Anketa – Co pro vás znamená Miles Davis?

Miles Davis je pro mě symbolem člověka s jasným uměleckým názorem a konkrétní hudební vizí. Díky těmto vlastnostem a díky jeho nezaměnitelnému tónu, rytmu a tvoření frází mohla vzniknout alba, která ovlivnila a vedla na hudební cestě již mnoho generací jazzmanů. Včetně té mé.
Štěpánka Balcarová (trumpetistka)

Hudbu Milese Davise jsem slyšel poprvé ve třinácti letech a od té doby je pro mě symbolem toho, o čem skutečně je jazzová hudba, byť Miles Davis sám toto označení neměl rád. A i když Miles Davis sám je osobnost do určité míry kontroverzní, to, co mě na něm dodnes fascinuje, je jeho odvaha, přesvědčení a naprostá jistota, se kterou následoval své hudební vize. Aura, kterou Miles Davis vnášel do všech hudebních situací, je stále stejně silná i dnes a bude jistě inspirací pro mnoho dalších generací.
David Dorůžka (kytarista)

Milese Davise chápu jako asi nejvýraznějšího představitele pojetí jazzu jako hudebního výrazu napojeného na ducha přítomnosti, při zachování specifických atributů jazzového jazyka – jako protipól druhého proudu, který chápe jazz jako soubor vnějších znaků, definovaných cca v 30.–50. letech (nebo jindy podle osobních preferencí). Výrazným mluvčím druhé skupiny je od 80. let Wynton Marsalis. Bill Evans kdysi řekl něco v tom smyslu, že jazz spíše než stylem je způsobem vytváření hudby. Osobně považuji Davisův a Evansův přístup za inspirativnější a věrnější duchu jazzu.
Jaromír Honzák (kontrabasista)

Miles Davis je pro mne fascinující tím, že zanechal za sebou skvělou kariéru s Kind Of Blue a vydal se novou cestou přes Bitches Brew a nabídl nám novou nádhernou hudbu s o hodně mladšími muzikanty. Jejich interpretační přínos Miles Davis skvěle využil a víceméně přestal hrát standardy, sám výrazně omládl a stal se nejen hudební ikonou na spoustu let dopředu…
PS: V autobiografické knížce Miles mimochodem odpovídá na otázku, jaké by si vybral náboženství. Odpověděl, že islám, a stal by se muslimem.
Jana Koubková (zpěvačka)

V současné chvíli je pro mě Miles Davis jednou z nejrespektovanějších hudebních osobností dějin moderní hudby. To asi není nic nového pod sluncem a spousta mých kolegů bude pokyvovat. Nicméně ten nejsilnější vliv Milese na mě proběhl někdy ve třetím ročníku konzervatoře, kdy se ke mně dostal překlad jeho biografie. Pamatuju se, jak jsme v tom tenkrát jeli celá komunita, včetně profesorů… Já byl tenkrát doslova pohlcen jeho životem, vzestupy a pády, silou jeho vůle a vírou v to, co dělal. Když si člověk lehce po dvacítce něco takového přečte, nemůže ho to nechat bez otisku.
Tomáš Liška (kontrabasista)

Pro každého, kdo se kdy mihnul jazzem, je Davis synonymem velikána – to je asi bezesporu. Každý si v jeho několikrát radikálně proměněné tvorbě může najít oblíbenou hudbu – mne nevyjímaje. Na podrobné rozepisování není místo, zmíním se tedy jen o dvou věcech, které mi přijdou důležité. První: Davis je pro mne určitým pandánem Stravinského. Oba dokázali měnit svůj hudební jazyk, aniž by zapomínali na svou vlastní uměleckou integritu. Oba neustrnuli v hledání, a to dokáže málokdo. A druhá: Keith Jarrett kdysi o Davisovi
řekl něco v tom smyslu, že i když okolo něho bylo často dosti hluku, on sám (jeho vnitřní tón) přicházel vždy z ticha. Teprve teď si uvědomuji, že obě tyto věci spolu zřejmě souvisí. Davis je jako stín. Kdykoliv dělám hudbu, můžu se ptát, co by tomu řekl. A často tuším – za tohle by mi šlápl na nohu.
Michal Nejtek (klávesista, skladatel)

