Zatímco indickou klasickou hudbu západnímu publiku poprvé představil virtuozní houslista Lord Yehudi Menuhin roku 1955 na průlomovém koncertě v newyorském Muzeu moderního umění , spirituální zpěvy qawwali začaly pronikat do světa až o dvacet let později. S touto hudbou sufijských rituálů vycestovala na Západ jako první rodinná skupina Sabri Brothers, ale nejsilněji je do světového vědomí otiskl Nusrat Fateh Ali Khan (1948–1997), mistr improvizací a vokální ekvilibrista, označovaný i rockovými veličinami za zpěváka století.
Náhlé zatáčky a hlasové piruety v ostrém tempu u něj nikdy nebyly znakem sebestředného exhibicionismu, ale jen prostředkem k dosažení co nejsilnějšího účinku, k čemuž napomáhá i neustálé opakování s drobnými změnami a valící se hypnotický rytmus. Ostatně, cílem této hudební školy je splynutí s Bohem, což lze do ateistického slovníku přeložit jako extázi či posun do jiné reality.
Nusrat Fateh Ali Khan byl klíčovým umělcem prvních festivalů Womad Petera Gabriela, jeho hlas se objevoval v remixech i ve filmech. Přitom prokázal, že qawwali jako forma má dost integrity na to, aby si udrželo respekt i jako součást fúze.
Po Nusratově smrti hudební veřejnost řešila otázku, kdože bude jeho nástupcem. Ta zůstává dodnes otevřená, k těm nejvýraznějším současným osobnostem patří zpěvačka mystické poezie Abida Parveen a Faiz Ali Faiz, nejtalentovanější z Nusratových synovců. Zatímco Abida Parveen se orientuje především na domácí publikum, z Faiz Ali Faize se stal světoběžník, který podobně jako Nusrat potvrdil, že qawwali zní skvěle i ve spojení s jinými žánry. Jeho zatím nejúspěšnější fúzí je projekt Qawwali Flamenco, který vlastně fúzí není; flamenková kapela i Faizova party jsou každá na opačné polovině pódia a velkou část koncertu se jen střídají. Přesto ale v průběhu večera působí čím dál tím víc jako jeden hudební živel promlouvající stejným jazykem. Když se pak v závěru koncertu pustí do společné skladby, žádné stylové hranice už nevnímáte.
Před dvěma lety vystoupil Faiz Ali Faiz společně s americkým gospelovým sborem na festivalu sakrální hudby ve Fezu 
v Maroku, a vzbudil nadšení i u jindy až extrémně skeptického Joea Boyda, objevitele tak odlišných skupin jako Pink Floyd či Muzsikas: „Bylo vzrušující sledovat jak Faiz odpočítává osminový takt gospelové písně v 16dobém rytmu indické klasické hudby. Faiz se vznášel nad gospelovými harmoniemi ve velkolepých křivkách, zatímco ženský sbor zpíval fráze z Koránu.“
Poslední Faizovou „fúzí“ jsou společné koncerty s Titim Robinem, francouzským hráčem na buzuki a arabskou loutnu, které mají na rozdíl od obou dříve zmíněných projektů trochu odlišný koncept: Robin není protiváhou, ale spíš tichým společníkem, který Faizovo qawwali rámuje do zvukové palety z blízkého Východu, a tím vytváří můstek mezi Pákistánem a západem. Před jejich společným koncertem na festivalu Glatt und Verkehrt v rakouském městě Kremži vznikl následující rozhovor.
Vy jste sólový zpěvák, tedy qawwal, obklopený party, což je sbor a dopropřipravujevodní hráči. Čím musí člověk projít, aby se k tomuto postavení dopracoval?
Qawwali se zpívalo v mé rodině po devět generací, zpíval můj otec i moji strýcové, oni měli svoji party, tedy skupinu, a já jsem je jen sledoval. Nepovažoval jsem to za učení či nějakou tvrdou práci, byl to můj sen, abych tohle uměl, až budu dospělý. Nikdy předtím jsem nebyl členem žádné jiné skupiny, jen té mojí, rodinné. Začínal jsem ve školním věku, když mi bylo tak devět let. Než jsem šel spát, bubnoval jsem na plechovky.
Má qawwali stejnou strukturu jako klasická hudba severní Indie, určují ji tedy tónové řady zvané rag a rytmické struktury tal?
