Francouzský trumpetista u nás v říjnu odehrál čtyři koncerty a souběžně vydal trilogii věnovanou třem metropolím: Paříži, Mexiko City a Benares. Následující rozhovor se odehrál při jeho první letošní návštěvě, kdy se svojí skupinou vystoupil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
Název vašeho loňského alba Arkhangelsk inspirovaly koncerty v Rusku. Kolikrát jste tam hrál? S mojí skupinou jsme tam měli celkem tři turné, první hned po perestrojce. Dlouhé dny v polárním létě na polárním kruhu. Velké haly pro dva 
tisíce lidí. A já jsem tehdy nebyl ve světě ještě vůbec známý. Udělalo to na nás ohromný dojem. Na Rusko jsme měli moc dobrého agenta. Byl to nynější šéf organizace Pro Helvetia, která ve světě propaguje švýcarskou kulturu. Oženil se s Ruskou, mluví rusky, a organizoval naše turné, protože všichni moji spoluhráči jsou Švýcaři.
Na albu Arkhangelsk jste k nástrojům přidali zpěv. Je v tom nějaké poselství? Sociální rovina? Ne, tady šlo o cílený posun k popmusic. Všichni jsme měli v živé paměti, co jsme sami rádi poslouchali. Tak proč nenatočit písničky? Právě teď vydávám nové album. Sólo hlas a sólo trubka. Zpívá Sly Johnson, černoch a Francouz, má podobný projev jako Bobby McFerrin.
Vzpomínáte si na studium na konzervatoři? Nepociťoval jste tam nějaký konflikt mezi estetikou vážné hudby a jazzem? Na konzervatoři jsem vynikal jen v teorii, což bylo užitečné, ale nikoli ve hře na trubku, v mém tónu bylo příliš dechu, což je technická chyba, klasika vyžaduje čistý tón. Mojí doménou také nejsou výšky, ale spíš hlubší tóny. Ale moc mě bavilo hrát klasiku v symfonickém orchestru. Hrát v kapele, to je úžasný zážitek.
Legendární nigerijský hudebník Fela Kuti jednou vysvětloval, že trubku vyměnil za saxofon, protože to je daleko snadnější nástroj: jen mačkáte klapky a foukáte. Neprošel jste podobným pokušením? Neprošel – ale vysvětluje to, proč máte víc saxofonistů než trumpetistů. Aby se trumpetista dopracoval k dobrému zvuku, déle mu to trvá. Musíte třeba řešit fyzické problémy se svaly svého obličeje, rty a s dechem, ale když máte dobrého učitele, najde vám schůdnou cestu.
Když se naopak vydáte špatnou cestou, vydržíte hrát pět minut a musíte přestat. Když jste poprvé hrál v USA, byl to pro vás splněný sen? A v čem se koncertování před americkým publikem liší? Publikum je výborné, praktická stránka naopak horší. Hlavní rozdíl je, že v Americe dnes dostanete málo zaplaceno, z vlastního musíte uhradit aparaturu i hotel. Já měl ště stí, naše turné podporovala Pro Helvetia, protože moje kapela je švýcarská. Ale i tak jsem do Států přestal jezdit, protože jsem na tom hodně prodělával.
Když natáčíte album, máte producenta? Člověka, jehož názor respektujete? My si všechno produkujeme sami s kapelou. A navíc, prodejem desek si v dnešní době už nevyděláte, takže na producenta nemáte ani rozpočet.
Jediné příjmy, na které se můžete spolehnout, jsou tedy z koncertů?
Každý rok musím odehrát tak sto až sto padesát koncertů.
Když tedy není producent, máte nějaké jiné kritérium, kudy vede cesta a čemu se naopak vyhnout? Moje krédo je zůstat pravdivý a zároveň říct něco nového. Neopakovat se. Cesta je i v rozmanitosti. K mým novým projektům patří třeba spolupráce s indickými klasickými umělci z Kalkaty a s experimentálním elektronickým skladatelem z Mexika, Murcofem.
