuje jako Kühnův sbor.“ Ty „nesmysly“ byli King Crimson a Frank Zappa. A ironická slova o Kühnově sboru Lesík o pětatřicet let později komentoval: „Káťa, Mirka a já jsme makali na vokálech, matka nás dokopala k tomu, že jsme měli zkoušky každý den, ale Jelínek na zkoušky nechodil, byl to takový bohém.“ Hajdovský tehdy býval k interpretačním schopnostem skupiny velmi kritický, do kroniky zapsal: „Každá písnička F.O.K. je víceméně založena na pestrosti vokálů. A tyto vokály (ač dobře vymyšlený) přeci jenom skladby více ničily než oživovaly. Prostě a jasně řečeno: každý sebemenší odborník by se z vokálů F.O.K. poblil. Byla to asi moje neschopnost přimět členy F.O.K. k absolutnímu soustředění na zpěv. Proto naše matka Vendulka Hajdovská (dřívější profesionální zpěvačka pražského rozhlasu) si hlasovou stránku F.O.K. vzala pod patronát.“
Muzikanti každopádně potřebovali kontakt s publikem, časté zkoušení jim už nemohlo stačit. Hlásili se tudíž do pražských předkol festivalu Porta, ale mezi trampskými a countryovými kapelami mnoho úspěchů nesklidili. Například 15. dubna 1975 ve velkém sále Domu kultury a kovoprůmyslu na Smíchově skončili v diváckém hlasování až čtvrtí, za skupinami Křupani, Máci a Packalové. A v hlasování poroty se F.O.K. ani nedostali mezi pět nejlepších. Musel jim stačit diplom za účast a pochvalná zmínka členů hostujícího Marsyasu. Od soutěžení je to neodradilo, v 80. kole soutěže Lokálka se 21. dubna utkali se skupinami Skokani a Samotáři; skončili na posledním místě. Dva dny nato vystoupili na soutěži Písně dlouhých cest a – což už nebylo žádné překvapení – skončili opět poslední. Jindy byli úspěšnější – 28. dubna v Malostranské besedě na Lokálce porazili skupiny Kanibalové, Šamani a Samotáři, publikum volalo „umí!“ a dopomohlo F.O.K. k prvnímu místu.
Sem tam se naskytla i jiná koncertní příležitost: 12. dubna 1975 hráli F.O.K. spolu se skupinami Abraam a Etc… pro několik stovek lidí v aule Vysoké školy zemědělské v Suchdole. Václav Jelínek do kroniky napsal: „Přišel za námi manager Plastic People Martin Jirous a říkal, že máme světovou úroveň.“ Na jiném koncertě je viděl Miloš Čuřík, významný organizátor nekonformních koncertů, a tak si F.O.K. 28. června zahráli pět skladeb v jazzrockovém centru Rokoska jako předkapela Bohemie. První samostatný koncert měli 17. září v Malostranské besedě, pak se několikrát objevili na různých folkových a rockových přehlídkách a 11. listopadu 1975 dělali kvalifikační zkoušky lidových hudebníků u Pražského kulturního střediska. Při těchto přehrávkách předstoupili před komisi také Plastic People a DG 307. Na rozdíl od nich F.O.K. uspěli a dostali nejvyšší, třetí třídu. To už ale byli bez Václava Jelínka, který před zkouškami odmítl patřičně cvičit a byl proto vyhozen.
Desátého prosince 1975 se konal další koncert v Malostranské besedě. „Na celém recitálu bylo výjimečný, že s námi na rytmické nástroje hrál jako host Petr Křečan (dříve skupina Extempore). A pak – hodili jsme mu lano a zabral! Rytmus našich skladeb je vyzdvižen – a abychom to zkrátili – od 13. 12. 1975 se stal novým členem F.O.K.“ Kateřina navíc začala hrát na metalofon. Jiný významný koncert se udál 16. února 1976 v Malostranské besedě: „Hostem F.O.K. byl Luboš Fidler. Všechno se to sběhlo tak, že Béďa Švácha s námi už hrát nebude a Luboš umí hrát na basovou kytaru, na španělku, na foukací harmoniku a zpívat. Doporučil nám ho Petr Křečan. Je to jeho kamarád ještě když oba žili v Karlových Varech.“ Fidler byl za stálého člena přijat 21. února, v březnu F.O.K. přibrali Mikiho Jelínka a jeho dvanáctistrunnou kytaru. Třetího května měl v Rubínu premiéru program Folkšou, v němž se písničky F.O.K. střídaly se vstupy Mirka Kováříka, který – doprovázen decentními hudebními improvizacemi – recitoval básně Václava Hraběte. Folkšou pak hráli ještě desetkrát, naposledy v lednu 1977.
Křečan a Fidler měli k hudbě vždy velmi náročný a vyhraněný vztah. Roku 1972 spolu založili skupinu Stehlík, ale vzhledem k radikálnosti svých hudebních představ se jim podařilo odehrát jen dva koncerty – a druhý z nich nespokojený pořadatel ukončil vypnutím proudu. Pro F.O.K. byli velkým hudebním přínosem, zároveň však nevyhnutelně vznikaly třenice. Lesík se 29. března 1976 v kronice radoval: „Já si myslím, že konečně je to vono! Konečně hudebníci, kteří do hudby dávaj něco svýho a taky to technicky zvládnou!“ Ale už 2. dubna přibyl zápis: „V tento den Petr Křečan oznámil, že nadále nechce být považován za člena F.O.K. Nerozumí si s námi, není námi pochopen a dostatečně oceněn, jeho vztah k nám je takový, že si nepřeje být jedním z nás. Jeho vztah k F.O.K. je něco jako stálý host.“ A další zápis z 19. června: „Luboš Fidler dnes na zkoušce oznámil, že od nás odchází. Důvod: v naší kapele umělecky zakrňuje. Půjde raději hrát s Křečanem, se kterým si jedině hudebně rozumí.“ Když se 30. června 1976 konalo národní předkolo Porty, Mirek Kovářík ocenil, že se F.O.K. „zbavili těch anarchistických živlů“. Ale ani tak na Portě neuspěli.
F.O.K. uvažovali o tom, že si udělají profesionální zkoušky u Pražského kulturního střediska a dostávali různé rady, ať se přihlásí na festival Politická píseň Sokolov, že by jim to hodně pomohlo. Rozhodli se, že to zkusí, takže 25. listopadu hráli na III. pražském festivalu angažované písně Píseň 76 a byli doporučeni k účasti na celostátní přehlídce. Předseda poroty Jaroslav Maxmilián Navrátil je pochválil, redaktor Petr Hannig řekl, že s nimi počítá na natáčení v rozhlasu. Z úspěchu se radovali, Kateřina s Mirkou si dokonce koupily látku na nové sukně, každou to stálo skoro 90 Kčs.
V lednu se zúčastnili sokolovského semináře, který byl vlastně širším výběrovým kolem pro Festival politické písně 1977. „Hannig a Fikejzová nám slíbili, že nás doporučují, ale konečné slovo má dramaturg komise v Praze. Celkem to pro nás dopadlo úspěšně, protože Hannigovi se Lesíkova hudba líbila a Fikejzová byla spokojená s texty,“ stojí v kronice. Ale 17. února 1977 následoval záznam: „Další prohra! Dozvěděli jsme se, že nejedeme do Sokolova!“ Možná to však spíš bylo štěstí, protože už 18. února během koncertu F.O.K. v Malostranské besedě proběhl tento incident: „Asi po druhé skladbě byl Lesík odvolán z jeviště, že prý si tři lidé přišli stěžovat na to, že Lesík má na kytaře anglickou vlajku (je to jeho magnet na trsátka, dovoz ze Švédska).“ Na sokolovských prknech by takováto „ideologická diverze“ možná měla horší následky.
Kantáta Karlínský viadukt, patetické vyznání rodné pražské čtvrti, měla premiéru 22. února 1977 v Rubínu. Kateřina do kroniky zapsala: „Byl to konečně pořádnej úspěch, tahle naše kantáta! Sál byl plnej, všechno se nám podařilo bez větších kiksů, Lejzy u mixpultu a zvukovejch efektů zaválel, Pavel nám osvětloval celkem slušně, potlesk byl dlouhej – snad nejdelší, co jsme kdy slyšeli.“ Premiéra se tedy vydařila, ale reprízy už takovou návštěvnost neměly, jak svědčí zápisky v kronice: 31. 3. Rubín: „Je to zoufalý. Nikdo už na nás nechodí. V hledišti sedělo sotva 19 diváků.“ 18. 4. Rubín: „Přišlo se nudit 11 lidí a neobtěžovali se ani s potleskem.“ 5. 5. Rubín: „Přišlo 14 lidí.“ Lesík začal hrát také se Stehlíkem, což sestra a manželka nijak nevítaly.