Ano, i když my v Pákistánu tu klasiku neoznačujeme slovem hindustánská, ale pákistánská. Když komponujeme, vybereme nejprve báseň, poezii, a podle ní pak zvolíme odpovídající ragu, která je nejbližší její povaze, a také rytmus, pro který se podle počtu dob užívají termíny jako ektal, tintal…
Je tedy každá ze skladeb, kterou máte v repertoáru, založená na jedné básni, jednom textu, anebo je propojujete dohromady?
Základem je vždy jedna báseň, ale my k ní přidáváme dekorace, kuplety, verše na stejné téma, je to tedy určité rozšíření, takže když třeba začnu báseň o bolesti odloučení, k ní pak přidávám další verše na stejné téma, jen abych to téma rozvinul, detailně je prozkoumal a podíval se na něj z jiné strany. Tomu říkáme gyra, což je uzel. Takový postup je v qawwali ustálený, a vedle těchto textových ornamentů užíváme i hudební ornamenty: hlas klouže v glissandech, vzpíná se, jakoby zmlkne, ale hned se vrátí zpět v plné síle, takže i tím se účinek ještě zesiluje.
Takže, k přípravě koncertu patří i návštěva knihovny? Či nějaké webové databáze?
My známe tu poezii nazpaměť, patří k našemu životu i povolání. Takže ty související verše, asociace a citace člověka napadnou automaticky, to není žádná literární konstrukce. Spíš něco jako improvizace, či přesněji řečeno, extempore. Ale přitom tu tradiční poezii zpíváme tradičním způsobem, volíme stejný jazyk a stejná slova jak to bylo napsáno před sedmi sty lety, byl by hřích to měnit. A pokud někdy zpíváme současnou poezii, děláme to s přihlédnutím k tradicím qawwali.
Autorem těch textů jsou sufijští básníci? Mají zpěváci qawwali v repertoáru třeba Rumiho? 
Otcem qawwali a nejdůležitějším autorem repertoáru, který se dodnes zpívá, je Amir Khusrau. To byl hudebník, zpěvák, básník a dokonce i tanečník, on psal podobně jako Rumi v perštině a navíc v hindi. Byl turecko-perského původu, narodil se asi půl století po Rumim v Indii, a podle indických spirituálních zpěvů bhajan vytvořil islámskou, sufijskou paralelu, dnes známou jako qawwali.
A vy tedy zpíváte především v současném pákistánském jazyce, tedy urdu?
Nejen v urdu, ale taky ve farsi, tedy perštině, a navíc i v pandžábí, protože já i moje party jsme z Pandžábu.
Ale silná sufijská komunita je i v Indii, jazyky jsou příbuzné, a navíc část Pandžábu patří i Indii, vystupujete tam někdy?
Bohužel ne, protože v posledních čtyřech letech máme plný diář. I v Indii mají qawwali festivaly, ale ty termíny nám vždycky s něčím kolidují.
Qawwali je v některých muslimských zemích zakázané, sufijové jsou tam považováni za kacíře, nemáte s tím problémy?
V islámu máte několik myšlenkových proudů. Podle některých je v islámu hudba zakázaná, podle většiny je hudba součást víry a člověk s Bohem komunikuje i hudbou, některé muslimské země jsou v tomto směru velmi liberální. My jsme třeba hráli v Maroku na festivalu v Essauiře, tam jsme vystupovali se sufijským bratrstvem z marockého města Meknes, hned během první půlhodiny se nám podařilo velmi harmonické vzájemné propojení, u publika to mělo velký ohlas.
Ale hudba z Maroka se od pákistánské liší možná stejně jako od evropské?
Oni začali flétnami a bubnem, pak zpívali, poslouchal jsem a zeptal se, o čem to je. Bylo to velebení Proroka, pro nás známé téma, a to stačilo, abychom se připojili, rozdíl mezi oběma světy není až zas tak velký.
Když zpíváte pro západní publikum, měníte něco vzhledem k odlišné mentalitě?
Já zas tak velké rozdíly nevidím, lidé možná nerozumí textu, ale hudbě ano. Rytmy i melodie všichni vnímají stejně, a ty dokážou publikum dovést k extázi.
Když hrajete doma, tak uběhne dvacet minut, hodina, dvě hodiny, lidé pořád poslouchají, kdežto v Evropě mají o čase docela odlišnou představu.
S těmi rozdílnými časovými měřítky souhlasím, ale v případě qawwali pozornost publika udrží improvizace. Lidé sledují, co v té další frázi změním, v tom je hodně silné napětí.
