Jak hudební živly divokého Východu dobyly New York

S Ljovou Zhurbinem o Kronos Quartetu, Martě Töpferové i Gogol Bordello
Ohlas ,romských pankáčů‘ Gogol Bordello je jen špičkou většího ledovce, který bychom mohli označit za průnik slovanské subkultury do globálního tavicího kotlíku. V kontextu posledního půlstoletí se jedná skutečně o nový fenomén. Během totality totiž v exilových hudebních kruzích dominovali spíš kultivovaní jazzmani, z nichž se zvláště dobře vedlo Čechům – Georgi Mrazovi, Miroslavu Vitoušovi či Janu 2_cafe_hottentot1Hammerovi. Jak tedy vypadá situace o generaci později? Tím nejpopulárnějším slovanským exilovým muzikantem současnosti je bezpochyby Ukrajinec Eugene Hütz ze zmíněných Gogol Bordello. Hudba skupiny ale při své provokativnosti klame tělem a svádí k mylným generalizacím. „Je to kočka se třemi hlavami. Něco, co by správně nemělo existovat,“ říká bělovlasý, klasicky vzdělaný houslista skupiny, Sergey Ryabtsev. Na mysli má mezižánrové přesahy, newyorská slovanská hudební komunita je totiž stejně propletená jako východoevropské hudební styly, a sahá od punkrocku přes okázalé bulvární show až po vážnou hudbu. Tak například Ryabtsev, který přišel na svůj první koncert s Gogol Bordello oblečen jako klasický houslista ve smokingu, hraje navíc s taneční skupinou Barynya, která nabízí podívanou v kozáckých, ukrajinských i židovských krojích, a s výpravným ansámblem 5Grand.Us vystupuje na opulentních svatbách a recepcích. Což svádí k hledání skrytých paralel. Pokud tedy Gogol Bordello představují styčnou plochu mezi punkrockem a východoevropskou tradiční hudbou, neexistuje podobná spojka mezi tradičními styly a vážnou hudbou? Jednu z nich představuje ruský hráč na violu, Lev ,Ljova‘ Zhurbin, jehož jméno najdeme i na posledním albu zpěvačky Marty Töpferové, která žije rovněž v New Yorku.

Ljova se narodil roku 1978 v Moskvě a když mu bylo jedenáct, tedy v době pokročilé perestrojky a pádu Berlínské zdi, se s rodiči přestěhoval do New Yorku. Jeho otec, Alexander Zhurbin je muzikálovým a filmovým skladatelem, který studoval u Šostakoviče a Chačaturjana a v roce 1975 napsal první ruskou ,rockovou operu‘ Orpheus a Eurydika, která se dodnes hraje v Petrohradě. Jeho matka, Irena Ginzburgová, podobně jako její otec, Lev Ginzburg, překládali do ruštiny německou poezii. „Vyrůstal jsem v prostředí, v němž cirkulovala spousta dobré hudby i zajímavých umělců. Právníci a doktoři se v naší domácnosti na opak příliš často nevyskytovali, takže jsem nikdy neplánoval, že bych si vybral nějaké podobné a hodně lukrativní zaměstnání, a to až do doby, kdy na to bylo příliš pozdě. Moje manželka, Inna Barmash, je v tomto směru úplně opačná. Je to úžasná zpěvačka tradičních písní, na rozdíl ode mě ale pochází z technicky orientované rodiny. Protože je stejně enigmatická jako pragmatická, nedávno začala pracovat jako právnička pro velkou komerční firmu. Podobně jako moji rodiče skládáme společně písničky, které jsme teď natočili na album s mým ansámblem, Ljova and the Vjola Contraband.“

New York je kosmopolitní město s bohatým hudebním životem. Myslíte, že k němu muzikanti z Ruska, východní Evropy či slovanských zemí přispívají nějakou zvláštní esencí, která hudebníkům odjinud chybí? Určitě. Ve sféře tradiční hudby má New York tu nejbohatší komunitu slovanských, balkánských a ruských muzikantů, jakou jsem kde zažil. Jsou to nejen výrazné pódiové osobnosti, ale také světu otevření muzikanti, kteří se západní kulturou komunikují daleko poctivějším a autentičtějším způsobem než jak se to dělá ve východní Evropě. Dochází k velmi plodné symbióze, Američané se učí od Východu a naopak. Navštěvujeme se navzájem na koncertech, učíme se melodie těch druhých, nasáváme jeden z druhého jako upíři. Je to malý svět.