Pro mne je Miles Davis deska Tutu. K té jsem se v mládí, kdy jsem vůbec netušil, kdo je Miles Davis a Marcus Miller, dostal nějakou náhodou, znám na ní každou notu a velmi ji oblibuji. Dlouho jsem netušil, že to je „pozdní Davis“, neodpovídající až tolik sám sobě, tedy že je to spíše Millerova deska, kde Davis hraje na trumpetu. K jeho starším a „pravějším“ věcem jsem dosud příliš nepronikl.
Petr Ostrouchov (skladatel, hudební vydavatel – Animal Music)

V roce 2009 na mé první jazzové dílně jsem od kamaráda obdržel Kind Of Blue a jelikož jsem tou dobou vlastnil dohromady asi tak čtyři CD, uměl jsem skoro všechna sóla nazpaměť. Samozřejmě jsem se pak časem začal zajímat i o další nahrávky, ale Kind Of Blue do značné míry utvořilo můj hudební vkus.
Ondřej Pivec (varhaník)

Davis? Toho nebylo možné minout. Asi nejcharismatičtější jazzový hudebník vůbec. Mě osobně bere do konce 60. let. Potom už to nějak nedávám. Legendární Bitches Brew považuji za vaření z vody. Nelze mu upřít, že si vybíral vždy skvělé spoluhráče. Také je známo, že si rád přivlastňoval jejich nápady. Hodně se mi líbí kolekce alb s Gilem Evansem, pak jeho stará parta s Phillym Joem Jonesem: Cookin’, Relaxin’, Workin’. A samozřejmě legendární live My Funny Valentine s Herbiem, Carterem, Colemanem a Williamsem. Co mě tak ještě napadá… vypadal jako čert.
Roman Pokorný (kytarista)

Muzikanti jako já, kteří začínali hrát jazz v osmdesátých letech, se Davisovi vyhnout nemohli. Desky jako Tutu, You’re Under Arrest nebo vinyl, který u nás vyšel, The Man with the Horn, nás tehdy dost ovlivnily. Pln očekávání jsem si kdysi zakoupil vinyl Bitches Brew, na kterém hrajou snad všichni, kdo pak v jazzu něco znamenali… Nejvíc se ale dnes vracím k Davisovým nahrávkám z 50. a 60. let, jako jsou například Miles Ahead, Milestones, Kind of Blue, My Funny Valentine, Nefertiti
Jaroslav Šimíček (kontrabasista, mj. Prime Time Voice)

Díky Davisově překvapující desce Bitches Brew jsem se v pubertálním věku rozhodl zajímat víc o hudbu a Miles se ukázal jako jeden z hlavních symbolů překotného hudebního vývoje 20. století. Teď je jasné, že z pohledu celé historie bylo minulé století kulturně zrychlené. Šlo se takřka na dřeň možností a skoro se zdá, jako bychom v dnešních „retro“, „vintage“, „oldies“ nebo „old school“ fenoménech ubírali plyn a teprve postupně vstřebávali kulturní šoky z 20. století.
Václav Vraný (hudební redaktor, ČRo Vltava)

Jsem zastáncem Milese a jeho tvorby bez ohledu na to, co si o něm myslí ostatní, bez toho, abych se primárně zabýval jeho privátním životem, jak to dodnes činí různí lidé s akcentem na Milesovu kontroverzní osobnost. Miles především nebyl pokrytec. Jeho způsob myšlení v hudbě mi dal a dává hodně. V určitých temných i světlých okamžicích mého života mi byl vždy nablízku. Jeho generační souputník a geniální trumpetista Clark Terry o něm říkal, že „klame tělem“ a kdo to neodhalí, má smůlu. On zcela přirozeně z popudu hlubšího nutkání naplňoval to, že v umění se nemají dělat kompromisy. Osobnost jeho ražení v dnešním hudebním světě schází.
Pavel Hrubý (saxofonista, mj. Limbo)

