Nikde jinde by tahle kapela asi nevznikla. Berlínský esprit se na LES HOMMES SAUVAGES podepsal velikou měrou; kavárny, pivnice, turecké cukrárny a bistra, uzavřená a přitom euforicky vzdušná atmosféra plná rock’n’rollu a dekadence. Tak jako mnohé další kapely, vznikli i LHS v berlínských hospodách během nekonečných muzikantských debat a nevázaných jam sessions. Vznikli třeba i z trochy nudy a nicnedělání, z dlouhých přestávek mezi turné a z nedostatku pravidelného vyžití. V Berlíně se podobných nečekaně složených kapel rodí desítky týdně, většina se ale pak v neděli po prvním koncertě rozpadne. Zůstanou jen některé, přežijí jen ty nejsilnější. Běžný proces a stálá angažmá tyhle nahodilé spolky rozloží daleko rychleji než cokoliv jiného. Les Hommes Sauvages mohli patřit přesně mezi tyto ohrožené druhy, ale svůj kritický moment překonali již dávno a naopak si právě díky zaměstnanosti svých členů a vlastním občasným koncertům drží punc výjimečnosti a události.
V osmdesátých letech v Berlíně byly ulice plné nevytížených muzikantů, hrálo se kdekoliv a na Kreuzbergu bydlel Nick Cave. Právě z tohohle podhoubí se o desetiletí později zrodí Les Hommes Sauvages, ale o těch zatím nikdo neví. Někdy v polovině poslední dekády, kdy Mitte a Kreuzberg rozdělovala zeď, se na té svobodnější straně setkává dvojice Viola Limpet a Kristof Hahn v projektu Heart & Justice, který však svůj poločas rozpadu nepřežil. Ale zasazeno bylo, již tehdy se snažili přijít na kloub country, noise a brutální elektronice, již tehdy zkoušeli hrát garážový rock s poctivým country feelingem a skloubit hazelwoodovské melodie s hraničními nárazy Suicide. Koncept dvou hlavních vokálů a jejich vzájemného vedení pochází také z této doby. Ale čas ještě nenastal, tehdy se jejich cesty ještě rozdělily. Viola Limpet spolu s The Tumbling Hearts spoludefinovala místní neo-country scénu, která je díky podobné estetice a módě velmi silná. Kristof Hahn nejdříve vedl novovlnné kvarteto Die Legendary Golden Vampires a posléze se přes mnoho angažmá a hostování dostal až do legendární skupiny Swans, kde působil v průběhu devadesátých let až do jejího rozpuštění v roce 1997.
O Les Hommes Sauvages se začalo pořádně mluvit právě až po rozpadu Swans. Kristof Hahn sice rovnou přešel do další Girovy kapely The Angels of Light (jednu dobu byli jejími členy také kompletní Akron/Family, kteří na Alternativě 2011 vystoupí také), ale zároveň už také zatoužil po vlastní kapele. Opět se spojil s Violou Limpet a společně se domluvili s Thomasem Wydlerem, dobře známým švýcarským bubeníkem, který působil v Die Haut a hlavně je od roku 1985 členem The Bad Seeds Nicka Cavea. Ústřední trojice Les Hommes Sauvages byla konečně pohromadě. Kapelu samozřejmě od počátku provázel problém s časem, vytíženost všech členů byla enormní a možná i proto debutové album Playtime vznikalo několik let. Hned na třech skladbách z alba se podílel kytarista Chris Spedding, známý svou spoluprací s Bryanem Ferrym, na basu hrál Yoyo Röhm (The Fatal Shore) a svými texty přispěl francouzský autor Eric LeMarechal. První vydání Playtime přišlo až v roce 2005.