Hudební inspirace z Východu mají i hlubší rozměr. Duchovně nejzajímavější soudobá hudba pochází z bývalého Sovětského svazu, od skladatelů jako Arvo Pärt, Giya Kancheli, Sofi a Gubaidulina. Cítíte vůči těm autorům nějakou spřízněnost? Ty tiché zvukové dimenze ve skladbách Arvo Pärta a Giya Kancheliho jsou mi velmi blízké, hudbu Sofie Gubaiduliny zatím neznám natolik dobře, abych ji mohl komentovat. Ve skladbách amerických autorů není ticho tak běžné. I když já sám ticho respektuji, můj hudební jazyk a kulturní kontext se liší. Pärt a Kancheli se inspirují duchovní a klasickou hudbou, kdežto já čerpám z jazzu a lidové hudby. Já píšu i ty nejpomalejší nostalgické pasáže v tanečním rytmu. Váš životopis uvádí spolupráci s Petrem Kotíkem, českým skladatelem, který žije v USA. S Petrem Kotíkem a jeho Orchestra Of The S.E.M. Ensemble jsem hrál už od doby studií na newyorské Juilliard School of Music před dvanácti lety. Také jsem s ním koncertoval na společném turné s barytonistou Thomasem Bucknerem. Hrát s Kotíkem je vždycky vzrušující. I když jeho hudba může působit chladně a asketicky, v osobním kontaktu mě vždy potěšil správnou dávkou ztřeštěnosti. Jeho hudba je nevypočitatelná a má duchovní hloubku.

A jak došlo k vašemu hostování na posledním albu Marty Töpferové?
To bylo osudové setkání. Před osmi lety jsem se vracel z jamu s Johnem Zornem v Toniku (avantgardní hudební klub, který vloni zanikl, pozn. aut.) a nakoukl jsem do Living Room Café, zajímalo mě, kdo tam ten večer hraje. Na pódiu byla kolumbijská zpěvačka Lucia Pulido, Marta a Satoshi Takeishi (japonský hráč na perkuse, který natáčí pro ECM, pozn. aut.), společně hráli velmi sofistikované písně z Kolumbie. Silně to na mě zapůsobilo a od té doby jsme v kontaktu. Občas jsem hrával s dnes už neexistující Martinou skupinou The Acustilocos a když mě Marta přizvala na své album, byl to pro mě svátek.

Rozpad Sovětského svazu otevřel nejen dveře do Východní Evropy, ale i do středoasijských republik, jejichž hudbu mapuje violoncellista čínského původu Yo-Yo Ma se svým Silk Road Ensemblem. Vy 2_cafe_hottentot2pro tento projekt pracujete jako aranžér, jak k tomu došlo? Zkontaktoval nás můj bratranec, Jonathan Gandelsman, který s nimi hraje na housle, a židovsko-argentinský skladatel Osvaldo Golijov. Vystupoval jsem s nimi také v Carnegie Hall a natočil s nimi album Silk Road Journeys: Beyond the Horizon pro Sony Classical. Naše spolupráce začala před několika lety, když mě požádali, abych pro ně zaranžoval několik romských skladeb z repertoáru Taraf de Haidouks i z filmu Tonyho Gatlifa Latcho Drom. O několik měsíců později si u mě objednali aranžmá hudby z Ázerbajdžánu, Číny, Indie, Íránu a Moldávie, kterou pak hráli na koncertech, i soundtrack pro japonský TV dokumentární seriál, The Silk Road. A moje poslední zakázka byla spolupráce s mistrovským hráčem na housle kemenče, Kayhanem Kalhorem z Íránu, na jeho skladbě The Silent City, a s vynikající čínskou hráčkou na loutnu pipa Wu Man, na její suitě Red, Blue and Green. Spolupráce se Silk Road Ensemble je pro mě jako létání, mám naprostou volnost, Yo-Yo Ma patří k nejotevřenějším a nejinspirativnějším muzikantům dneška. Doufám, že ho se Silk Road Ensemblem brzy uvidíte v Praze.

