Ročník 44 – dobrá třída

Rok 1944. Nejen třicáté výročí počátku první světové války. Hudební médium zvané jazz se připravuje na éru světových dějin po skončení už druhého všesvětového vraždění; snad v tušení budoucího varu v umění. V Kansasu, ale hlavně v harlemském, dosud ještě swingařském Minton’s Playhouse na 108. ulici, se formuje nový vyjadřovací jazyk jazzu – vžilo se pro něj označení be bop. Charlie Parker, Bud Powell, Thelonious Monk, Max Roach, Dizzy Gillespie. Sudičky u kolébky světového jazzu pro druhou půlku dvacátého století přicházející na scénu se staví do řady.
rocnik44Zatímco americká armáda úporně dobývá italské vnitrozemí, v městečku Nembro u Bergama v Lombardii se 1. ledna narodil Gianluigi Trovesi, budoucí saxofonista, klarinetista a skladatel s významným slovem na evropské moderní i freejazzové scéně, který nikdy nezapřel své kořeny ve vůkolní hudební tradici a přirozeně z ní čerpal pro svou tvorbu.
Leipzig, Lipsko, původem osada založená Slovany v desátém století, dnes město Spolkové republiky Sasko, mělo za sebou už ničivý prosincový nálet královského letectva a před sebou červencový nálet Američanů. Leckdo z pilotů určitě hrával jazz. Do této válečné spouště, kdy město přišlo o šedesát procent budov, se narodil 15. března budoucí pianista a skladatel evropské avantgardy Joachim Kühn. S tím, že se ocitl v sovětské okupační zóně pamětníkům známé pod zkratkou NDR či poněmecku DDR, se posléze vyrovnal stejně jako plejáda jazzových talentů z „tábora míru a socialismu“ emigrací – v jeho případě stačilo dostat se kousek za ostnaté dráty do západní části Německa. Stalo se roku 1965.
A kdesi v Panamě, v době příprav na blížící se oslavy třicátého výročí otevření průplavu mezi oceány, se 16. května narodil bubeník Billy Cobham, který ovlivnil rytmickou stránku hudby několika důležitých kapel klasické jazzrockové fúze a stal se vzorem plejádě bicistů nových generací a Miles Davis se bez něj pět let neobejde.
Britské jednotky už překročily italskou řeku Arnom, a přesto ještě celou druhou půlku června svištělo k Londýnu na dva tisíce německých raket. Ve starobylém obchodním městečku Tavistock, tři sta km vzdušnou čarou od jejich cíle, se 30. srpna narodil příští multiinstrumentalista na plátkové nástroje, evropský freejazzový průkopník a hledač nových cest jazzu v evropské hudební kultuře, John Surman.
Mimikri tanečních souborů kvůli existenčnímu ohrožení muzikantů utajujících svůj láskyplný vztah ke swingu, k jazzu, umožnilo v Čechách navzdory okupaci rozmach amatérského hraní. Jako pamětníka nástupu rock’n’rollu u nás se mi to jeví jako modelová situace. Svátkem proto bylo v dubnu 1944 povolení dvoudenní soutěže, které se zúčastnilo dvacet souborů z Prahy, Prostějova, Plzně, Mochova, Hradce Králové, Dubče, Náchoda, Roztok, Nymburku, Libáně, Kladna, Staré Boleslavi, Čakovic a Pardubic. Z Písku se sice nikdo nepřihlásil, zato se tam ještě téhož roku 9. září narodila budoucí světová hvězda jazzového kontrabasu Jiří Mráz. Po studiích na jazzové akademii v Bostonu v letech 1967–68 se rozhodl nevracet se mezi cizí tanky v rodné zemi, zůstal žít v USA – a svět jazzových anket si zvyká na jméno George Mraz. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jen čtyři evropští basisté dosáhli uznání na americké scéně, kde se to skvělými hráči na kontrabas jen hemží: Dán Niels Henning Örsted‑ Pedersen, Angličan Dave Holland a Češi Miroslav Vitouš s Jiřím Mrázem.
Velká válka probíhá daleko od New Yorku, mladí Američané, pokud nejsou v Evropě či Tichomoří v uniformách, stále chodí do klubů naslouchat novému jazzu. Nad Evropou je 15. prosince ve vzduchu trombonista a kapelník leteckého swingového orchestru Glenn Miller letící za svými muzikanty do Paříže, aby zahráli vojákům. Jeho letadlo zmizí beze stopy nad mořem. O den později ve vesnici Port Chester kousek od New Yorku se 16. prosince narodí jeden z nejoriginálnějších kytaristů jazzrockové éry John Abercrombie. V týž čas osmnáctiletý Miles Davis vyhledává každé vystoupení Charlieho Parkera, ale bude trvat ještě rok než je přizván do Parkerových Ree Boppers a The Be Bop Boys.

