S nejrůznějšími oslavami se letos roztrhl pytel a je to vidět i na tomto čísle UNI. A jeho vydavatel, sdružení Unijazz, nemůže zůstat stranou. V následujícím povídání s jeho,hlavou pomazanou‘ ČESTMÍREM HUŇÁTEM se mimo jiné dozvíte, proč se dvacáté unijazzí narozeniny slaví právě teď. Začněme ale od Adama, od neslavného konce Jazzové sekce, jejímž je Unijazz spolu s Artforem Karla Srpa přímým pokračovatelem. Zajímá-li vás sekční tematika hlouběji, vše se můžete dočíst v knize Vladimíra Kouřila Jazzová sekce v čase i nečase (Torst 1999).
Rýsovalo se už před známým procesem s Jazzovou sekcí a následném odsouzení jejího výboru v Sekci několik pomyslných ,part‘, z nichž by každá měla jinou představu o dalším směřování? Ne. Byla tam naprostá vzájemná důvěra. Ona ani za daných podmínek jiná možnost nebyla. Karel Srp to viděl hodně autokraticky, ale to bylo asi v pořádku, protože neustále hrozilo reálné nebezpečí, že někdo udělá průšvih a celá Sekce půjde do háje. Karel měl tudíž první i poslední slovo, všichni jsme si věřili, a když jsi šel, zjednodušeně řečeno, někam pro nějaký balík, nikdy ses neptal, co v něm je a prostě jsi ho vyzvedl.
Ani v hudebním smyslu nebyly rozpory, zvlášť v době, kdy Jazzová sekce začala podporovat alternativní rockové kapely? Každému se samozřejmě něco líbilo víc, něco míň, ale tím, že byl nedostatek vlastně všeho, bral jsi to i s chlupama. Díky tomu jsme se propracovali k docela velké toleranci, jak co se týče samotné muziky, tak i názorů muzikantů – mnozí z těch, kteří hráli třeba na našich Jazzových dnech, se nikdy netajili levičáctvím, ale my jsme je brali, jací jsou. Teď v Unijazzu se taky nekádrujeme, kdo koho volí. Rozpor nastal až po zákazu Sekce. My v Unijazzu jsme chtěli pokračovat formou celorepublikové podpory koncertů, výstav a podobných akcí, Karel Srp se ale pobytem ve vězení radikalizoval a řekl, že na kulturu není čas a je třeba jít do politiky.
Karel Srp byl ve vězení z vás všech nejdéle, vy ostatní jste před jeho návratem založili přípravný výbor ,čehosi‘, co se později nazvalo Unijazz. Počítali jste s tím, že až ho pustí, přidá se k vám? My jsme se nijak ,trhnout‘ nechtěli, ale on nám napsal dopis, že vystupuje. Karel nás v tom vlastně vychovával, že je pořád potřeba něco dělat a ne čekat, až se někdo vrátí z kriminálu. Z vězení nejdřív vyšel Joska Skalník, pak já s Tomášem Křivánkem, po nás Vláďa Kouřil – a když pustili Karla, koncept další činnosti už jsme měli jakž takž pohromadě. Ale o všem byl různými cestičkami, hlavně přes obhájce Otakara Motejla, i ve vězení informován. Po rozdělení zůstal Vláďa Kouřil nejdřív s Karlem a já s Jirkou Exnerem, který byl vůdčí postavou toho, co ze Sekce zbylo v době, kdy jsme byli zavření. Táhli jsme to spolu vlastně až do roku 1990, kdy došlo k registraci Unijazzu. Jirku to ve svobodných poměrech začalo táhnout někam jinam, začal se pohybovat v komunální politice, a pro mě vyvstal trochu problém, protože nejsem žádný vůdčí typ, leader, nemám to v genech.
Jak se to tedy stalo, že ses stal předsedou Unijazzu?