Mezitím se F.O.K. opět snažili uspět na Portě. Jan Plachetka napsal do Mladé fronty (23. dubna 1977): „V zaplněném sále Domu kultury kovoprůmyslu na Smíchově se postupně představilo třiadvacet soutěžících skupin. Odborná porota se nakonec rozhodla udělit ‚výbornou‘ (tj. přímý postup do ústředního kola) skupinám Brontosauři, F.O.K. a Pytlík Pepy Kadeřábka.“ V národním kole v červenci v Olomouci se však Pytlík Pepy Kadeřábka ukázal být příliš silným soupeřem a F.O.K. se vrátili s nepořízenou. Lepší to bylo 15. června na Ozvěnách Porty v Malostranské besedě. „Přišel Jan Rejžek, udělal s námi rozhovor a slíbil, že o nás něco napíše do Melodie. Taky jsme mu dali fotku.“
Rejžkův článek vyšel v září pod názvem F.O.K – děti z karlínského ráje: „Tam pod vrchem Vítkovem, ve stínu karlínských mostů se rozkládají místa her na ‚krvavý koleno‘, prvních pus, útěků před hlídačem a koupání v řece, prostě dějiště sladkých her dětských let. O nich hraje a zpívá ve své kantátě Karlínský viadukt folkrockové kvarteto F.O.K. (nikoli Film, Opera, Koncerty, ale Folkové ozdoby Karlína) na jevišťátku pražského Rubínu. Neznám v naší populární hudbě nikoho druhého, kdo by tuto městskou regionální tematiku pojal s tak upřímnou hloubkou a vkusem. Texty jsou časově posunuté do dvacátých let, přičemž tato ‚retro‘ pomůcka slouží rozvinutí příběhu lásky dvou mladých lidí na pozadí politického ovzduší oné doby. Libreto čtyřiadvacetileté učitelky zvláštní školy Kateřiny Hajdovské zhudebnil její bratr Alexandr, vychovatel v družině cikánské experimentální ZDŠ, simultánní člen skupiny Stehlík. Verše sám s výjimečnou naléhavostí a výrazem zpívá a doprovází se na šestistrunnou kytaru. Kateřina a Mirka (Sašova žena) Hajdovské celý útvar dynamizují bubínky, vibrafonem, chřestítky a rozteskňují dvěma zobcovými flétnami. Umným rozezvučovatelem dvanáctistrunné kytary je herec Divadla na okraji Miki Jelínek. (…) Kromě kantát, symfonií či oratorií, nebo jak tomu chcete říkat, píší samozřejmě i písničky, se Zoologickou zahradou vystoupili v pražském předkole Sokolova Píseň 76. Svými schopnostmi skupina zřetelně přesáhla hranice Prahy 8 a zaslouží si příležitost k širšímu uplatnění.“ Tolik Jan Rejžek v Melodii č. 9/1977.
Než stačil článek vyjít, odešel nejen Hajdovský od Stehlíku, ale i Miki Jelínek od F.O.K. Na místo kytaristy se vrátil Václav Jelínek a koncertní repertoár se zcela proměnil. „Pohádka pro dospělé“ Srzomabra byla sice v kronice zmiňována už v prosinci 1976, na pódium se však dostala až 16. září 1977 v karlínské Besedě (v druhé půlce večera hráli Extempore). Svým pojetím – tedy kombinací scének, přednatočených „reportáží“ a písniček – to vlastně byl návrat k hravým počátkům F.O.K. Opět zde ostatně účinkoval Ladislav Braier jako showman, moderátor a „televizní hlasatel“. Příšeru Srzomabru vymysleli žižkovští nepřátelé a poslali ji žižkovsko-karlínským tunelem do ulic Karlína, aby se tam obořila na vše živé, co jeví souvislost s uměním. Víc než pražská premiéra se však povedl následující koncert, i když na něm chyběla Kateřina. Konal se 22. října 1977 a v kronice F.O.K. byl popsán takto: „Nejlepší vystoupení – kontakt s diváky, bezprostřednost, pohoda na pódiu – to bylo vystoupení v Teplicích. V první polovině jsme uvedli Srzomabru, v druhé pak pásmo poezie a písniček. Zvlášť druhá polovina vystoupení se vydařila, neboť byla z velké části improvizací. Publikum se nedalo vůbec srovnat se studeným publikem v Praze. Na každou srandu reagovalo a nestydělo se zatleskat.“ Srzomabra ještě byla uvedena na Baráčnické rychtě a pak definitivně zmizela z repertoáru. Zůstala asi hodinová nahrávka z Teplic, z ní je však bohužel jasně znát, že bez vizuální složky vůbec nebylo možné to představení plnohodnotně zaznamenat: proto taky Lesík na rekapitulační CD To nejlepší vybral z teplického koncertu pouze dvě krátké ukázky.
Na všech třech provedeních Srzomabry hostoval kytarista Pavel Richter, což vůbec nebyla náhoda. V letech 1977–1979 spolupracoval Hajdovský s Richterem a Fidlerem opravdu intenzivně a přes časté konflikty šlo o velmi tvůrčí období. Nastalo to, čeho se Kateřina s Mirkou obávaly: hraní s F.O.K. pro Lesíka přestávalo být středobodem jeho hudebního snažení. Když Fidler s Richterem na podzim 1977 založili novou skupinu Švehlík, Hajdovský se k nim brzy přidal. Na hudbu F.O.K. to mělo zásadní vliv: skupina už sice dlouho nevydržela, její finální období (1978–1979) však bylo velmi podstatné.
Diskografie: F.O.K. – To nejlepší (Nextera, 2011)