Než bude těmto sedmi muzikantským výrostkům dvacet let, projde jazz bouřlivým a rychlým vývojem odvíjejícím se od be bopu přes cool jazz, hard bop až k free jazzu. Všichni jubilanti budou v době puberty a středoškolského věku obklopeni explozí klasického rock’n’rollu, budou syceni muzikálními hody rychle se rozvíjející rockové hudby. Dráždivý zvuk saxofonu a podmanivé tóny trubky znějící z jazzových pódií najednou vytlačovala elektrická kytara s dosud neslýchanými zvuky, které kytaristům umožňují v rychlém sledu vynalézané efektové elektronické pomůcky. A rocková exprese zní mladému publiku přijatelněji než kakofonie jazzové avantgardy. Britský marxistický historik Eric Hobsbawn, mimochodem vlastník čestného titulu Univerzity Karlovy z roku 2008, v předmluvě k českému vydání své knížky The Jazz Scene vydané pod pseudonymem Francis Newton projevil 25. 3. 1969 obavu, že „V současné době existuje jazz v čemsi, co se hodně podobá vzduchoprázdnu. Není to šťastné postavení. Jazz určitě bude žít dál, i když díky tomu, že se vždycky najde někdo, kdo bude poslouchat nádherné desky z jeho éry. Avšak v jeho vlasti a ve velké části západního světa se mu v současné době opravdu nedaří.“ K tomu, že budeme i nadále poslouchat skvělou jazzovou hudbu další půl století poté, výrazně přispěli, a dosud přispívají v rozmanité podobě také letošní oslavenci, sedmdesátníci, ročník 1944.