Zmíněná Kalhorova skladba The Silent City je žalozpěvem za kurdské město Halabja, které se stalo před deseti lety obětí chemického útoku Saddáma Husajna. Lze tedy očekávat, že Kalhor v ní použil orientální intervaly i melodické ornamenty, které jsou evropské hudbě značně vzdálené. Jak si tedy počínáte, když máte zaranžovat hudbu ze zcela odlišné kultury? Během posledních let byla většina mé aranžérské práce spojená s hudbou z odlišných kultur, aranžoval jsem hudbu z Číny, Indie, Íránu, Iráku, Švédska, Tanzanie, a můj přístup je ve všech těch jednotlivých případech podobný: nejprve vezmu v úvahu všechna stylová hlediska či omezení, a pak sleduji nejlepší cestu jak tu skladbu vyjádřit. Snažím se interpretovat ji co nejvěrněji, ale zároveň přispět svým vlastním vkladem. Pokud se blížím příliš těsně k originálu, připadám si, že posluchače tím šidím o svěží, osobní pohled. V případě The Silent City jsem aranžoval druhou část skladby na základě Kalhorovy jednohlasé melodie. Autor mi poskytl naprostou svobodu a doporučil mi, abych byl co nejvíc disonantní. Držel jsem se vlastních instinktů, podobně jako sama skladba, a nikdy jsem se neohlížel.

Pracoval jste také s Kronos Quartetem. Na čem?
Můj vztah s Kronosem je trochu odlišný, oni chtějí přesné transkripce původního zdrojového materiálu, které si pak zaranžují sami. Připravil jsem pro ně tedy například transkripce hudby Iráku a Íránu. Podílel jsem se na jejich 2_cafe_hottentot3společném koncertě s marocko-židovským kantorem Emilem Zrihanem. Také jsem přispěl k albu, které Kronos natočili s indickou filmovou zpěvačkou Ashou Bhosle, You’ve Stolen My Heart: Songs from R.D. Burman’s Bollywood, a které bylo před dvěma lety nominováno na Grammy. Vzpomínám si, že jsem tehdy mluvil s vedoucím Kronos Quartetu Davidem Harringtonem i s Ashou Bhosle po telefonu. Seděl jsem v bangladéšské kavárně, kam jsem si odskočil během Tribeca Film Festivalu. Asha zároveň zpívala z CD přehrávače v kavárně, a zároveň jsem ji slyšel z telefonu. Pro mě je to ten nejsladší hlas mého života, jako kdyby zpívala moje matka.

Tím nejhlasitějším představitelem slovanské hudby v New Yorku je Eugene Hütz a skupina Gogol Bordello. Na jaký stupínek jejich hudbu řadíte ve svém osobním žebříčku? Já mám Eugena rád pro jeho ponor i energii, odehrál jsem řadu koncertů s jeho houslistou Sergeyem Ryabtsevem i akordeonistou Yurou Lemeshevem. I když oceňuji jejich romský styl, nejsem fanoušek punkrocku, prožil jsem totiž velmi šťastné dětství a pokud jsem někdy zastával rebelské názory, dělal jsem to prostřednictvím volné improvizace. Takže úspěch, který mají s tou jejich hudbou jim přeju a doufám, že moje hudba také jednou dosáhne podobného frenetického bodu varu, ale dojde k tomu v jejím vlastním kontextu.

Sefardské písně, Yasmin Levy, kora a paraguayská harfa
Sefardské písně z židovských komunit maurského Španělska představují výjimečnou odnož evropského středověkého repertoáru. Vznikly totiž předtím, 2_cafe_hottentot4než evropskou kulturu zdecimovala katolická inkvizice. Po násilném odsunu Židů královnou Isabellou navíc přežívaly v exilových útočištích sefardské diaspory, z nichž mnohé se nacházely mimo Evropu, například v Maroku či Turecku. Jak tedy k sefardským písním přistupovat, a jsou vůbec Evropané schopni je zpívat? Jako příspěvek do diskuse lze brát alba izraelské zpěvačky Yasmin Levy, která patří na tomto poli k nejpovolanějším i proto, že její otec, hudební sběratel a zpěvák, byl původem ze sefardského rodu z Turecka. Své třetí a zatím poslední album Manu Suave natočila Yasmin Levy v produkci britské muzikoložky Lucy Durán. Následující rozhovor vznikl při osobním setkání na veletrhu Womex.

Sefardské písně prošly v posledních dekádách plodným revivalem. Myslíte si, že Yasmin Levy má nějaký zvláštní dar, jímž se od ostatních odlišuje? Je pravda, že některé z těch evropských nahrávek znějí trochu akademicky, a Yasmin má výhodu v tom, že čerpá z orální tradice, má tu hudbu v krvi, zpívali ji její předkové. Její projev je přirozený, nedotčený evropskou klasikou.

V čem se tedy třetí album zpěvačky liší od těch předchozích? Myslím, že obě její předchozí desky nevystihují, co Yasmin skutečně dokáže. Ona studovala flamenco, snažila se tak sefardský repertoár spojit se současným Španělskem, což je dle mého názoru jako vozit sovy do Athén. Já jsem ji chtěla znovu spojit s jejími kořeny a ty leží v Turecku, tam žili po řadu generací její předkové.

Není ale její hlas až příliš emocionální? Někteří kritici jej dokonce označují za sofistikovanou hysterii. Já se snažila ji držet zpátky. Říkala jsem jí: na koncertě se můžeš do hlasu položit, ale ve studiu, tam je potřeba emoce lékárnicky vážit. Důvěřuj svému hlasu, on dokáže komunikovat sám o sobě, divadelní emoce tam není třeba přidávat.

Vy jste donedávna jako producentka natáčela výhradně s Afričany z Mali, kde jste dokonce studovala hru na koru. Tohle je tedy vaše první ne-africké album? Ano, byla jsem z toho i trochu nervózní. Nedokázala bych produkovat nahrávku z kultury, s níž nemám přímé spojení. Ale mě osobně se sefardská tradice hluboce dotýká, protože můj otec byl 2_cafe_hottentot5španělský hudebník a sefardský repertoár miloval. Jednu z písní mého otce jsme dokonce zařadili na album, jmenuje se Mal de l’Amor, je v katalánštině, můj otec ji napsal roku 1952 s jednoduchým klavírním doprovodem, a já jsem k ní přidala část, kde hraje kora. A protože na koru nehraju moc dobře, natočila jsem jen demo, a můj part pak ve studiu nahrál absolutně brilantní hráč na paraguayskou harfu Kike Pedersen. Podle mě to je zcela přirozená volba, řada sefardských Židů odešla do Latinské Ameriky, takže i paraguayská harfa má v jejich hudbě legitimní místo.

Inna Barmash se přistěhovala do Spojených států z Litvy. Stála u zrodu princetonské skupiny Klez Dispensers, působila s dalšími klezmerovými
i východoevropsky zaměřenými skupinami, s nimiž zpívala v jidiš a rusky. Časopis Rootsworld ji označil za „balkánskou Edith Piaf“. Svoji současnou skupinu Romashka založila roku 2003.

Přidat komentář