Hypnotix, Benjamin Taubkin

HYPNOTIX SLAVIL DVACET LET

Pražská skupina Hypnotix se zrodila v magickém čase na rozhraní dvou epoch: totalitní ledy pukaly, hudební obzory se rozšiřovaly. Její kapelník, baskytarista Michal Ditrich hrál od poloviny 80. let v průkopnické afro-reggae kapele Babalet se zpěvákem Alešem Drvotou, označovaným za praotce české reggae scény. Drvotova tragická smrt při autonehodě roku 1987 se stala traumatickým impulsem.

11_cafe_hypnotix_1Ukázalo se totiž, že neexistuje český zpěvák, který by Drvotu dokázal nahradit, a že je tedy třeba hledat jinde, mezi cizinci. Jedinou multikulturní komunitou v tehdy hermeticky uzavřeném Československu byli zahraniční studenti z rozvojových zemí. Novým zpěvákem Babaletu se stal Martin Tankwey z Konga, zatímco Michal Ditrich založil se svojí ženou Miladou, hráčkou na perkuse, skupinu Hypnotix. Jejich africkým objevem byl Bourama Badji ze Senegalu, který dnes jako DJ vystupuje pod hlavičkou Afro-Nomad Sound, a před dvěma lety například přispěl na album Transglobal Underground Moonshout.
Debut skupiny Hypnotix, vinylové album Rastaman in Prague, působil v době svého vzniku jako šok: polomluvený zpěv černošského studenta Bouramy vytvářel fiktivní spojnici mezi výkřiky západoafrických griotů, dubovou poezií a rapem. S dalšími alby už Hypnotix pronikl na mezinárodní trh, celkem pět titulů z této éry vydala berlínská značka African Dance Records.
V sestavě se vedle Bouramy vystřídali další dva mimoevropští zpěváci. Roku 2001 přichází Mohsin Mortaba z Bengálska, výsledkem je album Bagua, které přebírá švýcarská značka Barraka El Farnatshi, specializující se na Maroko i remixy Billa Laswella. V třetí reinkarnaci, která trvá dodnes, zpívá severoamerický černoch Ephraim Goldin známý pod přezdívkou Ego L. Din. Letos na jaře, jako oslavu dvacátého výročí, upořádal Hypnotix koncert v Roxy, který spolu s archivními materiály a dosud nepublikovanými videoklipy zachycuje DVD nazvané stručně 20. V rozhovoru odpovídá kapelník Michal Ditrich.

Před dvaceti lety byly vědomosti zdejšího publika o africké hudbě nulové, festivaly world music neexistovaly ani u nás, ani v sousedních středoevropských zemích, za hudbou z Afriky bylo nutno vyjet minimálně do Londýna nebo do Paříže. Vzpomínáš si na svůj první hudební výlet?
To bylo ještě z totality, kdy se na Západ smělo cestovat jen na pozvání či s devizovým příslibem. Pokud měl člověk nějaké západní peníze nad ofi ciální příděl, musel je před přechodem hranic rafi novaně ukrýt. Já jsem ty bankovky zašrouboval do holicího strojku, a až v Německu jsem si vzpomněl, že holicí strojek jsem nechal ležet u babičky ve Strakonicích v koupelně. Když jsme pak se ženou dali dohromady všechny drobné co jsme měli po kapsách, vystačilo nám to na jeden lístek. To bylo na festivalu Summer Jam, kde zrovna hráli Sly & Robbie. Střídali jsme se, ten druhý vždycky seděl s další stovkou lidí na stráni nad amfi teátrem. Ale příděly valut podléhaly kontrole i při cestách na východ. Když jsme třeba jeli do Budapešti, strčil jsem si peníze do kecek pod vložky. Bylo vedro, já na to zapomněl, a když jsem si pak vzpomněl, bankovky se potrhaly. Pamatuju se, jak jsme v sobotu bouchali na dveře banky, jestli by nám s tím nepomohli, a skutečně nám bankovky vyměnili.

