Navzdory mínění, že Írán připomíná Sovětský svaz před kolapsem, nedávná fatwa nejvyššího íránského duchovního ajatolláha Alí Chameneího, v níž hudbu označil za činnost neslučitelnou s principy 
svatého zřízení islámské republiky, dokládá, že šrouby až tolik nepovolují. Íránská kapela Blurred Vision mu proto z Kanady ve videoklipu nové, zdaleka rockovější verze Another Brick In The Wall vzkázala: „Ayatollah, leave those kids alone! Pinkfloydovský Roger Waters svolil k úpravě textu, aby se íránské mládeži dostalo protirežimní rockové hymny, ve kterou se prý videoklip se záběry brutálních zásahů policie během loňských protivládních demonstrací údajně proměnil. Končí nadějně: mladá dívka vychází z mešity a sundává si z hlavy šátek.
Kdy se tak stane, aniž by ji mravnostní policie surově zmlátila, ale odhadnout nikdo nedokáže. Ženská práva, stejně jako hudba představují pro islám od samého počátku jeho vzniku snad nejkontroverznější témata.
Příběh íránského hudebního undergroundu je pak v mnohém analogický s československým – s érou Plastiků, konspirací, samizdatových nahrávek a nekompromisních zásahů StB končících vězením a emigrací.
KONCERT? VYPUSTIT RAKETOPLÁN DO VESMÍRU JE SNAZŠÍ!
Šéfredaktor anglického hudebního magazínu Songlines Simon Broughton patří k odpůrcům jakékoliv totality a pro loňské květnové číslo svého časopisu proto ve spolupráci s britsko-íránskou organizací Bar-Ax a serverem Tehran Avenue zaměřených na alternativní hudbu a kulturu z Íránu sestavil album Iran ian Underground.
Za jiných okolností by se jednalo o další kompilaci, stručného průvodce, s nímž si to v dané zemi namíříte k nejbližšímu obchodu nebo se vydáte na koncert. Tady nic z toho neplatí. Ani jedna ze čtrnácti skupin nesmí doma oficiálně vystupovat a na legální koupi také zapomeňte. Tato hudba je v Íránu islámskou vládou tvrdě perzekvována: zpěvákům a muzikantům v případě neuposlechnutí hrozí přísné tresty, vězení, mučení, obžalování ze satanismu, chlípnosti a bezvěrectví.
Dobře, na místě je otázka, o jakou hudbu se vlastně jedná, když už je řeč o satanismu, což skutečně moc důvěry nevzbuzuje a obecně se ví, že v Íránu hudba jako taková zakázána není. Podržte se: jde o rock, metal, blues, hip hop, reggae nebo taneční elektroniku. A pozor, snad až na dvě výjimky žádná politika, protirežimní výzvy nebo rouhání proti Alláhovi.
Proč tedy taková hysterie? Ta hudba pochází z nenáviděného Západu, pro radikální islámské duchovní doslova předpeklí, odmítajícího učení a autoritu proroka Mohameda. Ve skutečnosti se ale má za to, že rockové koncerty a poslech západní hudby v sobě hlavně skrývají – a teheránské mohutné demonstrace to potvrdily – nebezpečí propuknutí protestních akcí, způsob jak vyjádřit neposlušnost vůči režimu a svobodný názor.
„Naše hudba není politická. Režim ale dobře ví, že zpíváme o realitě a on se obává toho, že kdyby to slyšeli lidé, začali by mu klást nepříjemné otázky,“ vysvětluje raper Font.
Každá totalita, byť v Íránu pod dohledem všudypřítomné mravnostní policie a tvrdé cenzury sdělovacích prostředků, si ale žije dvojím životem. Nedospělostí posedlá, pozoruhodně vzdělaná íránská mladá generace – tvoří 70 procent obyvatel – nechápe pojmy jako islámská revoluce a válka; u ní mají represe zcela opačný význam: zvýšenou uměleckou aktivitu a bohatší zásoby na černém trhu s hudbou a filmy.
Mládež spojená se zbytkem světa skrz internet a satelity a tudíž v obraze, jak to chodí jinde, si dokázala vybudovat spiklenecké kanály nemálo podobné těm, jaké známe z domácích organizování tanečních techno parties: svolávání na utajené koncerty probíhá přes Twitter, Facebook a zaheslované mobilní vzkazy.