Vy často tvrdíte, že v hudbě potřebujete mít i ticho. Jak se toto kritérium promítá do volby vašich spoluhráčů? Já nemám požadavky na to jak má kdo hrát, ale kdy má přestat hrát. Není těžké najít vynikající hráče, ale je těžké najít hudebníka, který je dobrý a ví, kdy má přestat. A vytvoří tím prostor pro ostatní. U mě v kapele tohle řešit nemusíme.
Není to tedy spíš otázka ega? Umění hrát versus umění poslouchat? Hudba je jako konverzace. Ani my dva si přece neskáčeme do řeči.
Pokud byste měl strávit zbytek života na pustém ostrově, vzal byste si s sebou nějaké CD? Ano a třeba i dvě. Kind of Blue od Miles Davise a Requiem od Gabriela Faurého. Anebo, pokud bych si mohl vzít i trubku, tak bych Davise nechal doma a vzal si nějaké Beatles.
Pro vaši hudbu je typický prostor vyplněný tichem i zvukovými barvami s elektronickou příchutí. Pokud měl tento tvůrčí přístup nějakého zvukového architekta, pak jím byl americký trumpetista Jon Hassell. Cítíte s ním nějakou spřízněnost? Jon Hassell je pro mě mistr a dobrý přítel. Před dvěma lety jsem s ním hrál. Své průkopnické album Possible Musics vydal v roce 1973, ale já jsem ho objevil až později, tehdy jsem ještě poslouchal Led Zeppelin. Je to jeden z nejlepších trumpetistů na světě, a i když začal u elektroniky, na posledních dvou albech nepoužívá efekty. A také natočil hudbu a hrál ve filmu Million Dollar Hotel Wima Wenderse. Ta jeho role byla mimochodem původně určená pro Milese Davise.
nová CD:
Erik Truffaz & Sly Johnson – Paris EP
Erik Truffaz And Murcof – Mexico EP
Erik Truffaz Indian Project (Indrani & Apurba Mukherjee) – Benares EP
web:
http://www.murcof.com
http://www.bandish.net
NÁVRAT TARA FUKI
Violoncellové duo Tara Fuki hlásilo na svém webu letos v létě mateřskou dovolenou. Andrea Konstankiewicz, která žije ve Francii, měla druhé miminko, Dorota Barová mezitím koncertovala s Vertigem a podílela se i na jeho druhém studiovém albu (Vertigo Quintet a Dorota Barová, Animal Music 2008), na němž – podobně jako s Tara Fuki – zpívá v polštině. V příštích měsících se Tara Fuki vracejí zpět na scénu, jak mezinárodní, tak i českou. V prosinci hrají v Budapešti, v březnu ve Francii, v červenci v Česku.
To, že zpíváte polsky, má svoji logiku: vyrůstaly jste na moravsko-polském pomezí. Nevyčítají vám ale vaši čeští posluchači, že před nimi něco skrýváte?
D: Ti, co jsou ze severu Moravy, nám docela rozumějí. Není v tom žádný cílený záměr, ale prostě jsme zjistily, že ta polština se krásně pojí se zvukem violoncella.
A: Dorotčina maminka je Polka, já mám zas polské příjmení, obě jsme z kraje, kde polštinu denně slýcháte, a nám ten jazyk poskytuje větší svobodu výrazu.
D: Moje polská maminka mluvila na mě i mého bratra polsky, tatínek česky, a díky tomu jsme my dva bilingvní. Byla to náhoda, že matka měla v knihovně poezii Krzysztofa Kamila Baczynského, to byl meziválečný básník, a já tu knížku našla, zrovna když jsme s Andrejkou začaly hrát – a tak jsme jeho texty zhudebnily. I když zpíváme také francouzsky i česky, polština dominuje.
Není ten jazyk tedy něco jako ochranný krunýř?
D: Trochu ano. Když jsem psala naše první texty, byla jsem docela ráda, že polštině v Čechách lidé tolik nerozumějí. 