A kdy jsi viděl poprvé hrát Afričany pro jejich vlastní publikum?
V Paříži. Zahlédli jsme plakáty se jmény Papa Wemba a Koffi Olomide, což byly ty největší hvězdy z Konga. Po 10. hodině večer se nám někde na předměstí podařilo najít koncertní sál. Báli jsme se, že přijdeme pozdě, ale oni ještě ani nevyvěsili ceduli. Když ji pak o půlnoci vyndali a otevřeli, vešli jsme do zcela prázdné místnosti. V jedné zdi bylo okénko a to byl bar. V okénku se vždy objevila ruka s lahví piva, převzala peníze a obratem zmizela. Pak se začali trousit Afričani žijící v Paříži, dámy v róbách až na zem, s obrovitými účesy a masivními šperky, a kapela spustila až ve dvě ráno. První hodinu to byly standardy Boba Marleyho a potom přijeli zpěváci v bílém cadillaku, z nějž ale nejprve vylezlo asi pět blondýnek. Papa Wemba a Koffi Olomide šli rovnou na podium, hrálo se nonstop bez pauzy až do doby kdy začalo jezdit metro. Byli jsme tam jediní běloši, seděli jsme v koutku, k nám si přisedla francouzská novinářka, a když zjistila, odkud jsme, říkala, že nás s někým seznámí. Pak přišla s Afričanem a ten na nás spustil česky: „Ahoj, co tu děláte? Já bydlel na Strahově v kolejích.“

Igelitka plná zlotých

11_cafe_hypnotix_2V počátcích Hypnotixu, kdy s vámi zpíval Bourama Badji, jste šířili africkou hudbu po Evropě. Jak fanoušci přijímali hudebního misionáře z Afriky?
Někdy v roce 1990 jsme hráli v amfi – teátru v Polsku, tehdy tam byla bída a infl ace. Bourama mezi písničkami hrozně nadával na britskou premiérku Margaret Thatcherovou, následkem čehož se část publika naštvala a odešla. Jako výplatu jsme dostali plnou igelitovou tašku zlotých, nevěděli jsme ale, za co je utratit.

Liší se polské publikum od českého?
Poláci mi byli vždy sympatičtí tím, že se chtějí i dokážou bavit, i když zrovna žijí ve ztížených podmínkách, třeba že nemají peníze. Kdežto u nás je publikum daleko chladnější.

Takže, navzdory obecně vžitému názoru, že teplejší klima podporuje vřelejší chování, jsou Poláci temperamentnější než my, i když žijí severněji?
Oni jsou tak temperamentní, že nám vytloukli okna u autobusu a za stěrač nám dali oběšeného černocha. Na kus papíru namalovali Bouramu jak se houpá na šibenici. Byli to místní skinové, kteří si předem zjistili, že s námi zpívá černoch.

Jak jste naložili s tou igelitkou plnou inflačních zlotých?
Zašli jsme do místního obchodního domu. Tam byla všechna patra zavřená, jen v přízemí fungovalo jedno oddělení. V regále měli košťata, lopatky na smetí a italské víno Lambrusco, tak jsme koupili několik beden Lambrusca a předali pokladní igelitku se zlotými. Od té doby jsme do Polska jeli mnohokrát a situace se už jen zlepšovala.

Prosperitu teď ale vystřídala krize. Jak se to promítá do koncertního života?
Krize jsou dvě, jednak ta dlouhodobá krize hudebního průmyslu, k níž se teď navíc přidala krize hospodářská. Jejich následky se sčítají. Krize hudebního průmyslu spočívala ve vypalování nosičů a stahování z internetu, zatímco ta světová hospodářská krize ztížila sponzorování. To mění strukturu pořadatelů, kterých ubývá.

Komu škodí pirátství

V českých alternativních médiích se často objevují svalnaté řeči, že vypalování žádnou hudbu nezabíjí, že jen snižuje zisky velkých fi rem, které si za to všechno mohou navíc samy. Ale nikdo zatím nenapsal, že to škodí i alternativní kultuře. Vy jste to pocítili na vlastní kůži, když vám v Německu zkrachoval distributor a díky tomu jste přišli o platby za celý rok.
Celý systém se totálně proměnil, a nejvíc se změnilo to, jak publikum hudbu získává. Já vedle hraní učím, mám 20 studentů a vím, že ani jeden z nich si v životě nekoupil CD. Oni si je už ani nevypalují, protože prázdné CD přece stojí tři koruny. Každému visí na krku MP3 přehrávač, hudbu si stáhnou z internetu, v přehrávači se jim zobrazí umělec i název skladby, a když je to přestane bavit, stáhnou si něco jiného. Doby, kdy jsme se svátečně posadili, položili desku na gramofon a celou jsme si ji v klidu poslechli, jsou dávno pryč. Teď už nikdo nevydrží poslouchat v kuse jednu kapelu, častější jsou výběry, objevují se půlhodinová CD.