Playtime naprosto definuje styl Les Hommes Sauvages. Rockové momenty střídají hluboké emoce šansonu, zvonivé surfové melodie oživují post punkové rytmy. Mazlivé lounge, jazzové ozvuky a elegantní Wydlerovo bubnování dodává Playtime výjimečnost, dvojice hlavních zpěváků zase udržuje posluchačovu pozornost jinými prostředky. Limpet a Hahn zpívají hned ve třech světových řečech, kromě němčiny ještě anglicky a francouzsky. Každá píseň tak dostává trochu jinou tvář, album je příjemně soudržné, ale zároveň pestré a košaté. Lehce frivolní berlínská atmosféra, plná opravdovosti s puncem laciného pozlátka a dekadence, z alba doslova čiší. Styl les Hommes Sauvages bývá nejčastěji nazýván rock’n’roll noir, nejlepším popisem ale může stejně tak být jméno města samotného. K LHS také patří mnohé coververze, které interpretují ve svém osobitém podání.
Nyní je Kristof Hahn opět součástí Swans, jejichž návrat je skutečně velkolepý a kteří před nedávnem dokončili své další album. Koncerty Les Hommes Sauvages jsou tak dnes ještě vzácnější než v minulosti. Skupina od Playtime sice vydala ještě další dvě alba, ale koncertuje velice zřídka a mimo Berlín téměř vůbec. Už jen proto stojí za to jejich koncert nevynechat, navíc takových kapel moc není. Málokomu se tak dobře podařilo absorbovat atmosféru místa, kde působí. LHS jsou stejně tajemní, špinaví, cyničtí a sarkastičtí, jako je Berlín. Stojí stejně mimo čas a prostor, jsou stejně kouzelní. Pražský koncert navíc absolvuje skupina v nejlepším možném složení, kromě Violy Limpet a Kristofa Hahna přijede také bubeník Thomas Wydler. A jeho vidět na pódiu je zážitek sám pro sebe. Navíc berlínskou atmosféru ten den připomene také skupina Hitman’s Heel, ve které najdeme Alexandera Hackeho z Einstürzende Neubauten.
Spolupracovali jste spolu už v osmdesátých letech. Jsou Les Hommes Sauvages navázáním na bývalou spolupráci nebo úplně novým projektem? Viola Limpet a Kristof Hahn:
V LHS jde naše spolupráce přece jen o několik kroků dále, jsou tady další muzikanti a ačkoli můžeme naše písně stále prezentovat jako duo, je to přece jen něco úplně jiného. Také se poměrně hodně rozšířilo naše hudební spektrum, v osmdesátých letech jsme hráli písně, které jsme nazývali „country“ nebo „neo-country“ nebo jsme přejímali skladby z jiných žánrů, které jsme se snažili obléci do country kabátu. Styl LHS je mnohem otevřenější, těch vlivů zde pracuje mnohem více. Teď zahrnujeme hudební element, kterému říkáme „cinematic“. Představujeme si naše písně jako malé soundtracky, doprovody ke krátkým filmům, ve kterých používáme stále stejné vlivy – country, surf, twang, psychedelii nebo rock’n’roll.
Vaše první skupiny, The Tumbling Hearts a Die Legendary Golden Vampires, byly součástí berlínského undergroundu v osmdesátých letech. Kdo se tehdy na podobném levelu pohyboval a jak na tu dobu vzpomínáte?
Myslím, že tam tolik podobných kapel nebylo, hlavně někdy v polovině devadesátých let jsme tu scénu přestali sledovat úplně. Alexander Hacke dělal podobnou věc se svojí kapelou Jever Mountain Boys. V Berlíně je stále velmi živá scéna kolem garážového rocku, ale musíme přiznat, že nijak zvlášť nechodíme na to, o čem se mluví, tudíž jsme trochu ztratili kontakt s tím, co se děje.
Jak vlastně vnímáte přerod vašeho města? Přece jen se Berlín od osmdesátých let poměrně hodně změnil. Co dnešní scéna?