Předlohou každé té písničky je nějaký můj osobní příběh, a když ho prožijete a pak ho zpíváte, je to jako nést vlastní kůži na trh. Ale ten zásadní důvod je, že já mám v polštině jiný hlas. Polština je zkrátka měkčí. Nás to do českých textů netáhne. Líbí se mi slovenština, jazyky z východu, ale třeba i portugalština, protože je podobně šišlavá.
Cítíte spíš polskou či českou identitu?
D: Já to nikdy neřešila, ale můj bratr ano. Jednou se mi svěřoval, že vlastně neví, kam patří.
Když jste před rokem vystupovaly na hudebním veletrhu Womex v Seville, tak jsem tam dokonce od publika slyšel, že čím jsou ty vaše texty abstraktnější, tím lépe. A vůbec nejlepší je, když text nemá žádný verbální význam. Co si o tom myslíte?
D: Tak to mě docela mrzí, protože když už nějaká slova zpíváme, tak si myslíme, že jsou docela důležitá. Ale ta slova jsou také velmi propojená s hudbou. Takže i když člověk textu nerozumí, vnímá hudbu a ví, o čem to je. Text je s hudbou propojený v náladě i emocích. Ale je pravda, že čím méně je konkrétních slov v textu, tím silněji to působí.
Womex je také vysoce exkluzivní příležitost, vy jste tam hrály jako jedna ze čtyřiceti kapel, které byly vybrány z celkem 700 uchazečů. Můžete teď s ročním odstupem říct, co vám to přineslo?
D: Určitě novou zkušenost a setkání s hudbou odlišných kultur, taky nové kontakty na promotéry a festivaly, které se kvůli mateřství posunuly o rok. Tak teď doufáme, že na nás nezapomněli.
Vy často říkáte, že nehrajete žádný přesný styl, ale přitom máte podobnou metodu, jako muzikanti a kapely z úplně odlišných míst či kultur: ten zážitek zkrátka posluchače odnese kamsi, odkud se pak musí vrátit. Máte podobné zkušenosti i jako posluchačky?
A: To se nám mimochodem stalo, zrovna když jsme loni hrály na Womexu a zašly tam na koncert Taksim Tria z Istanbulu. Ten zážitek, to byl výlet o tisíce mil dál, než jsme se kdy dostaly s Tara Fuki. Jiná galaxie. Doporučuji celému lidstvu.
Je pravda, že oni byli mimořádní virtuozové a hráli s úžasnou lehkostí. Co vás na nich nejvíc fascinovalo?
D: To, že virtuozita nepřebíjela charakter hudby, to jak spolu krásně navzájem splynuli, i při změnách tempa. Jak všichni tři souběžně zrychlovali či zpomalovali tok svého společného času. To děláme taky, a víme, že ve dvou to máme jednodušší.
A: Bylo v tom obrovské srdce, absolutní krása. Měla jsem pocit, že všichni levitujeme.
Ale přitom to nebyla žádná tak zvaná transovní hudba postavená na opakování stereotypních figur, ale naopak docela složitá a téměř jazzová improvizace, až na to, že oni měli turecké nástroje.
A: Ale my jsme byly v transu. Byla v tom úžasná souhra, kontakt, lidský faktor. Možná to bylo o to silnější, že jsme tehdy nevěděly, na co jdeme.
Vaše spojení zpěvu se smyčcovým nástrojem nevyhnutelně evokuje Ivu Bittovou. Znamenala pro vás nějakou inspiraci?
D: Já jsem ji objevila až později, závidím jí, že s houslemi může zpívat a chodit. Kdežto my jsme přikurtované k židli. Na cello se dá hrát i vestoje, ale je to obtížné. V lidovkách, pokud hrajete jen umca umca, s nástrojem můžete i chodit. U těžších pasáží to ale nejde.
A můžete hrát i bez zesílení?
A: Zkoušely jsme to, ale protože nezpíváme tím silným a hlasitým operním stylem, ale používáme spíš škálu od tichého šepotu až po výkřiky, tak cella naše hlasy přehluší a publikum nám pak nerozumí. Takže to neděláme. Jednou jsme měly koncert ve Vrchlabí v kostele, tam jsme si jenom přizvučily zpěv.