rocnik44_2AMERIČAN Z PORT CHESTRU
John Abercrombie v mládí poslouchal rock. Dokonce také jeho líbivější část; proč by jinak mluvil o melodických instrumentálkách The Ventures či o pohodové hudbě Beach Boys. Kvůli rock’n’rollu se začal sám učit na kytaru, občas si nechal poradit na soukromých lekcích. Na jedné straně se snažil naučit styl Chucka Berryho, kytaristy ceněného jak bluesmany, tak rockery, na druhé se zájmem poslouchal, jak hraje Barney Kessel, pozoruhodný inovátor postswingové kytary: právě on Abercrombieho svedl na cestu k jazzu. V osmnácti letech se Abercrombie stal studentem kytary, hudební teorie a harmonie na Berklee School of Music v Bostonu. Právě tehdy se klubalo podhoubí jazzrockové syntézy. Talentovaní rockoví muzikanti začali poslouchat jazz, ale nemínili se vzdát rockového rytmu a zvukové estetiky rocku obecně. Po studiích si Abercrombie zahrál s hardbopovým varhaníkem Johnnym „Hammondem“ Smithem, následně roku 1972 se skupinou Dreams bratrů Breckerových a s bubeníkem Billym Cobhamem – už lze mluvit o jazzrockové fúzi. Po dvou albech se kapela rozpadla odchodem Cobhama do Mahavishnu Orchestra. Abercrombieho „americké“ podmínky růstu byly přirozené – talent se rozvíjel v prostředí, kde jazz byl zabydlen a rock’n’roll přes vnější provokativnost formy vycházel z týchž kořenů jako jazz: z blues, boogie‑woogie, rhythm & blues, z rychlých swingových skladeb, z ducha spirituálů. Pro americké muzikanty to nebyl tak pohoršující zjev jako v Evropě. Po klasickém jazzrocku přichází postmoderní čas fúzí širšího hudebního dosahu. John Abercrombie po řadě zajímavých angažmá se v roce 1974 opět sešel s bratry Breckerovými, tentokrát v kapele bubeníka Billyho Cobhama, a podílel se na albech Crosswinds a Total Eclipse řazených k jazzrockové klasice. Téhož roku Abercrombie sestavil trio, v němž hrál náš Jan Hammer a John DeJohnette (CD Timeless). Od té doby patří ke kmenovým muzikantům etikety ECM – ať už jako kapelník nebo spoluhráč. Na pěti CD jeho kvarteta je kontrabasistou George Mraz (Arcade, John Abercrombie Quartet, M, Solar, Farewell). Abercrombie hraje na akustickou a elektrickou kytaru, občas na kytarový syntetizér a na elektrickou mandolínu. Ve studiích ECM došlo ještě k dalšímu setkání jubilantů: John Surman si s Abercrombieho triem zahrál na albu November, na němž zvuk tria doplnil barytonovým a sopránovým saxofonem a basklarinetem. Abercrombie je také sólistou na poctách Jimu Hendrixovi s big bandem Gila Evanse a na dvou albech Lonnieho Smithe. Nahrává s Marcem Coplandem, Kennym Wheelerem, Enricem Ravou, s americkým kvartetem kytaristy Rudyho Linky (Mostly Standards), nebo s triem Roberta Balzara (Tales). Za velmi šťastnou volbu lze považovat spolupráci Abercrombieho s Charlesem Lloydem (Voice in the Night, The Water is Wide, Hyperion with Higgins, Lift Every Voice). Jediné své kapele dal jméno: Gateway. Bylo to trio s basistou Davem Hollandem a bubeníkem Jackem DeJohnettem. Dvě jejich alba vznikla v druhé půli sedmdesátých let, další dvě až o dvacet let později. Letos v červnu byl Abercrombie sólistou na koncertu Prague Proms Českého národního symfonického orchestru.

rocnik44_3ČECHOAMERIČAN Z JIHOČESKA
V roce 1958 v táborském symfonickém orchestru Bolecho hrál na housle Jiří Mráz z Písku. Pak se stal klarinetistou a altsaxofonistou ve školním tanečním bigbandu, kde si zkoušel ještě hraní na kytaru, trubku, trombon i bicí. Nakonec se mu zželelo nečistě hrajícího basisty a začal se učit na kontrabas sám. Jak pravil v jednom rozhovoru, měl pocit, že to není těžké. Zatím však o jazz nezavadil – až když z rádia náhodou slyšel pořad o Louisi Armstrongovi. Pak už jazz vyhledával cíleně a dokonce sehnal i učebnici od basisty z nejslavnějších Raye Browna. Kontrabas vystudoval v letech 1961–66 na pražské konzervatoři. V tom čase už jej objevila česká scéna; hrál v triu s kytaristou Rudolfem Daškem, ve Velebného SHQ, byl přizván do Čs. All Stars Bandu 1966 pro účinkování v Hamburku. Ideologické zapouzdření svobodných uměleckých projevů začalo v této dekádě rychle pukat, československá jazzová scéna ožívala. Téhož roku se zúčastní mezinárodní soutěže mladých sólistů ve Vídni. Mezi 114 kandidáty ze 24 zemí bylo 12 Čechů, z nichž v kategorii basistů obsadili prvá místa všichni naši zástupci: 1. Vitouš, 2. Mráz, 3. Gondolán. Jiří Mráz díky tomu získal angažmá v jednom mnichovském klubu, kde doprovázel americké muzikanty. Jakmile získal v roce 1968 stipendium na akademii v Bostonu, odjel do USA s úmyslem se za čerstvě vyspravenou železnou oponu nevrátit. Jeho kariéra byla raketová: na škole spíše než se studenty hrál v kapelách profesorů. V roce 1969 nastoupil do skupiny Dizzyho Gillespieho a v letech 1970– 73 byl členem tria pianisty Oscara Petersona – Mráz se stal slavným a začal se objevovat na předních místech anket. Byl partnerem mnoha hvězdám: Elle Fitzgeraldové, orchestru Thada Jonese & Mel Lewise, Stanu Getzovi, Tommymu Flanaganovi. Byl členem New York Quarteta pianisty Rolanda Hanny, hrál s Paulem Bleyem, s Johnem Scofieldem, v letech 1978–82 a 1993 s Johnem Abercrombiem. Cení si hraní s Grand Slamem Jima Halla a Joea Lovana – ale to už nastávají časy, kdy George Mraz občas přilétá do Prahy a spolupracuje s českou jazzovou scénou. Začíná také konečně jeho kapelnická kariéra – od roku 1992 nahrál už desítku alb s vlastními seskupeními, počínaje Catching Up s Richiem Beirachem a Peterem Donaldem z roku 1991 z pražského studia a zatím konče letos CD Together Again s Emilem Viklickým ze studia mnichovského. Jiří Mráz je sice řazen k mainstreamu, ale výčet těch, s nimiž hrál, různorodost jejich stylů, dokazují, že virtuózní a muzikálně empatický basista hlavního proudu bývá všestranný, je schopen podpořit hudbu různých stylů a vést improvizované dialogy na nejvyšší úrovni. „Vliv na mě měl každý, s kým jsem hrál. Vždycky se něco naučíš, i když kolega hraje špatně. Naučíš se aspoň co nehrát.“, řekl Mráz v rozhovoru pro časopis Harmonie v lednu 2010. Na konci letošního července si zahrál v New Yorku v oktetu na koncertě, jímž se připomněla swingová taneční, pěvecká a herecká hvězda Fred Asteir.