Na ustavujícím shromáždění se ukázalo, že mě členové znali líp než Jirku, protože jsem byl ve výboru Sekce. Takže jsem byl navržen a zvolen…
Teď se slaví dvacet let Unijazzu, ale od čeho se ta historie vlastně datuje, když úřední registrace a ustavující shromáždění byly až v roce 1990? Datujeme to od chvíle, kdy jsme oslovili členskou základnu zrušené Jazzové sekce, jestli chtějí pokračovat pod názvem Unijazz i za cenu rizik, která byla jasná. Přesný den, kdy byl název Unijazz použit, si samozřejmě nikdo nepamatuje, ale bylo to někdy v září 1987, kdy jsme podávali žádost o registraci na ministerstvo. ,Mezi lidi‘ jsme název pustili na žlutém cyklostylovaném papíře v listopadu.
Byla podpora Unijazzu zajištěna i u Mezinárodní jazzové federace, jejímž členem byla Jazzová sekce? No jasně, už ty první ,dotazníky‘ členům byly zpětně adresovány jak nám, tak MJF.
Ještě skok do osmdesátých let: někdy v době kolem zrušení Sekce byla založena oficiální Česká jazzová
společnost. Vnímali jste ji jako ,trucpodnik‘? Jaký jste k ní měli vztah? To je složité. Trucpodnik ze strany Ministerstva kultury to asi byl. Ostatně, na všechny žádosti Unijazzu o registraci ministerstvo vždycky odpovídalo, že není další organizace potřeba, když tady je Česká jazzová společnost. Ale pokud jde o vztahy Sekce k jiným, musím přiznat, že jsme žili trochu ve skleníku, Karel Srp podporoval spíš izolaci než spolupráci. To se zdaleka netýkalo jen České jazzové společnosti, ale třeba i Sekce mladé hudby nebo, když zajdu ještě dál, undergroundu. A to je právě jeden z rozdílů Unijazzu oproti Sekci, my jsme se naopak vždycky snažili spolupracovat, dělat společné věci, podporovat se. Ve spřízněných aktivitách jsme nikdy neviděli konkurenci.
Jedním ze smyslů existence Unijazzu na začátku devadesátých let bylo zastřešování dalších organizací, takzvaných Klubů Unijazzu, které ještě neměly šanci dostat vlastní právní subjektivitu. To se časem změnilo a vy jste o velkou část Klubů vlastně svým způsobem přišli. Nebylo vám to líto? Ne, my jsme nechtěli být žádný moloch, žádné novodobé SSM. On prostě nebyl spolčovací zákon, ten začal fungovat strašně pozdě, až v roce 1993. Ale tím, že jsme se o subjektivitu snažili od toho roku 1987, na ministerstvu ležely všechny naše žádosti, a když se to otočilo, měli jsme náskok. Rozvolnění po roce 1993 nás nijak nemrzelo, ono to samozřejmě nepřinášelo jenom výhody. Představ si, že když si třeba někde v ,Horní Dolní‘ vymysleli ,klub‘, provozovali nějakou činnost, na kterou my jsme jim sehnali peníze, zároveň jsme nesli zodpovědnost za vyúčtování každé koruny. A víš, jak to s máničkami chodí… Takže jsme měli i dost soudních opletaček, které jsme ale nakonec vždycky nějak ustály… Ale jedna věc mi líto byla – čekal jsem, že se k nám ty naše bývalé Kluby budou dál nějakým způsobem hlásit. Neříkám, že s některými dál nespolupracujeme, ať už jako s jednotlivci nebo kolektivními členy, ale je jich míň, než bych čekal.