Berlín v osmdesátých letech byl něco jako ostrov, velice izolovaný od zbytku Německa i ostatní Evropy. Dalo se zde žít velmi levně, neplatila žádná policejní hodina. Taky bylo možné se vyhnout vojenské službě, když ses přestěhoval do Berlína. Byl tam tradičně velmi silný rebelský vliv, potencionální levicově zaměření mladí lidé se zde sdružovali vlastně od šedesátých let a ke konci sedmdesátých, když zde bydleli David Bowie a Iggy Pop zdejší atmosféra hodně nabrala na obrátkách. Život na hraně byl také velmi lákavý, studená válka se mohla kdykoliv změnit na otevřený konflikt a my bychom byli pravděpodobně první na řadě. Další věcí byla izolace, nikdo sem moc nejezdil na víkend nebo na páteční noc, bylo to daleko a často se člověk hodně dlouho zdržel na hraničních přechodech. Takže se místní scéna hodně točila kolem sebe samotné, lidé, kteří sem přišli, zůstali ve většině případů na delší dobu a stali se její součástí. Temná a zlověstná atmosféra těch dní je dnes už ale dávno pryč. Stále sem přichází mnoho lidí z jiných částí světa, ale atmosféra je více požitkářská a méně přátelská a zároveň ironická či sarkastická (a někdy až cynická), taková jaká byla předtím. Dnešní kapely vlastně vůbec nesledujeme, promiň…
Zpíváte hned ve třech různých jazycích – anglicky, německy a francouzsky. Řešíte už dopředu, která skladba bude v tom kterém jazyce?
Obvykle to vyjde úplně přirozeně, napadne tě zčistajasna slogan v jednom z těch tří jazyků, neptej se proč a jak, prostě je to tak. Pak už musíš sledovat tenhle směr a napsat zbytek písně ve stejném jazyce. Nebo se to někdy změní a musíš začít úplně znova. Je to různé. Ale vážně – angličtina je nejjednodušší jazyk, pokud jde o rýmy; němčina je pro nás přirozená, protože zde žijeme a chceme, aby lidi pochopili, o co nám jde. Francouzsky psát a zpívat je veliká zkušenost a zároveň je to hodně legrační. Dostat tam ten zvuk a tu flow je občas dost těžké…
Styl LHS je často popisován jako rock’ n’roll noir. Zkuste to trochu rozvinout…
Je to termín, který podle nás kombinuje anglo-americkou a kontinentálně evropskou kulturu. Jde o naše první úsilí o zkoumání americké populární kultury, které ale stále není dokončeno, jen jsme nechtěli celou věc zkopírovat a spoléhat se na dopad „Coca-Cola imperialismu“. Hrajeme rock’n’roll, ale jaksi elegantnějšího druhu, protože rádi uvažujeme jako Evropané. Skvělý příklad je třeba film Louise Malleho Ascenseur pour l’échafaud (česky Výtah na popraviště), to je vynikající kombinace amerického a evropského hereckého slovníku nebo přístupu. Rádi bychom dosáhli při hraní a psaní stejného pocitu jaký máme při jízdě autem v deštivé noci. Naše hudba je přesně o tomhle, někdy si to vyzkoušejte v autě sami…
Danielle de Picciotto, která bude na Alternativě také vystupovat a vystavovat své kresby, vzpomíná v knize The Beauty of Transgression na bar The Ex’n’Pop a konkrétně na Kristofa, který zde vystupoval v rámci jakési kytarové soutěže a dokonce ji snad měl vyhrát. Pamatujete se na ten večer a ten bar?
To je vtipné, že zmiňuješ zrovna tenhle večer. Vůbec jsem o té knize nevěděl, dokud mi o ní někdo nevyprávěl po koncertě Swans v Kentucky před třemi týdny. Pamatuju si ten večer moc dobře, myslím, že to bylo někdy v roce 1995. Ten, koho porota vybrala coby nejlepšího, se pak přiznal, že je herec a že tím, kdo si tu cenu doopravdy zasloužil, jsem byl já. Takže jsem vyhrál ručně gravírovaný Zippo zapalovač, který vytvořil umělec Moritz Wolpert, kterého jsem hodně respektoval. Celý ten večer byl spíš vtip než cokoli jiného, nesmí se to brát moc vážně…