rocnik44_4NEWYORČAN Z PANAMY
Billy Cobham narozený 16. května v Panamě byl už v útlém dětství obklopen latinskými rytmy, které se mu zasunuly do podvědomí. Pak se s rodiči ocitl v New Yorku, kde ho jako jinocha zaujaly dechové orchestry. Byl samoukem, protože neznalost not ho donutila opustit hudební akademii. Po vojně bubnoval s Horacem Silverem, s různými latinskými a rhythm & bluesovými kapelami, až se odhodlal v roce 1969 založit vlastní The Dreams. Na počátku sedmdesátých let dokázali nejdokonaleji propojit emoční sílu rockového rytmu s plastickým vrstevnatým swingujícím rytmem jazzu Billy Cobham a Tony Williams. Právě proto část své kariéry oné doby oba prožili u vybíravého Milese Davise. Cobham hraje na šesti Davisových albech v letech 1970– 74, počínaje Bitches Brew a konče Big Fun. Stává se věhlasným bubeníkem klasického jazzrocku: v roce 1971 bubnuje s Mahavishnu Orchestra a hraje na LP The Inner Mounting Flame, Birds of Fire i Between Nothingness And Eternity. Po odchodu od McLaughlina natáčí během let 1973–74 hned čtyři alba pod svým jménem, na nichž mu kytaru hraje opět John Abercrombie. V roce 1976 ještě s klávesistou Georgem Dukem vytvořili skupinu Spectrum, ale to už pomalu nejslavnější doba jazzrocku končí, styl se stává pozvolna mainstreamem nových generací, které od něj odvozují nové fúze čerpající nejen ze soudobých projevů zábavní hudby, ale také z tradiční hudby evropských, posléze i z těch vzdálených lokalit. Billy Cobham se hlásí ke dvěma bubenickým vzorům, k hardbopovému Artu Blakeyovi, a především k Tonymu Williamsovi z období jeho působení u Davise v šedesátých letech. A koncepčně jak k Davisovi, tak ke Coltraneovi. Jeho virtuozita a témbrová vynalézavost, kvůli níž si sestavil rozsáhlou baterii, mu tuto návaznost dovolovaly.