Když jsem slyšel poprvé qawwali se Sabri Brothers, velmi přesně jsem vnímal to, čemu říkáte extáze. Jakoby se něco stalo s časem, který ubíhal podle jiných pravidel. Když skončila hudba, bylo docela těžké se zorientovat, vrátit se do reality. Jak tohle odtržení od normálního světa při zpěvu vnímáte?
Když začnu zpívat, kontakt s publikem začnu nejsilněji cítit tak po pěti deseti minutách. Pokud publikum směřuje do extáze, já také. Hlavní kritérium pro mě je, že musím posluchačům dát co nejvíc, na to se soustředím.
Ale nehrozí, že se ztratíte? Ty písně znějí, že by skončit vůbec nemusely.
I když jsem do té hudby hluboce ponořen, tak pořád vím, že konec musí přijít. A že začne další skladba.
Indická klasická hudba se za posledních padesát let důkladně změnila, tempo se zrychlilo, přibyly nové nástroje. Když srovnáte vaši generaci s předchůdci, jako byl Nusrat či Sabri Brothers, vnímáte také nějakou změnu? Děláte to jinak než vaši předkové?
Nusrat je mojí nejsilnější inspirací, a také vím že qawwali je silná tradice, kterou nelze nějak dramaticky měnit. Všichni sledujeme stejné formy, struktury. Co můžeme změnit jsou detaily, qawwali spojit s jinou hudbou, třeba s flamenkem anebo jako dnes v Kremži s Titim Robinem, ale podstata zůstává stejná. Je to stále tentýž design vytvořený starými mistry. Kdybychom to měnili, tak to už není qawwali.
Ale mění se společenský kontext, v sufijské hudbě se objevují i velmi talentované zpěvačky, jako Abida Parveen. Ženy v tomto žánru přece nikdy nebyly.
Abida Parveen zpívá mystickou poezii, to není přímo qawwali. Je pravda, že před ní v jejím stylu zpívali jen muži, ona je následovala, a ji následuje celá nová generace. Zajímavé jsou i regionální styly, třeba qawwali z Pandžábu odkud byl i Nusrat, z regionu zvaného Doaba, což doslova znamená „dvě řeky“, je to kraj zasahující do Indie i Pákistánu, a protože leží mezi dvěma řekami, je podobně úrodný a prosperující jako byla kdysi Mezopotámie mezi Eufratem a Tigridem.
Ale z Pandžábu je také vůbec nejpopulárnější indický styl, bhangra.
Ten ale patří do sféry pop music, či spíš folk-popu.
Jeho součástí je velmi sugestivní rytmus hraný na velký buben dhol, ten v pandžábském qawwali neexistuje?
Ta rytmická struktura ano, ale díky odlišným nástrojům má v qawwali úplně jiný zvuk.
Střídání rolí mezi vaším sólovým zpěvem a sborem má přesná pravidla, jak vlastně probíhá komunikace mezi vámi a vaší party?
Moje fráze opakuje zpěvák, který sedí vedle mě a hraje na harmonium. K němu se pak přidává sbor. Doprovod tvoří dvě harmonia, tabla, hlasy a tleskání.
Čeho si vážíte jako nejvyššího dosaženého výsledku?
Když jsem začínal v 80. letech v Pákistánu, sledoval jsem Nusrata, jak jezdí po světě a zpívá před západním publikem, natáčí se západními muzikanty. Chtěl jsem dosáhnout něčeho podobného, proniknout do světa. V posledních letech jsem pracoval s flamenkovými umělci ze Španělska, s gospelovým sborem ze Spojených států, s hudebníky z Francie i Maroka. To je můj splněný sen.
Jak jste se vlastně poprvé setkal s Titi Robinem, s nímž vystupujete tady v Kremži?
To zprostředkoval Said Assadi z vydavatelství Accords Croisés, které se na podobné mezikulturní fúze specializuje, a roku 2003 například iniciovalo náš projekt Qawwali Flamenco. Když jsme byli v roce 2006 ve Francii, seznámil nás s Titim. Jen tak jsme seděli a jeden pro druhého hráli, večer jsme si to zkusili znova na koncertě jako přídavek a o dva roky později jsme dostali z Accords Croisés signál, že můžeme začít zkoušet. Vloni nám vyšlo společné album.
