Osobu Johna Foxxe není snad třeba široce představovat. Do povědomí posluchačů se nesmazatelně vryl už se svou první kapelou Ultravox. Natočil s ní tři desky a poté se vydal na sólovou, velmi členitou dráhu. Jako muzikant natočil, především v poslední dekádě výborná alba ve spolupráci s Haroldem Buddem, Robinem Guth riem (ex-Cocteau Twins) nebo Stevenem Jansenem (ex-Japan). Vedle hudební kariéry je také významným grafickým designérem a uznávaným fotografem. Jeho letošní deska Inteplay, kterou natočil společně s o generaci mladším milovníkem analogových syntezátorů Benem Edwardsem alias Bengem, vzbudila především na britských ostrovech velkou pozornost. Především okolo ní a budoucích plánů se točí následující rozhovor.
Jak ses, Johne, dal s Benem Edwardsem dohromady? Odhaduju na dálku, že tě zaujala jeho deska Twenty Systems. Nebo to bylo jinak?
Máš pravdu, bylo to tohle album. Uvědomil jsem si, že je v mé blízkosti někdo, kdo je podobně jako já posedlý hledáním a především tvorbou jedinečných syntezátorových zvuků. Díky svému mládí se ale na stejné téma dívá z úplně jiného úhlu. Našel jsem si ho v jeho jedinečném studiu, seznámili jsme se a hned spolu začali experimentovat.
Jaké byly ideje na začátku spolupráce? Šlo vám už od začátku o nadupaný elektro retro pop?
Zpočátku jsme si představovali, že stvoříme spíš experimentální album – možná v duchu Cluster nebo společných alb Moebiuse s Roedeliusem. Když o tom ale teď přemýšlím, mám pocit, že to byla arpeggia Bengeho velkého Moogova modulárního systému, která celý koncept pomalu převedla do písniček díky svým typicky silným harmonickým i rytmickým prvkům. Pak už jen stačilo do skladeb doplnit zpěvové linky a písničky byly hotové. V tomto ohledu si stroje docela nekompromisně nadiktovaly svou představu a my byli jejich pokornými služebníky. Ale abych zase nepřeháněl, jsou na desce pasáže, kde mezi námi a stroji probíhá čilý dialog.
Kolik nástrojů z Benova vyhlášeného studia bylo do procesu nahrávání zapojeno?
Už jsem bohužel ztratil přehled. Ben má totiž téměř každý analogový syntezátor nebo bicí automat, který byl kdy vyroben. Seznam všech nástrojů, které jsme na desce použili, je k nalezení nejen v bookletu desky, ale také na Bengeho internetových stránkách. Z mých nástrojů jsme použili pouze pár kousků, nejvíce hlasový vokodér.
Skladby vznikaly jako výsledek živého jamování ve studiu nebo odděleně u každého doma?
Všechno jsme nahráli dohromady. Občas jsme si naťukli nějakou základní myšlenku separátně doma, zásadní gró tvorby na Interplay jsme ale zhmotnili ve studiu v přímé konfrontaci. Jak dlouho trvala práce na Interplay? Co na něm bylo nakonec nejtěžší? Myslím, že celkově od vlastního seznámení až po výsledný tvar celého alba proběhl jeden kalendářní rok. Je nutno ale přiznat, že mezi jednotlivými studiovými sessions byly velmi dlouhé mezery. Osobně si na žádnou opravdu konfl iktní situaci nevzpomínám – právě naopak, opravdu. Neustále jsme „trpěli“ přebytkem nápadů. V šuplíku nám zůstalo přibližně deset skladeb, které jsou v různých stádiích rozpracovanosti.
Jaký je tvůj oblíbený nástroj? Ben v rozhovoru prozradil, že to je právě tebou zmiňovaný Moogův modulární systém.