„Žijeme v zemi, jejíž hudební scénu tvoří z velké většiny nezákonně pořízené ilegální produkty a organizování koncertů je komplikovanější než vypuštění raketoplánu do vesmíru. Bereme to ale jako realitu, které všemožnými způsoby čelíme,“ píše se na webu Tehran Avenue.
V islámské republice nepovolené hudební dění probíhá v undergroundu, po bytech, sklepích a v dobře zamaskovaných studiích. Tady, na zahraničních ambasádách a v cizině pořízené nahrávky se šíří přes internet a so ciální sítě. Pokud hodláte založit oficiální skupinu, musíte mít razítko ministerstva kultury a islámského vedení, které jimi samozřejmě „šetří“: s elektrickými kytarami, nevhodnými texty, prozápadním účesem a oblečením si pro něj nemá cenu ani chodit; nebo vás bez záruky usadí třeba na několik let v čekárně s možností důsledné autocenzury. Ženy smějí veřejně vystupovat pouze před ženským publikem, samotné nikdy a neexistuje, že by se mohly stát vůdkyněmi, případně zpívajícími sólistkami ani povolených rockových skupin.
Na státních školách hudební výuku zrušili úplně, na soukromých se v současnosti netolerují jen hudební nástroje; ty se navíc nesmějí ani veřejně zobrazovat. A íránská televize dokonce natočila sekernický dokument, z něhož podzemní hudební hnutí vyšlo jako semeniště narkomanů a kriminálníků. Kdopak by si nevzpomněl na odpudivý českotelevizní Atentát na kulturu o Plasticích a DG 307?
Tomu íránskému naléhavě kontruje na světových festivalech oceněný film Nobody Knows About Persian Cats (2009) slavného kurdsko-íránského režiséra Bahmana Ghobadiho o teheránském undergroundu. Za sedmnáct dnů tajně natočený dokumentární příběh zobrazuje jeho realitu i nutnost dvojího života v Íránu.
„Ti lidé musí žít ve lži,“ řekla scenáristka a Ghobadiho přítelkyně, americká novinářka íránského původu Roxana Saberiová, propuštěná z vězení, kam se dostala za obvinění ze špionáže, těsně před premiérou v Cannes až na nátlak americké vlády.
A my jí rozumíme: dennodenní přetvářka ve stylu „co se doma upeče, nesmí přes práh“ dokázala v bývalém totalitním Československu udělat spoustě lidí rovněž ze života peklo.
Název Nobody Knows About Persian Cats se vztahuje na bizarní íránský zákaz pobíhání koček a psů na veřejnosti. „Doufám, že lidé z filmu pochopí, že íránští hudebníci a íránští lidé jsou stejně neškodní jako perské kočky,“ vysvětlil režisér Ghobadi, ačkoliv on sám se do Íránu za svou nebetyčnou tvůrčí drzost jen tak nepodívá.
Ostatně jako režisérka Marjane Satrapi kvůli fantastickému komiksovému filmu Persepolis (2007).
Dvojici mladých lidí toužících založit rockovou kapelu, sehnat zkušebnu a povolení ke koncertu ztvárnili v „Kočkách“ Negar Shaghaghiová a Ashkan Koshanejad, ve skutečnosti členové dnes už v Londýně působící skupiny Take Tt Easy Hospital (Írán opustili několik hodin po poslední filmové klapce ze strachu o život). Vystupuje tu také nejznámější íránský raper Hichkas, výrazná osobnost dalšího unikátního filmového dokumentu Sounds of Silence – Underground Music of Tehran, který v roce 2006 natočila íránsko-německá režisérská dvojice Amir Hamz a Mark Lazarz.
„President Ahmadínežád zakázal západní a dekadentní hudbu, ale ani mravnostní policie netuší, co si pod tím má představit. Linie mezi povoleným a zakázaným je velmi nezřetelná. Nikdy dopředu netušíte, jestli jste ji překročili nebo ne. Skončíte-li jen s pokutou, rozbitou aparaturou nebo ve vězení. Pamatuji, jak rozehnali koncert až teprve po tom, kdy nás z mravnostního hlediska označili za satanisty. Tři týdny jsem pak spala v cele vedle masového vraha,“ přibližuje nelehké teheránské časy zpěvačka Maral ze skupiny Plastic Wave.
Občas se do nich ale vloudila ku riózní chyba: první oficiální v Íránu prodávaná „nezávadná“ alba ze zahraničí patřila Queen a Eltonu Johnovi. Situaci v zemi, kde za homosexualitu hrozí smrt ukamenováním vtipně okomentoval zpravodaj BBC: „Pravděpodobnost, že by si Ahmadínežád koupil Queen bude ale asi dost malá.“
HROZBA SOUDNÉHO DNE
Nezapomínejme také na to, že v Íránu tahá za nitky duchovní vůdce ajatolláh, de facto vládce země vysoko čnící nad obvyklé vnímání pojmů národ a stát. Vše je podřízeno islámskému právu šaría: jedinému a úplnému průvodci všemi aspekty života. Přes jeho optiku je už celá staletí vnímána také hudba a to pak občas nastává značný problém: islámští učenci totiž nemají dodnes jasno jestli je haraam (zakázaná, nevhodná) nebo halal (přípustná, vhodná).
Ačkoliv Korán hudbu výslovně černé na bílém nezakazuje a žádné z Mohamedových hadith (jeho sebrané výroky) neobsahují doporučení zavrhnout ji, fundamentalističtí vykladači islámu v minulosti mnoho nejasných narážek dokázali proměnit v přesvědčení o škodlivosti hudby – marnivé aktivity v lidském chování, schopné odvést věřící od víry.
„Poslech hudby vede k neshodám právě tak jako voda vede k růstu rostlin“ a podobné výroky zdůrazňovaly, že při poslechu hudby se lidé přestávají chovat rozumně, nechávají se pohltit intenzivními emocemi, stávají se otroky vášní, které by měly být výhradně směřovány k Bohu.
Hudba prý podporuje pokrytectví srdce, hraní na nástroje se pak blíží nepřípustnému sexu a nejradikálnější názor stojí na domněnce, že hudba představuje „drogovou bránu“, počátek cesty k hříchu. „Hudba je jako droga, kdokoliv na ni získá návyk, nemůže se věnovat svému duchovnímu zdokonalování. Vede lidi k oddávání se neřesti, a proto ji musíme zcela odstranit,“ napsal kdysi ajatollah Rúholláh Chomejní.
Zatímco umírněný výklad islámu s hudbou až tak problémy nemá, fundamentalismus trvá na svém – pouze zpěv duchovních textů, nezávadné poezie a v omezené míře instrumentální klasická hudba. Jinak vás během Soudného dne prý čekají uši zalité roztaveným olovem.
Totožné středověké názory kdysi hrůzně uplatňovali a nadále uplatňují talibánští mudžahídi v Afghánistánu a Pákistánu, děje se tak i pod taktovkou teroristické islámské organizace Al- -Shabab v Somálsku a v „přijatelnější“ formě stále přetrvávají v Saúdské Arábii a Íránu, kde nemá často nic jistého ani tradiční, z předarabských časů pocházející hudba.
Příklad z íránské historie: když byl v roce 1979 během celonárodní revoluce svržen diktátorský režim Muhammada Rezá Pahlavího, islámské učení příliš nerespektující (ženám například udělil volební právo) a vlády s prvky kultu osobnosti se ujal ajatolláh Rúholláh Chomejní, podřizující chod islámské republiky tuhé a nekompromisní náboženské kontrole, první co po převzetí moci vyhlásil, byl totální zákaz světské hudby; tedy i klasické perské. Tvrdě to paradoxně dopadlo na její íránské, světově respektované velikány bojující už drahný čas předtím o její přežití uprostřed Pahlavího amerikanizace země.
Váženému loutnistovi Mohammadu- -Rezu Loftimu (vrátil se nadšený z pětadvacetiletého exilu) dokonce během koncertu namířili revoluční gardisté k hlavě zbraň se slovy „Zavři hubu!“
Zákaz klasické hudby sice brzy přestal platit a ta znovu nabyla na obrovském významu, na popmusic se nicméně vztahoval až do roku 1998; teprve pak byl zmírněn. Veškeré západní a západně orientované se to ovšem dodnes netýká a zvolením ortodoxního zastánce islámských tradic Mahmúda Ahmadínežáda prezidentem v roce 2005 se tažení proti „dekadentní“ hudbě přiostřilo. Masivní cenzura a hrozby vězení vedly k velkému exodu hudebníků ze země a zvýšené aktivitě undergroundu.
Předloňské protivládní demonstrace – údajně největší v třicetiletých dějinách Íránu – dal Ahmadínežád několikrát do souvislostí s podvratným vlivem moderní hudby, symbolem úpadku Západu a tažení proti ní nabylo na síle.