11_cafe_hypnotix_3Takže považuješ za správné pirátství trestat?
Pirátské stahování skutečně ničí trh s hudbou a pokud chceme ochraňovat duševní vlastnictví, pak jsou ty soudní procesy na místě. Ale také vím, že spousta muzikantů dokáže žít bez copyrightu, prioritou pro začínající kapely je, aby si vůbec někde zahrály a ne co za to dostanou. Kdežto profesionály pirátství postihuje daleko víc. Ale vývoj nelze vrátit zpátky, to je jako kdybys po mě chtěl, abych jezdil v parní lokomotivě.

Vy oba s manželkou učíte v hudební škole. Co všechno to obnáší?
Manželka učí na bicí nástroje včetně marimby, třeba teď jedna její studentka vyhrála celostátní soutěž. Škola má také studio a tam já učím nahrávací techniku, o to je teď velký zájem, třeba i proto, že na tenhle předmět se nemusí cvičit. Točíme tam všechny žánry, od hip hopu až po metal.

Ale vedle toho máš své vlastní studio. Co natáčíte, když se teď CD špatně prodávají?
Na rozdíl od minulosti teď ale kapely potřebují třeba demonahrávky na MySpace. Když máte v sestavě bicí, v obýváku demo nenatočíte. Každá kapela je ráda když má CD, které může prodávat aspoň po koncertě. U nás natáčel Traband, Načeva. Zatímco rutinní komerční studia nahrávají všechno od dechovky po jazz, my jsme spíš na projekty. To vyžaduje investice, sampler jsem původně koupil za 120 tisíc, teď jsem ho prodal za dvacet, ale natočili jsme na něm čtyři naše CD.

Bourama Badji vystupuje jako DJ se sound systémem, tebe to neláká?
Když mám čas tak sedím ve studiu a vymýšlím něco nového. Studio je velký žrout času. Ten, kdo někdy propadl počítačovým hrám, to určitě pochopí.

12 otázek z odpalovací dráhy

Kdybys měl neomezený rozpočet na pořádání koncertu, kdo by vystupoval?
Line up takového festiválku by byl třeba: Dub Syndicate, African Head Charge, Thievery Corporation, King Sunny Ade Orchestra a Adrian Sher wood Sound System.

Které totálně obskurní nahrávky si nejvíc vážíš a chtěl bys, aby o ní vědělo víc lidí?
Jsou to tři videoklipy, které jsme udělali s Bouramou Badjim v roce 1991, a které jsou poprvé dostupné na našem výročním DVD.

Jaký nejlepší koncert jsi v životě viděl?
Black Uhuru a The Police v Mnichově, ale taky třeba The Clash na festivalu v Readingu.

A jaký nejhorší?
No to fakt nevím, na blbý nechodím…

Jaké bylo tvoje osobní první vystoupení na veřejnosti?
1973 na Strahově klub 007.

A které bylo nejhorší?
Těch bylo hodně, ale všechny jsem, zdá se, přežil…

Jakého vlastního dosaženého profesionálního výsledku si vážíš nejvíc?
Mně se zdá, že všechno bylo tak nějak normální, porovnám-li vynaloženou energii s výsledkem, ale asi nejvíc mě baví, že jsem si mohl zahrát na velkých festivalech (Roskilde, Summer Jam, Rudolstadt) a následně se seznámit osobně s lidmi jako Burning Spear, Sly & Robbie, Jah Wobble, Transglobal Under ground atd…

Jakou nejtrapnější věc jsi v životě udělal na veřejnosti?
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic mě nenapadá, moji známí by na to asi odpověděli lépe…

Se kterou písničkou či skladbou jiného autora se natolik ztotožňuješ, že by sis přál, abys ji byl napsal ty sám?
Kdybych chtěl být bohatý, tak Stairway To Heaven, ale stačila by mi Roxanne.