Mojí milovanou hračkou je bicí automat CR78 – velmi kuriózní malý nástroj, který mě ale stále překvapuje. Pokaždé, když ho zapnu, spáchám bez větší námahy novou píseň. A to je pro skladatele opravdu cenná vlastnost. Takže vysoce kladné hodnocení CR78 posuzuji nejen podle množství technických vychytávek, ale také skrze tuto ryze subjektivní zkušenost. Dalším velkým strojem, ke kterému s úctou vzhlížím, jsou ve své třídě opravdu levné klávesy Crumar z Benovy sbírky. Například skladba Falling Star z Interplay je téměř kompletně postavena na zvucích těchto kláves.
Některé nástroje jakoby obsahovaly písně ukryté v jejich typických zvucích – vše, co potřebujete udělat, je pouze odhalit je. Velký Moogův modulární systém je toho typickým příkladem. Možná i pro tuto vlastnost je i po desítkách let stále nejlépe znějícím syntetizérem na světě.
Znáte projekt Die Alten Maschinen? Tvoří ho Čech Moimir Papalescu spolu s Geraldem Casalem z Devo. Jejich loňská deska zní hodně podobně jako Interplay.
Ne, ale po rozhovoru si hned začnu něco o téhle kapele zjišťovat. Teď si navíc uvědomuji, že české umělce jsem měl vždycky rád. Práce českých grafi ků a animátorů, jako například Wale riana Borowczyka (polský fi lmový režisér, tady se John trochu „seknul“ – pozn. aut.) jsou pro mě vždy velkou inspirací. Unikátní klima střední Evropy se projevuje třeba i ve výtvarném umění.
Právě Moimir vaši desku poslouchal a má pocit, že nepoužíváte, stejně jako on, klasické ladění, takže někdy jdou nástroje trochu proti sobě. Je tomu tak?
Různá ladění přinášejí různé výsledky. Někdy můžete získat skvělý výsledek z něčeho, co by správně nemělo vůbec fungovat. Já už osobně dávno vyřadil všechny ty svaté pravdy o tom, co je a není správné. Formální poslušnost v hudební praxi je jistě užitečná věc, ale jen do určitého bodu. Pak se z pomůcky může stát rychle velká překážka. Každý hudebník si ale musí sám rozhodnout, kde se ono hraniční místo nachází.
Z krátkých koncertních záběrů to vypadá, že se snažíte obejít bez předtočených základů a vše odehrát naživo. Je to tak?
Ano, používáme smyčku z CR78 jako metronom, jinak se ale snažíme odehrát všechno naživo. Líbí se mi být schopen měnit skladby v reálném čase přímo na pódiu – i tahle vlastnost dělá elektronický koncert v očích návštěvníků mnohem přitažlivější.
Kromě koncertů, máte nějaké plány do budoucna?
Já mám rozjeto vždy několik projektů najednou. V současné době probíhají diskuse ohledně hudebního doprovodu několika fi lmů. Jeden je z Ameriky, druhý zase z Japonska, s režisérem Macoto Tezucou. K dispozici mám také dokumentární fi lm Karborn, na jehož dozvučení dělám s Iainem Sinclairem. Mám rozpracované nové album s Haroldem Buddem a Rubenem Garciou. Dělám také novou hudbu s Theo Travisem (významný progresivní hráč na dechové nástroje – pozn. aut.). Kontinuálně pracuji na nahrávkách s americkou producentkou Tarou Busch, The Smoke Fairies, Serafi nou Steer, Hannah Peel nebo Steve D’Agostinim. A abych nezapomněl, také jsem začal nahrávat klavírní skladby a terénní nahrávky vprostřed prázdných pokojů. Projekt má už i název – Electricity and Ghosts.
Slyšel jsem zvěsti, že se chystáte nahrát zajímavý cover…
Právě jsme dodělali předělávku skladby od Pink Floyd do kompilace, která bude přílohou jednoho časopisu. Miluju tuhle kapelu už od konce šedesátek. Oni byli nejexperimentálnější skupinou, hned po Warholových Exploding Plastic Inevitable. Nikdy nezapomenu na ducha té doby – setkání experimentu a avantgardy s novým, nápaditým a temnějším druhem populární hudby. Tohle stigma je předobrazem čehokoliv, co jsem od té doby stvořil.