Pro mne Miles znamená hodně věcí: jazz, trubka, inovace, neustálý vývoj, styl. Je to fakticky jediný jazzový muzikant, který se přizpůsoboval každému hudebnímu období a vytvořil si na něj svůj vlastní pohled. Milesova hudba má vždy charakteristický nádech, podle kterého se dá rozeznat jeho styl hry – mystický, melodický, moderní, ale vždy to chutná. Uměl si vybrat správné muzikanty kolem sebe a nebál se riskovat. Je to velká inspirace pro mne a myslím, že i pro většinu hudebníků a umělců na světě.
Kirill Yakovlev (kytarista, Cirilic)

Miles Davis je pro mne nesmírně inspirativní osobností zejména svou neutuchající potřebou stále se vyvíjet, objevovat a být v kontaktu s dynamickým hudebním vývojem druhé poloviny 20. století. Právě tato jeho dynamičnost z něj v mých očích dělá tak významnou osobnost, která se zásadně podílela na určování trendů v jazzové hudbě. Myslím si, že je těžké vytvořit si autentický profil, který by následovalo tolik posluchačů a hudebníků po celém světě. Davisovi se toto povedlo několikrát během života.
Michal Wróblewski (saxofonista, mj. Mocca Malacco)

Pro mne je Miles Davis velký vzor. Obdivuji jeho stoprocentní nasazení, soustředění a nekompromisní přístup k muzice. Nikdy se nespokojil s tím, co měl, pořád šel dál. Byl to jeden z největších „hledačů“ 20. století. Poměrně brzy si našel svůj jazyk, co se týče trumpetových frází, a tak Milese člověk zkrátka vždy pozná. Nebyl to jen muzikant, ale především umělec, který měl ohromný cit dát dohromady ty správné hudebníky.
Luboš Soukup (saxofonista)

Miles mi především otevřel cestu k jazzu, navíc nikdy nenudí, protože u něj mám pořád co objevovat. A mám-li být osobní, díky Davisovi jsem se seznámil se svou současnou přítelkyní: asi od něj tedy nelze žádat více.
Petr Vidomus (hudební redaktor a publicista, ČRo Jazz, Harmonie)

Poprvé jsem Milese Davise slyšela asi v osmnácti, konkrétně skladbu Jean-Pierre z alba Live In Japan ’81 (Marcus Miller, Bill Evans, Mike Stern, Al Foster, Mino Cinelu). Zaujal mne hlavně zvuk kapely, samozřejmě nadčasový, ale hlavně plochami vytvořený široký prostor, který tak brilantně vyplňovali tito výteční muzikanti v čele s géniem. Miles Davis v té době velmi ovlivnil mé vnímání hudby jako takové a je dodnes mou inspirací hlavně v oblasti improvizace.
Miriam Bayle (zpěvačka)
Anketu zpracovali Milan Tesař (Radio Proglas) a Tomáš S. Polívka

1 komentář

  • Richard Pogoda napsal:

    Milesovu trubku (s dusítkem) jsem poprvé slyšel, když mi bylo 14 let. A to na LP desce SOMETHING ELSE saxofonisty Juliana Adderleyho. Ve slavné skladbě Autumn Leaves. Byla to pořádná rána do palice pro žáka základní školy v době, kdy ještě nebyl Semafor a v rádiu zahráli občas něco od Karla Vlacha. Jinak hráli příšerné věci poplatné tehdejšímu režimu. To sólo umím dodnes zpaměti. Myslím, že tehdy u mne vznikla chuť dělat muziku trochu jinak, než se nosilo. A začal jsem se stýkat se staršími a zkušenějšími milovníky jazzu. Brzy na to jsem už vlastnil desku Kind of Blue a má cesta sběratele desek byla jasná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *