Kytarista a daxofonista Hans Reichel, narozený roku 1949 v německém Hagenu, proslul nejenom jako perfektní kytarový improvizátor, ale i jako tvůrce ,mluvícího‘ či ,štěkajícího‘ daxofonu, který podle jeho vlastních slov připomíná spíše kuchyňské nářadí než hudební nástroj a jehož pojmenování souvisí s jezevcem (německy Dachs). Od roku 1973 vydal řadu alb zejména na berlínské Free Music Production – především ve formátu dua, například s Rüdigerem Carlem, Keithem Tippettem nebo Tomem Corou, hrál i v řádce avantgardních souborů, mezi jiným i v Bergisch-Brandenburgisches Quartettu. Jeho úplný portrét ostatně najdete v publikaci Svět jiné hudby – 1. díl (Volvox Globator 2002) na stránkách 709–710.
Co chystáte pro Alternativu 2009 v Praze? S kým přijedete? Je to někdo, s kým už spolupracujete delší dobu?
V Praze vystoupím v duu s Ganeshem Anandanem. Ten hraje na shruti stick, metallophon a indické ruční bubny. Poznali jsme se v roce 2007 a o rok později jsme už společně nějaké záležitosti zkoušeli. Z toho pak vzniklo CD, které právě vyšlo v Kanadě. Na internetu se o něm můžete dovědět víc na stránkách Ambiances magnetiques.
Je to pravda, že vás k hudbě přivedl poslech Beatles, Rolling Stones, Franka Zappy, Jimiho Hendrixe, Cream a dalších rockových hvězd? Zůstalo z této epochy něco ve vašem současném projevu?
Když mi bylo osm let, naučil jsem se hrát na housle jako autodidakt a poté jsem byl po devět let členem školního orchestru – moje první setkání bylo tedy s klasickou hudbou. Rockové hvězdy se dostavily později, ale jestli z jejich vlivu ve mně něco uvízlo, to už si tak přesně neuvědomuju.
Svůj zájem dělíte mezi hudbu a výtvarné umění, které jste studoval. Ovlivňuje jedna múza tu druhou?
Nestudoval jsem vlastně výtvarné umění, nýbrž grafi ku-design, a to ještě pouze tři nebo čtyři semestry, pak jsem studia přerušil. Má dnešní práce návrháře písma nemá s hudbou nic společného – jsou to dva odlišné světy. Pokud by se někdo ze čtenářů UNI zajímal o mou práci s písmem podrobněji, mohl by její doklady vidět na www.fontfront.com.
Hrál jste s takovými avantgardisty, jako je například Tom Cora, Fred Frith, Kazuhisa Uchihashi i další. Porozuměl jste si s nimi od prvního momentu, nebo jste teprve pozvolna hledali společnou cestu?
Především jsme měli hodně společného, protože jsme se jednoduše vzájemně měli rádi – a také jsme měli obdobný způsob, jak vytvářet hudbu a jak prozkoumávat záležitosti improvizace. To bylo občas napínavé, občas poněkud méně – ale vždycky to bylo jedinečné.
Hrál jste rovněž v tak zajímavých souborech, jako byl September Band nebo X-Communication. Byly vám tyto kolektivy bližší než jiné? Co bylo specifi cké pro spolupráci s kolegy v těchto skupinách?
September Band jsem sám spoluzakládal a koncertovali jsme pěknou řádku let. V případě X-Communication jsem byl pouze jeho členem – to byla švýcarská iniciativa, tedy iniciativa Hanse Kocha a Martina Schütze ve spojitosti s Butchem Morrisem jakožto s kornetistou, tentokrát tedy nikoli jako s dirigentem. Tenhle soubor neměl dlouhého trvání – bylo v něm prostě příliš mnoho muzikantů, a to mohl stěží nějaký pořadatel zaplatit. Jak vidíte, měl zcela banální konec.
Jakou roli hraje ve vaší hudbě humor?
O humoru se nedá teoretizovat – ten tu buď je, anebo není. Nejsem žádný komik, ale když lidem ten můj hudební krámek připadá legrační, velice mě to těší.
Jak jste přišel na svůj nápad s daxofonem?
Tehdy jsem zkoušel spoustu věcí pořád dokola a kombinoval jsem i záležitosti, které vzájemně nešly dohromady. Je to souhra náhody a taky trochu přemýšlení. Kdo chce o daxofonu vědět všechno, může si najít moji webovou stránku www.daxo.de, tam najde nejenom přesné informace a spoustu vyobrazení, ale dokonce i návod, jak si takový daxofon sestrojit.
Jste tedy srozuměn s tím, když na tento váš vynález dnes hrají i jiní hudebníci?
Samozřejmě. Ale vyskytli se mezitím i čachráři, kteří na eBay prodávají pod označením daxofon cosi obdobného a kupci si mi pak stěžují, protože jim to pořádně nefunguje. To už pak není ani trochu žertovné. Ale zásadně bych povzbudil každého, kdo si chce vyzkoušet svoji vlastní věc.
Vaším hlavním vydavatelstvím byla svého času Free Music Production, ta měla tehdy značné renomé. Proč v posledních letech o FMP tak málo slýcháme?
Struktura FMP se zjevně proměnila – a já k tomu vlastně nemohu vůbec nic povědět, protože od konce minulého století už nejsem v jejím svazku. Ale moje stará alba jsou u této fi rmy stále dosažitelná jako kdykoli dříve. Ale také si myslím, že zájem veřejnosti se obrátil jiným směrem. Divoké roky jsou pryč, hudebníci zestárli, kritici rovněž, a internetu je tahle oblast úplně fuk.
Kdo byl váš nejbližší partner v duu? Je skutečně komplikované najít třetího do tria, jak jste uvedl v jednom rozhovoru?
Můj nejbližší partner je vždycky ten, s kým právě hraju. Najít někoho třetího není vůbec složité – ale v současné konstelaci bych asi někoho třetího neviděl příliš rád.
Souhlasíte s názorem, že žijeme dnes v chaotickém světě? Jestliže ano, odráží se to ve vaší hudbě nebo ji to neovlivňuje?
Nedomnívám se, že svět je dnes chaotičtější nežli dříve. Když je člověk starší, je často náchylný k takovému mínění, protože už mnoha souvislostem nerozumí nebo je nechce vzít na vědomí. Předlohy přitom zůstávají neustále totožné: láska, nenávist, žárlivost, ješitnost, zraněná pýcha, pomstychtivost, brutalita, někdy odpuštění, a tak pořád dokola. O tom sepisují společenští kritikové tlusté knihy a já bych k tomu nechtěl přidávat další polínko. Hudba je určitě ovlivňována mnoha záležitostmi, ale hovořit o tom je přinejmenším banální, a když hudebníci něco takového dělají, většinou to nedobře zavání. Dřív bylo možno slýchat, jak lidé říkají: hraju na kytaru, protože jsem proti válce ve Vietnamu. To mi připadalo okay.
Jaké je vaše hudební krédo?
Žádné nemám, kromě: dělej, co dělat chceš.
foto archiv