Kdo byl první zpěvák či hudebník, který tě inspiroval k tomu, abys ho napodobil?
Láďa Padrůněk, baskytarista Jazz Q a Mišíkových Etc…

A kdo z umělců v tobě v životě vzbudil tu největší smyslnou touhu?
Jimi Hendrix.

Kdybys měl raketovou odpalovací dráhu, na koho bys ji namířil a kdy?
Ani bych žádnou nechtěl, pitomců je tolik, že by mi stejně rachejtle nestačily…

Za inspiraci k „12 otázkám z odpalovací dráhy“ autor děkuje britskému časopisu fRoots, www.frootsmag.com

KLAVÍRNÍ ALCHYMISTA BENJAMIN TAUBKIN

11_cafe_klavirni_alchymista_1Brazílie je rozlohou i hudební pestrostí skutečným ,subkontinentem‘ jižní Ameriky. K mezinárodně nejvytíženějším brazilským hudebníkům patří Benjamim Taubkin, všestranný hudební kouzelník s mnoha želízky v ohni. Několikrát vystoupil na festivalu v Rudolstadtu, letos v létě hrál spolu s Nana Vasconcelosem i dalšími brazilskými umělci na festivalu Glatt und Verkehrt v rakouském městě Kremži, o němž jsme podrobněji informovali v předešlém UNI. Následující rozhovor s Taubkinem tuto kremžskou refl exi uzavírá.

V Rudolsltadtu vás publikum vidělo se zpěvačkou Monikou Salmaso či s instrumentálně vybroušenou kapelou Moderna Tradiçao. Dnes na pódiu dominují tři ženy s bubny, to je návrat ke kořenům?
Ano, chtěl jsem navázat kontakt s hudebníky z terénu, ne s profesionálními muzikanty z města. Abacai je asociace pro studium tradiční hudby, ne všichni jsou profesionálové. Tak třeba zpěvák Sapo Pemba, původně řidič náklaďáku, je naprosto unikátní, zná stovky písniček. Třeba staré pracovní písně polních dělníků, bílých i černých.

A ty bubenice zjevně reprezentují candomblé, tedy synkretický mix katolicismu a afrických náboženství?
11_cafe_klavirni_alchymista_2Skutečně se jedná o mix, i když to není přesně candomblé. Mají třeba píseň o černé Madoně, to je krásný příběh. V brazilském spolkovém státě Mina Gerais jeden otrok říkal, že se mu zjevila Panna Maria a dostal za to výprask. Ale pak kolem toho zjevení vznikl kult. Stalo se to v hornatém vnitrozemí, hudba je tam daleko víc introspektivní než na pobřeží. Pochází odtud třeba Milton Nasci mento. Stovky lidí na procesí zpívají, křičí, bubnují, ale pak se zastaví před kostelem, dovnitř nemůžou. Církev ten jejich způsob víry neuznává.

Vy působíte v mnoha stylově velmi různorodých projektech, ale výsledky působí daleko organičtěji nežli nějaká naplánovaná fúze. Čím to je?
Když jsem vymýšlel harmonii pro projekt Abacai, což byly původně jednohlasé melodie, trvalo mi to dva roky. Nejde jen o to napsat noty, musí to dávat smysl. Teď jsem se vrátil z Maroka, z festivalu v Agadiru, dostal jsem nabídku na vystoupení se třemi dalšími brazilskými muzikanty a chtěl jsem i zkusit něco nového s místními. Dva z nich byli Berbeři, jeden Arab a jeden Gnawa. Ale to vyžaduje čas: přijeli jsme tam o čtyři dny dříve, pozvali nás k sobě domů, společně jsme jedli. K hudbě přistupuji s respektem. Třeba bych nevzal sonátu od Schuberta a neudělal z ní tříminutový paskvil. Kdybych ale přece jen do něčeho takového chtěl jít, pak bych si s ní třeba rok hrál, abych zjistil, co se s ní dá udělat.

Přidat komentář