ANGLÁN OD RIVER TAVY
Z Tavistocku pochází dva slavní rodáci: v době alžbětínské se tu narodil věhlasný admirál sir Francis Drake a o čtyři stovky let později 30. srpna jazzman John Surman, milovník mužných tónů barytonsaxofonu a basklarinetu. Začal hrát s amatérskou skupinou pianisty Mikea Westbrooka, pak se oba přemístili do Londýna, tam Surman chvíli hudbu studoval. Westbrook zatím založil Concert Band a Surman na jeho prvých dvou albech hraje. Když Surman v roce 1969 založil své slavné The Trio s americkými muzikanty, basistou Barrem Phillipsem a bubeníkem Stu Martinem, odborná veřejnost při jeho jméně už bystřila uši. V čase, kdy mladé publikum omámeně naslouchalo Davisově Bitches Brew, The Trio budilo nadšení svojí verzí free jazzu, v níž se prolínaly výbušné pasáže s neklidně pojímaným lyrismem, vše v časově zahuštěných formách. The Trio se zařadilo mezi nejvýznamnější avantgardní tělesa toho času. Není symboličtějšího náznaku, jak by se mohl vyvíjet český jazz po čase uvolňování v druhé půli šedesátých let, jak by se otevřel světu, a v jaké kvalitě, než to, že v době své vrcholící slávy roku 1970 The Trio hrálo v Lucerně na mezinárodním festivalu a bylo součástí mezinárodního bigbandu pod společným vedením amerického trombonisty Slida Hamptona a českého skladatele Václava Zahradníka, který nahrál pro Supraphon skvělé LP B & S. The Trio se rozešlo ve čtvrtém roce své existence, když nastal čas potřeby zklidnění. Nadále se však potkávají na jiných nahrávkách, Stu Martin však v roce 1980 umírá, John Surman přichází s vlastní hudbou v meditativnější poloze. Avantgardní postupy však nezavrhuje, o čemž svědčí například saxofonové trio bez rytmiky S.O.S. Zvláštní „cool“ atmosféru vytváří dlouholetá spolupráce s norskou zpěvačkou Karin Krogovou. Začíná také hrát více na sopránsaxofon, střídmě užívat elektronická přídavná zařízení, syntetizátory. Do jeho hudby se vkrádají prvky staré anglické hudby. Hrává v seskupeních Miroslava Vitouše, Paula Bleye, nahraje desku s Johnem Abercrombiem, Anourem Brahemem. V roce 1983 je členem The British Orchestra, který řídil Gil Evans. Pouští se do sólových nahrávek pro ECM, z nichž pátá vyšla v roce 2012: Saltash Bells. Některé nahrávky lze označit jako programní, například sólová A Biography of the Rev. Absolom Dawe inspirovaná životem bratrance Surmanovy prababičky. Nebo duo s DeJohnettem a souborem London Brass Free And Equal, kompozice s improvizačními pasážemi, kdy Johnu Surmanovi bylo podnětem prvních pět bodů Deklarace lidských práv – poselství zaslané OSN 10. prosince 1948 lidem celého světa. Vyposlechneme‑ li si obsáhlou kapelnickou a skladatelskou Surmanovu tvorbu, je jasné, že patří k nejoriginálnějším tvůrcům na scéně světového jazzu. Že patří k těm, co dělají jazz pro svou dobu v návaznosti na vše zkoumané a nacházené v moderním jazzu – a proto jen taková hudba nezbavující se souvislostí vždy svou éru přežívá.
rocnik44_5
LOMBARĎAN S KLARINETEM

Gianluigi Trovesi narozený 1. ledna hraje na všechny saxofony, na flétnu a basklarinet. Po hudebních studiích hrál s lokálními bandy, až jej objevil otec italského moderního jazzu Giorgio Gaslini – v jeho kvintetu se Trovesi ocitl na turné u nás a na EP Mini jazz klubu Pantonu. Byl členem klarinetové all‑ stars skupiny Clarinet Summit s Johnem Carterem, Perrym Robinsonem, Theo Jörgensmannem a Ernstem Ludwigem Petrowskim. Založil si okteto, píše skladby pro bigband, nebo hraje jen v intimním duu s akordeonistou (CD Frère Jacques) Giannim Cosciou, případně doplněném perkusemi (Vaghissimo Ritratto). V jeho hudbě zní nejen italská tradiční zpěvnost, ale také se inspiruje tématy klasické hudby, renesanční i soudobé. Je sólistou avantgardního Italian Instabile Orchestra. Trovesiho bigbandový opus Dedalo zazněl v roce 2009 na festivalu Jazz Goes To Town s orchestrem pražské jazzové akademie za řízení Milana Svobody a se sóly Trovesiho a trumpetisty Michala Gery.