„Vzdejte se úvah o tom, že klíč k vašemu hudebnímu úspěchu leží v naplnění koncertního amfiteátru, že jedinou cestou, jak se proslavit a dát o sobě vě- Z fi lmu Kočky (Foto archiv) dět, je vydání oficiálního alba nebo fotografie na obálce oblíbeného časopisu. Na to zapomeňte, naší jedinou možností je underground,“ zareagoval server Tehran Avenue.
Atmosféru bezvýchodnosti pak podtrhl verš na jedné ze zdí Teheránu: „Je potřeba zabít ticho.“
KONCERT NA DÁLKU
Je vůbec dnes možné zakázat hudbu? Spálit na popel nástroje a radikálně ji odstřihnout od posluchačů? Vztaženo k umělcům, na praktikách totalitních režimů se toho moc nezměnilo: cenzura, zákaz veřejného vystupování, vězení, veřejné bičování, v nejednom případě i nařízené vraždy. Dobu motáků máme ale za sebou a informační pokrytí represí vůči hudebníkům skrze rádia typu Svobodné Evropy už také nepředstavuje jedinou možnost jak na zoufalou hudební situaci upozornit. Éra internetu a satelitního vysílání – nepřemožitelných šiřitelů svobodného projevu – totiž postavila íránské cenzory před značný problém a zatímco doma dokáží občas vystrčit růžky, za hranicemi už jsou odsouzeni do role statiků.
V Íránu používá internet na dvacet milionů lidí, což je na Středním východě druhý nejvyšší počet po Izraeli. Režim se sice snaží jeho účinek nabourat, připomíná to však hon kočky s myší.
„Můžou zakazovat, co chtějí, a mládeži kázat bludy, ta si na internetu cestu k informacím vždycky najde. Kdosi spočítal, že ve farsí existuje víc než 75 tisíc blogů a všechno důležité se dnes odehrává na síti. S internetovou revolucí duchovní nepočítali a už dávno ztratili možnost ji ovlivnit,“ napsal anglický novinář Robert Tait a nepřímo to potvrzuje ajatollah Ahmad Jannati, fanatický šíitský vedoucí íránské Rady dohlížitelů: „Internet v Íránu až příliš připomíná trojského koně plného nepřátelských vojáků.“
Bezmocný je režim i proti jinému komunikačnímu zdroji – satelitnímu televiznímu a rozhlasovému vysílání. Fatwou zakázané parabolické přijímače, pro zdůraznění přirovnané k „chapadlům západního barbarství“ tu má skoro každý a zkušenosti návštěvníků země hovoří o tom, že Írán svrchu připomíná satelitní zahrádku. Nájezdy revolučních gard ji sice občas vyplení, neuplyne ale pár dnů a všechno je při stejném.
Možnosti internetu se promítly také do aktivit dánské organizace Freemuse celosvětově mapující porušování lidských práv v hudební oblasti. Se vzrůstajícími možnostmi sítě – Skype a videkonferenční ooVoo – stoupá i krea – tivita ředitele Freemuse Ole Reitova.
Když americké úřady odmítly poskytnout víza íránské skupině Plastic Wave, namísto výjezdu na festival SXSW do amerického Austinu zůstala sedět ve své teheránské zkušebně. Za normálních okolností by tím všechno zhaslo. Plastic Wave si ale nakonec za vydatné 
pozornosti médií zahráli rovnou v New Yorku. Akorát u toho nebyli přítomni fyzicky, nýbrž virtuálně: předem nazkoušené tři skladby za ně odehrála spřízněná americká kapela Cruel Black Dove se zpěvačkou Anastasií Dimou a kontakt s Plastic Wave zprostředkoval přímý online videopřenos. Rozhovor o undergroundovém dění v Teheránu s nimi vedl Raam, zpěvák íránské skupiny Hypernova žijící v New Yorku a autor skladby Viva La Resistance: „Kluci křičí a holky tančí, to přece není žádný zasraný zločin! Křičte, jak jste nikdy nekřičeli, tančete, jak jste nikdy netančili. Jako by to mělo být naposled.“
Spisovatel a v oblasti lidských práv pod křídly OSN pracující Austin Dacey patří mezi významné poradce Freemuse. V New Yorku založil The Impossible Music Sessions uvádějící v brooklynském Littfield Performance Space cyklus koncertů v totalitních zemích zakázaných hudebníků: Plastic Wave se vloni v březnu stali první vlaštovkou Daceyho nevšedního nápadu.