Teď bych rád probral všechny hlavní současné aktivity Unijazzu. Začít bychom mohli třeba 
Bohnicemi. Jak vznikl nápad dělat festival v ,blázinci‘? Jeden z lidí, kteří byli v přípravném výboru v době, kdy jsme byli ve vězení, byl Martin Sýkora, který pracoval v občanském sdružení, které se zabývalo psychoterapií a například taky mapovalo, jak vypadají psychiatrické léčebny. Přišli za námi, jestli bychom jim nepomohli uspořádat benefiční koncert. První nápad byl udělat ho na Džbáně, ale pak z někoho vypadlo, že to uděláme rovnou v blázinci. Byla výhoda, že tam nastoupilo nové vedení, které tomu bylo nakloněno, i když nikdo nevěděl, co z toho bude. Do té doby jsi vlastně ty jejich klienty neměl šanci vidět a tak jsme chtěli tohle tabu zlomit.
Podzimní festival v Bohnicích rostl a pak se – řekl bych že cíleně – vrátil ke komornosti. Bylo to proto, že z ,konkurenčního‘ jarního festivalu Mezi ploty udělalo sdružení Nedomysleno tak trochu ,Matějskou pouť‘? My jsme se vždycky snažili brát co největší ohled na obyvatele léčebny, konzultovali jsme rozmístění scén podle toho, kterému pavilónu by to mohlo vadit a kterému ne. Nedomyslenu – mimochodem původně taky Klubu Unijazzu – se to zalíbilo a rozhodlo se, že tam udělá divadelní festival, protože my jsme zpočátku upřednostňovali muziku. Napřed to bylo v pohodě, ale časem Nedomysleno zjistilo, že by festival mohl fungovat i jinak, přibíral do programu stále víc muziky, která to nakonec převálcovala, byť se Mezi ploty stále jmenují ,divadelní festival‘. No, a protože kšeft je kšeft, stáhli si k sobě sponzory, čemuž nahrával i jejich jarní termín a sponzoři nechtěli podporovat dvě podobné akce. My jsme se jim rok nebo dva snažili vyrovnat, ale byla to cesta do pekel a tak jsme se vrátili k původní myšlence. Rapidně jsme snížili vstupné, omezili počet účinkujících, není tam tolik hvězd – a jsme spokojeni. Nemá cenu závodit a přes některé věci nás nebaví jít.
Prakticky od začátku Unijazzu také existovalo UNI, které prošlo několika výraznými proměnami. Jaká byla původní ambice časopisu? Vzpomínali jsme na Áčko Melodie, které velice krátce vycházelo tuším v šedesátých letech a kde vycházely nejrůznější hudební aktuality. Časem jsme zjišťovali, co to znamená, dělat časopis, až z té myšlenky nakonec vykrystalizoval současný model. Mimochodem, ten atypický formát měl jediný důvod: aby mělo UNI na počet víc stránek při zachování tiskových archů…
V první polovině devadesátých let, kdy byl šéfredaktorem Eduard Svítivý a jedním z hlavních autorů třeba tehdy začínající Honza Dědek, bylo UNI hlavní platformou tehdy módních tzv. kytarovek, tedy radikálně odlišné hudby než později nebo dnes. Mě osobně tahle scéna neoslovovala, ale to nehrálo roli. Lidem, kteří UNI dělali, jsme do toho nemluvili. Vždyť to víš sám , jak,moc‘ zasahujeme do obsahu. Myslím, že hudební publicistika pořád řadu lidí formuje a přitom ve většině novin a časopisů je to jen papouškování promomateriálů vydavatelství. Takže by mi připadalo ideální, kdyby se čtenář UNI uměl lépe orientovat, než čtenáři mainstreamových médií.