SOUSED Z BLÍZKÉHO SASKA
Pianista, skladatel, také příležitostný altsaxofonista Joachim Kühn, se narodil 10. března v Lipsku. Ve dvaceti letech se představil s vlastním triem, které bylo snad prvním freejazzovým tělesem NDR. Zahrálo si na Jazz Jamboree ve Varšavě, roku 1964 také u nás. Rok poté emigroval do západní zóny Německa, kde s o patnáct let starším bratrem Rolfem, klarinetistou, založili kvarteto působící po celá sedmdesátá léta. Současně začíná hrát v kapelách přední scény evropského jazzu, také s mnohými Američany (Ornette Coleman, Archie Shepp, Randy Brecker, Larry Coryell), v Los Angeles nahrával s Frankem Zappou. Roku 1995 s aranžérem Michaelem Gibsem představili jazzovou symfonii Europeana – Jazzfony No.1 na lidové motivy z Francie, Německa, Skotska, Irska, skandinávských zemí a Španělska. Kühnovým příspěvkem k fúzi jazzu s arabskými vlivy je trio působící už řadu let, v němž působí skladatelsky, vokálem a hrou na arabský nástrojový arsenál Maročan Majida Bekkase a španělský bubeník Ramon Lopez. Kühn také hrává s hr‑Bigbandem frankfurtského rozhlasu. K narozeninám vyšlo 2CD Joachim Kühn Birthday Edition: Europeana (ACT), na němž jsou živé nahrávky Kühnova tria z roku 1987 a 1995, na druhém zazní kompletní Europeana.

ŽÍT JAZZ V AMSTERDAMU
Určitě si také zaslouží připomenout holandského klarinetistu a saxofonistu Willema Breukera z Amsterdamu, přestože ten se svých sedmdesátin nedožil (4. 11. 1944–23. 7. 2010). Jako student založil kapelu orientovanou na free jazz Ornetta Colemana, hrál s avantgardním mezinárodním orchestrem Globe Unity, spoluzakládal umělecké sdružení avantgardních skladatelů Instant Composers Pool. Proslulosti však nabyl s vlastním Kollektifem, který založil v roce 1971. Jeho hudba je založena na směsi avantgardního jazzu s využitím nejrůznějších populárních hudebních žánrů v ironické či parodické podobě, ale v určité míře laskavosti k takovému materiálu. Koncerty hudbu Kollektifu ještě umocňuje pódiová prezentace s groteskními prvky. Na jaře 1979 se podílel na freejazzovém albu Supraphonu Starý dobrý cirkus v tentetu složeném ze špičkových jazzmanů evropské avantgardní scény. Breukerův kolektiv vystoupil v roce 1999 na Jazz Goes To Town, dokonce také na Pražském jaru 2007, kde hrál živě hudbu k němému filmu Faust. Breuker patří k nejuznávanějším klarinetistům Evropy.

Těch letošních se sedmi nikoli notovými křížky na krku je samozřejmě více. O celé této generaci v širším smyslu, z nichž narození v roce 1944 letos slaví životní jubilea, lze říci, že většina z nich na scénu připlula v avantgardních proudech svých předchůdců. Většina nadále podněty avantgardy padesátých a šedesátých let rozvíjí, přičemž do své hudby přijímá to, co se děje hudebně kolem. I když se mnozí hudebně „zklidnili“, právě improvizační volnost a skladatelská nevšednost, kterou v sobě mají díky zkušenostem z free jazzu a různých experimentů, jim umožňuje dělat tyto fúze zajímavější a mainstream hudebně posouvat do současnosti.
foto Petr Vidomus, Ivan Kiša Menčík a archiv

Přidat komentář

1 komentář u „Ročník 44 – dobrá třída

  1. Moc zajímavé, právě ty širší souvislosti vítám.
    Děkuji !!! SM