Necítíte nějakou spřízněnost s Värttinä? I když ta sestava je větší, převažují v ní ženy.
D: Máme také rády liché rytmy, i když k tomu máme jiný důvod než Värttinä – a sice to, že vycházíme z brněnské alternativy. Možná významnější paralela je v ženské energii. Nejkrásnější okamžiky jsou, když po koncertě přijde posluchač se slzami v očích. Jedna posluchačka se nám svěřila, že na našem koncertě vyřešila své životní dilema a odchází domů očištěná. Pak víme, že to celé má smysl.
Takže ta terapie je oboustranná?
D: Pro mě určitě. Když jsem na pódiu, jsem zároveň napojená na všechny ty lidi, kteří to se mnou prožívají, a to je absolutní zkušenost.
A myslíte tedy, že ta energie o níž se zmiňujete, je specificky ženská záležitost?
D: Nemyslím, je to zkrátka lidská energie, ale ty ženské emoce nelze zakrýt.
Když teď žijete každá jinde, jak se to promítá do vašich koncertů?
D: Stává se, že hrajeme častěji ve Francii než v Česku. Publikum reaguje všude podobně, pakliže je to publikum otevřené. Ale francouzské publikum je daleko zvídavější, lidé na nás přijdou i v místech, kde nás neznají.
Nevyzrála na to Andrea tím, že se do Francie přestěhovala?
D: Ona tvrdí, že je doma všude, kdežto já jsem naopak zvyklá na Česko.
Od vašeho třetího alba Auris uplynuly už téměř dva roky, plánujete další?
D: Zvažovaly jsme, že by mohlo být z koncertu, ale ten plán je zatím hodně abstraktní. Región v Budapešti představil hudbu Východní Evropy.
REGIÓN V BUDAPEŠTI PŘEDSTAVIL HUDBU VÝCHODNÍ EVROPY
Pro rockové pamětníky je Budapešť zdrojem příjemných vzpomínek: protože totalitnímu Československu se turné 
západních kapel vyhýbala, a tím nejpřístupnějším místem, kam se jezdilo na Talking Heads či Bruce Springsteena byl budapešťský Népstadion. Společnou kulturní historii sdílejí postkomunistické země i devatenáct let po pádu železné opony. Na vzájemnou hudební výměnu i export je zaměřená konference Región. Letos se konala podruhé, mimochodem v symbolické blízkosti zmíněného Népstadionu.
Konferenci organizuje pod záštitou ministra kultury instituce zvaná Music Export Hungary, která podporuje výjezdy maďarských hudebníků do ciziny. Součástí byly i showcases, tedy nabídkové koncerty, souběžně probíhající ve dvou budapešťských klubech, na nichž vedle místních kapel vystoupily i přizvané skupiny z Rakouska, Srbska, Slovinska a dalších zemí. Cílem výběru bylo představit spíš ty méně známé kapely, což ale bohužel přinášelo i jistou kvalitativní nevyváženost. V této poněkud sporné konkurenci si znamenitě vedli Longital z Bratislavy. Jejich hudba byla vynalézavá, komunikativní, plná kouzelných detailů, která oslovila i v hledišti přítomného ředitele Womexu Geralda Seligmana.
Podobné regionální nabídky vznikly v posledních letech i v dalších evropských zemích, například Dutch Blend v Holandsku či Arctic Paradise Live v Helsinkách. Budapešťský Región je zatím první a jedinou akci na východní straně bývalé železné opony. Mezi 130 delegáty byli hosté od Islandu až po Ukrajinu, a i když akce nebyla zaměřena na world music, zúčastnil se také Daniel Hamár ze světově nejrespektovanější maďarské skupiny Muzsikás, i americký producent Joe Boyd, který ji před 20 lety představil západnímu publiku. Muzsikás mimochodem v těchto dnech přebíral na veletrhu Womex cenu za celoživotní přínos, podrobný rozhovor na toto téma přineseme v některém z dalších čísel UNI.
www.regionconference.com