Říkává se, že Miles Davis byl krok před ostatními. V tom případě byl CECIL TAYLOR vepředu nejméně o dva kroky. Nikdy však, na rozdíl od Davise, neměl zástupy následovníku. 
Jeho přístup je natolik výjimečný, že jej nejde okopírovat. Když vystoupil v roce 1984 na pražském Mezinárodním jazzovém festivalu s kapelou, kde muzikanti, kteří zrovna neměli co na práci, mlátili hadicemi do činelů, Lucerna se vyprázdnila a druhý den se debatovalo, jestli je toto ještě vůbec hudba. Když se do Prahy vrátil v 90. letech, už tak radikálně nepůsobil, ačkoli jeho hudba byla i nadále nekompromisní. V roce 1997 vystoupil sólově na Festivalu hudby výjimečných délek a o dva roky později se představil ve Španělském sále Pražského hradu. V první půlce hrál sólově, v druhé ho doprovázeli německý bubeník Paul Lovens a dva Finové – saxofonista Harri Sjöström a kontrabasista Teppo Hauta-aho. Překvapivě tehdy souhlasil s rozhovorem, který nikdy nebyl zveřejněný. K recenzi alba The Dance Project (viz rubriku Nos na nosiče) se však hodí, protože Cecil Taylor, který doprovázel také japonského tanečníka Mina Tanaku, v něm zmiňuje i inspiraci japonskou kulturou. A to přesto, že slovo interview je spíše eufemismem, protože se častěji ptal on sám a mnohdy na položené dotazy neodpovídal. I to ale ilustruje originalitu jeho osobnosti.
Drobný, neuvěřitelně zvědavý sedmdesátník, kterého zajímal každý detail Pražského hradu, včetně toho, jak vysoké a z jakého dřeva jsou vyrobené dveře do sálu, byl pouze zaskočen titulem, pro který byl rozhovor určen. „Co to znamená Rock & Pop? A co je náplní takového časopisu? Vím, co je to pop, ale co je to ten rock a co s tím vším mám společného já? Časopis má mít název, který jasně vyjadřuje, co je jeho náplní. Jako třeba Rolling Stone.“ Nakonec se tento muzikant, básník a svérázný filozof, jemuž by sedla jako ulitá role zenového mistra podněcujícího své žáky k hlubším úvahám a neustálému pochybování, víc ptal než odpovídal a i mnohé jeho odpovědi měly formu otázek.
Co pro vás znamená improvizace?
To mi napřed musíte říci, co je to improvizace. Co rozhoduje o tom, co budete hrát? A co to vůbec znamená, že hrajete? Co determinuje úhoz? Co rozhoduje o zvuku? Co určuje rytmus? A z čeho to všechno plyne? Říkáte, že z pocitů? 
Z nálady? Ale co určuje náladu? Když jsem byl v Japonsku, staří mistři, které jsem navštívil, mi řekli, že na začátku každého vyjádření stojí emoce. Když se narodí dítě, první, čeho se dočká, je plácnutí po zadečku, po kterém zakřičí. Vidíte barvy a můžete hrát, vlastní vyjádření je otázka smyslů, toho, jak vnímáte atmosféru, což stojí na počátku formy, kterou hudebník vytváří. Trénujete sám sebe, abyste se dokázal najít ve všedním dni a vyjádřil vášeň, protože vášeň může změnit řád věcí, vášeň, která k nám přichází.
Hrajete pořád dlouhé kompozice…
Vždycky jsem dělal to, co jsem dělal, zkouším však být osobitější, protože tak lidé mohou lépe vnímat určité pocity.
Hrajete jen vlastní díla?
Ano.
A co jazzová tradice, swing nebo blues? Čerpáte z ní?
Říkáte swing? Vždyť se píší devadesátá léta a ne třicátá. A blues? Billie Holiday zkoušela zpívat blues, ona byla génius, 
nemůžete ani popsat, co dělala, a už vůbec to nemůžete zopakovat. Velcí vždycky udávají měřítko. Zvlášť dnes, kdy hodnota zůstává nedoceněna. Blues a swing rostly a stárly. A co je stáří? Mizení.
Kde tedy máte svoje hudební kořeny?
Možná v milodaru, možná v koanech, možná v nebi, určitě ale v kabuki a určitě v melodičnosti a jistě taky v realitě. Svět je nyní naladěn na tóny, které léčí všechny nenávisti. V Americe je to dneska jako za prohibice, v hospodě si tam nezapálíte… Víte, to mě frustruje. Politici, despocie, absolutismus…
Co vám dala studia hudby?
Studoval jsem ji, samozřejmě jsem ji studoval. Měl jsem dobrého učitele. Řekl mi, že základem je přirozenost. Ale my jsme jenom vyzvedli věci z míst, kde dávno byly. Teď mluvím o filozofii, která trvá sedm, možná deset tisíc let, o egyptském hadovi (bůh Amon Ra) – jsme počátek, střed i konec.
Vzpomínáte na své vystoupení na Mezinárodním jazzovém festivalu v roce 1984, kdy většina publika odešla ze sálu a druhý den se diskutovalo, zda tam taková hudba patří?
Pamatuji si na všechno okolo svého vystoupení v Praze před dvěma lety. Ale že bych hrál v Praze už předtím? Vlastně 
ano. Tehdy jsme měli skvělou zpěvačku, ale nevím, jestli s námi přijela, protože byla zrovna nemocná. To, že dvě třetiny lidí odešly, znamená, že jsme měli úspěch. Kdyby zůstali, tak by v sále leda spali a nic by se nestalo. Nehraji pohodlnou hudbu, chci šokovat a jít do toho naplno. Když se jim to nelíbí, ať odejdou. Chápu to, protože je chci zneklidnit. Možná ti, co zůstávají, konají násilí sami na sobě, protože jim nic nebrání zvednout se a jít. A v tom sále tady to může být klidně hromadná nehoda. Jo hromadná nehoda.
Mluvíte o násilí na divácích?
Co je to vůbec násilí? Co je jeho definicí? V chartě OSN se hovoří o nejvyvinutější civilizované společnosti v historii, jejíž součástí je válka. Nejcivilizovanější kultura strávila posledních tisíc let boji. A kolik času jsme strávili analyzováním, proč k tomu došlo? Je válka spjatá s vírou? Je nevyhnutelná? Kdo vlastně jsme? V čem vyrůstáme? A co požadujeme?