¤ ¤ ¤
NEDŮVĚRA K MEŠITÁM NENÍ TAK ÚPLNĚ ZÁPADNÍM VYNÁLEZEM
Fenomén kultovních zpěvů qawwali přenesených do globálního kontextu má i skrytou vrstvu: zatímco vstupenky na koncerty či nahrávky jdou na Západě na odbyt, zasvěcené informace jsou vzácné. To, že posluchač neví, o čem se zpívá, mu sice nebrání se hudbě poddat, ale když to později zjistí (návod následuje), obzor se nečekaně rozšíří. Příčin této mlhavé komunikace je několik. Texty jsou neurčitě charakterizovány jako „sufijská poezie“, stejně mlhavé bývají i rozhovory se zpěváky, tedy, pokud vůbec nějaké existují. I to má svůj důvod: zatímco elitní instrumentalisté typu 
Zakira Hussaina jsou skvělými partnery pro interview, se zpěváky qawwali to tak snadné není. I ti, kteří hodně cestují, jsou silně svázáni s domovskou kulturou a zpravidla nemluví anglicky. Předešlá konverzace byla v tomto srovnání příjemnou výjimkou, i díky Faizovu skvělému manažerovi, který pohotově tlumočil z urdu do angličtiny.
Zatímco před čtvrt stoletím se indopákistánská hudba šířila do světa hlavně přes Anglii, festival Womad i britské komunity ,asijského undergroundu‘, dnes hrají významnou roli indopákistánská místní media. Nejen bollywoodské filmy, do jejichž hudebního slovníku qawwali samozřejmě patří, ale třeba i televizní stanice.
Před třemi lety se začala v Pákistánu vysílat hodinová hudební show Coke Studio, nejprve s živým publikem, dnes už jen jako čistě studiový přenos. Stylově se jedná o velmi široké spektrum, od Bollywoodu až po poetické ghazaly či sufijské zpěvy, autentické nástroje hrají s bicí soupravou a elektrickými kytarami stálé místní kapely, ale k propojení tradice s modernitou dochází vždy s citem a výsledek bývá zvláště pro neznalého Evropana fascinující, obdobně jako byl Rockpalast z essenské Grugahalle pro rockovou generaci v totalitním a izolovaném Československu. Příklad: lidový zpěvák Arif Lohar se doprovází na kovové perkuse zvané chimta, ženský hlas patří jedné z pákistánských celebrit, modelce jménem Meesha, která v posledních letech svoji působnost rozšířila i o hudbu. Ta za mikrofonem vůbec nepůsobí jako kosmetická atrapa, ale stejně přirozeně jako třeba Chrissie Hynde z Pretenders zamlada. Producentem je Rohail Hyatt, veterán pákistánské rockové scény ze skupiny Vital Signs. Oproti obdobným projektům přináší Coke Studio novinku: překlady textů v anglických titulcích. Cizinec tak může sufijské texty dešifrovat v reálném čase a vstřebat spolu s hudební složkou. Slova, dosud utajená, jsou snad ještě silnější než hudba. Jako dobrý start doporučuji najít si na You Tube (kompletní epizody si můžete též stáhnout ze stránek www.cokestudio.com.pk) pákistánskou zpěvačku Abidu Parveen, a to skladbu Nigah-e-Darwaishaan. V jejím repertoáru převažují texty indického mystika, humanisty a sufijského básníka Baba Bulleh Shaha (1680–1757), který se v době střetů mezi Sikhy a Muslimy zasazoval o náboženskou toleranci. Jeho verše netvoří žádné archaicky mlhavé litanie, ale zcela současné argumenty, zvláště aktuální v době konfliktů mezi islámskými fundamentalisty a liberály: „Boha nenajdete v mešitách… Bůh není v Písmu svatém, ani v modlitbách… Bůh není na březích Gangy, cesty poutníků jsou marnost… Strhněte mešity, strhněte hindské chrámy, strhněte vše, co se dá zbořit, ale nezlomte srdce žádnému člověku, protože tam přebývá Bůh.“
Aki Nawaz (FunDaMental) o hierarchii hudby indického subkontinentu: Podobně jako v politice nebo v indické společnosti, i v hudbě existují kasty. Ten nejlepší zpívá ragy, což je klasická hudba z éry mogulů, kteří v Indii vládli předtím, než nás kolonizovali Britové. Pokud ti ale klasika nejde, tak zpíváš qawwali.
A když ti nejde ani klasika ani qawwali, natáčíš písničky k bollywoodským filmům, čemuž Indové říkají filmi music. Anebo zpíváš pop. A když ti ani to nejde, tak zpíváš špatný pop.