V roce 1993 jste rozjeli festival v Boskovicích. Proč zrovna tam, když Unijazz sídlí v Praze? Protože v Boskovicích byl Klub Unijazzu, který se chtěl starat o tamní židovskou čtvrť. Dělali bigbíty, snažili se založit nadaci, ze které by se financovaly opravy památek. No a my jsme tam jezdili a podporovali je. Pak se ukázalo jako nejlepší dělat 
místo ojedinělých akcí pravidelný festival. Ze začátku to taky nebylo nejjednodušší, ze strany města byla nedůvěra, ale právě to, že jsme byli z Prahy, kupodivu nakonec nějak zafungovalo. Dostali jsme první grant od Ministerstva kultury, bylo to dvacet tisíc, a s tím jsme se do toho vrhli. Ale bez lidí z Boskovic by festival nikdy nevznikl. Jinak bychom možná ani pořádně nevěděli, kde na mapě Boskovice jsou… Když se na Boskovice podíváš dneska, je vidět velký posun, vždyť na tom festivalu vyrostla po těch patnácti letech celá generace. Ale i když byly taky snahy nás tlačit například k tomu, abychom angažovali nějaké agentury a ochranky, my se pořád snažíme festival stavět na dobrovolnících, na maximální otevřenosti. Nechceme vytvářet žádné ghetto. Někdy to je složitější na organizaci i na shánění peněz… ale nás to takhle baví…
Další aktivita, festival Alternativa, se původně jmenoval Pražské rockové dny…
První byly v roce 1992 a pořádal je, tuším, Svaz autorů a interpretů. Byly to tři dny v Lucerně, jeden poprockový, jeden metalový a na jednom se hrála alternativa. Do dalšího ročníku se ale SAI už nějak nechtělo, obrátili se na Borka Holečka z agentury Rachot, který měl ale své práce dost, a tak přišel za námi. Nám se z toho líbila jen ta alternativní část programu a tak jsme ten druhý ročník s Rachotem udělali. Tím to vlastně vzniklo. Bylo to šíleně náročné, hrálo se na Deltě a v dejvickém sále Spektrum, který byl ke koncertům nevyhovující, ale všichni na něj hrozně rádi vzpomínáme.
Má podle tebe Alternativa nějakou hlavní ideu?
Je to trochu podobné jako s UNI – měla by posluchači pomoci v orientaci, hledání souvislostí a návazností. Občas nám někdo vyčítá, že na Alternativě hrají vykopávky. Ano, taky tam hrají, ale jsou tam i spousty věcí, které lidi ještě neslyšeli. Taky nám jde o to, aby Alternativa byl opravdu festival. Je jedno, jestli tři nebo deset dní, ale aby to bylo vcelku. Nechceme praktikovat ten český vynález ,průběžného festivalu‘, se kterým tady začal Agharta Prague Jazz Festival. Já vím, že to vychází ze zdejších podmínek, z nemožnosti získat na jednotlivé koncerty granty, ale opravdový festival je něco jiného. Tam přece jde i o to, aby se tam potkali muzikanti, měli možnost vidět jeden druhého, ne jen odehrát, vyspat se a letět dál.
Poslední z aktivit, které jsme ještě nezmínili, je provoz čítárny a poslechové diskotéky. Ty na různých místech fungovaly hlavně v osmdesátých letech. Myslíš, že mají nějaký smysl i dnes, kdy klikneš počítačovou myší a dostaneš se prakticky k jakékoli nahrávce? Já jsem o tom přesvědčen, stejně jako mají pořád smysl tištěné věci, knížky a časopisy. Jasně, doma si můžeš pustit jakoukoli hudbu, ale poslechovka má tu výhodu, že si o té muzice můžeš s někým popovídat, že ti o ní někdo něco řekne. A zase – zařadí ti ji do souvislostí. Samozřejmě, na poslechovky nechodí žádné davy, Vláďovi Kouřilovi, který s nimi tady začínal, to trvalo dva, tři roky, než se sem lidi naučili chodit – ale dneska má plno.
V čem je v současné době největší síla Unijazzu a v čem největší slabost? Ona je síla i slabost v jednom a tom samém. Dneska všechno souvisí s ekonomikou… Takže největší síla i slabost je, že všechny naše věci děláme tak, jak je děláme. Jsme občanské sdružení pro podporu kulturních aktivit, nikoli agentura, a když na nás nasadíš stejná měřítka jako na profi agenturu, je to těžké. Fungujeme a musíme fungovat jako neziskovka. A fungovat tak chceme.