Ivan Tomovič –kreativita je silná droga

Když hrál Orchester Ivana Tomoviča (OIT) letos v Boskovicích, vyfásl zrovna to nejhorší možné počasí. Pod improvizovanými přístřešky se nás před deštěm tísnilo jen pár desítek, ale nikdo neodešel a poté, co kytarista Ivan Tomovič a alikvotní zpěvák Juraj Turtev zakončili své vystoupení, byly k zaslechnutí mezi zmáčeným publikem samé superlativy. Svou roli sehrálo i překvapení: tak originální a tvůrčí hudbu čekal od v Čechách zcela neznámého sdružení jen málokdo.

11_ivan_tomovicVětšina posluchačů tě zná jako sólového kytaristu bluesové kapely Bluesweiser, Slovenská bluesová spoločnosť ti dokonce před časem udělila čestný titul Bluesmana roku. V OIT se ale nějak nemohu takzvaných ,bluesových prvků‘ dohledat. Jsou tam? Souvisí nějak hudba OIT s blues?
To, že mě lidé registrují v bluesových kapelách, způsobila souhra historických okolností a prostředí, ve kterém jsem hudebně začínal. Na přelomu 70. a 80. let bylo v Trnavě, odkud pocházím a kde dodnes bydlím, blues obrovský fenomén. Hrály ho skoro všechny trnavské kapely, což zní dneska neuvěřitelně, ale bylo to tak. I když moje vlastní hudba má mnohem širší záběr, to bluesové prostředí a lidi okolo něj mě pořád tak nějak obklopují. Moje hraní v bluesových kapelách je ale především dáno kamarádskými vztahy a s mou vlastní hudbou to nijak nesouvisí. Nicméně mám blues rád.

Překvapením pro mě bylo, když jsem zjistil, že OIT vznikl v první verzi už v roce 1984. Jaká to byla hudba? Čím byla inspirovaná?
Moje muzikantské formování bylo trochu nestandardní. Jsem totiž z hudební rodiny a už jako dvanáctiletý jsem rád poslouchal moderní vážnou hudbu nebo free jazz. Můj bratr ostatně hrál profesionálně vážnou hudbu na akordeon. To všecko u mě způsobilo asi mnohem větší nezávislost na zaběhaných hudebních formách, než v tom věku bývá zvykem, protože někdy kolem osmnáctého roku života jsem se vykašlal na všecko, co bylo ,předtím‘, a začal si hrát po svém. Kreativita je hodně silná droga a kdo jí jednou přijde na chuť, všechno ostatní pro něj už jednou provždy zůstane jen příjemným brnkáním standardů. Má to ale i druhou stranu mince: najít si k tomu spoluhráče je takřka nemožné. Kdysi jsem hrával jen s bubeníkem, teď s Jurajem Turtevem, ale jinak si hrávám sám. Vlastně s tím až teď zase po dlouhých letech lezu před lidi.

Měl jsi tedy vlastně nějaké vzory?
Přímý vzor asi nebyl nikdo, spíš to byly jednotlivé výrazové prostředky u mnoha muzikantů. Hlavně mě inspirovaly různé myšlenkové pochody a přístupy k umění, ale i k životu. Hudebně mám nicméně rád například free jazz 60. let.

Co tě vedlo k tomu OIT po tolika letech oživit, byť v jiné podobě?
Důvodem s tím vystoupit před lidi byla právě zajímavá spolupráce s Jurajem Turtevem.

Juraj Turtev je zároveň frontmanem Bluesweiseru. Není to vlastně kontraproduktivní, hrát se stejným člověkem ve dvou kapelách? Je po těch letech ještě nějaká šance, abyste se vzájemně překvapovali?
Ďuro zpívá v Orchestru na hudbu, která je diametrálně odlišná od hudby Blues weiseru. A protože i on má hudebně širší záběr, než jen blues, je pro něj inspirující využít i jiné výrazové prostředky. A právě náš dlouholetý mezilidský vztah a vzájemné poznání tuhle spolupráci ještě umocňuje.

Jaká je ve skladbách OIT míra improvizace a kolik je toho připraveno předem? Je právě improvizace ,smyslem existence‘ OIT?
Pokud člověk vnímá improvizaci jako běžnou součást svojí hudby a je s takovou formou práce dlouhodobě sžitý, posluchač hranici mezi ,naučeným‘ a ,nenaučeným‘ nerozezná. Pro muzikanta je tím nejvíce vzrušujícím proces tvorby a nikoli samotný výsledek. Jestliže se mi v nějakém momentu něco zalíbí, zasmyčkuji si to, ale pak to stejně vymažu, protože potřebuji mít prostor na nové loopy. Ale je pravda, že při spolupráci s Turtevem máme vytvořeny určité kostry, se kterými potom pracujeme. Nicméně mnohdy celé vystoupení, všechna hudba, vzniká přímo na pódiu. Vždycky záleží na atmosféře.

Foto archiv

Přidat komentář