„Nejsme žádná charita, pouze si myslíme, že si ta hudba zaslouží širokou publicitu,“ uvedl Dacey.
Měsíc nato Íránce následovalo hiphopové kvarteto Baloberos Crew z Guineje Bissau. Místní politiky a armádní generály rozpálilo do běla klipem Seven Minutes of Truth, takže se jim dostalo důrazného „domácího vězení“. V Brooklynu je zastoupil americký raper Hasan Salaam, který vyzývavý text přebásnil z kreolštiny do angličtiny.
HEJ, AJATOLLAHU, HUDBA NENÍ JEN ZÁBAVA!
Album Iranian Underground vám závratě nepřivodí. Víc než hudební výjimečnost ho obestírá aura statečnosti jít s kůží na trh a nezdolné nepoddajnosti, s níž íránští tvůrci vzdorují potřebám režimu dokazovat si svou moc.
Tak jako se československý underground neskrývaně hlásil k Velvet Underground a Franku Zappovi, inspirují se Íránci anglo-americkou hudební scénou a ne vždycky se od ní dokážou originálně odpoutat. Můžeme se tomu ale divit při absenci producentů a kvalitního studiového vybavení dostupného pouze za přemrštěné ceny na černém trhu? Převážná část skladeb existuje pouze v online verzích a stáhnout nebo poslechnout si je můžete na My Space,webových stránkách kapel, portálu Bar-Ax a na You Tube.
Z kompilace do světa už předtím výrazně pronikla zpěvačka Maral Afsharian, zpívající na albu tklivou písničku o symbolu protivládního odporu Neda Agha-Soltaniové – studentce zastřelené na loňské demonstraci proti zmanipulovaným prezidentským volbám.
Čtyřiadvacetiletá Maral je první ženou s kytarou na krku, bez šátku a v džínách, která se v Íránu objevila na veřejnosti, což pochopitelně vedlo k jejímu zatčení. S programátorem Saeidem Nadjafim a.k.a. Natchem a kytaristou Shayanem založili Plastic Wave v roce 2008 a okamžitě natočili album [RE]action (volně ke stažení na stránce skupiny). Jejich anglicky nazpívaný elektronický psychedelický rock si vzal hodně od Nine Inch Nails, Massive Attack a Garbage, ale v naštvanosti je možná předčí. „Musím v tomhle kurevským městě nosit šátek jenom proto, abych se cítila bezpečně,“ zpívá Maral ve skladbě My Clothes On Other Bodies.
Prvního hudebního vzdělání se jí dostalo od matky, pak vystudovala teheránskou konzervatoř a na její původní nástroj, baskytaru, ji naučil Kasra Saboktakin z rockové skupiny O-Hum.
Se spolužákem Ashkanem Koshanejadem (Take It Easy Hospital) ale přišla na chuť zpěvu a s ní také vstoupila do Plastic Wave; nakonec je před nedávnem opustila s touhou zkusit to sama po svém. Následující rozhovor s Maral proběhl přes e-mail.
Jaká hudba je dnes vlastně v Íránu povolená?
Pouze folk, tradiční hudba a nezávadná pop music. Moc toho není, že?
Říká se, že máte zakázané elektrické kytary. Copak je íránská popmusic nepoužívá? A pokud ano, co když vystupují skupiny v televizi?
Určitě uslyšíte popmusic s kytarou, ale dá vám hodně práce ji v celkovém zvuku rozpoznat. A v televizi kytaristu nikdy neuvidíte, to nepřipadá v úvahu, protože tam nesmí být viděn vůbec žádný nástroj. A tak posloucháte hudbu a díváte se na zpěváka stojícího před kamerou jako leklá ryba.
Kdybyste měla ve stručnosti evropským posluchačům, kteří nic netuší o situaci v Íránu popsat, jak je to ve vaší zemi s rockovou hudbou a hip hopem, co byste mu řekla?
Že je to u nás hodně těžké, takže by se mu mohlo zdát, že přeháním. V Íránu existuje tolik omezení, že si to dokáže jen málokdo představit. Týká se to textů, používání nástrojů a jinde něco tak běžného jako koncertování na veřejnosti pro nás představuje nesplnitelný sen. Věřte mi, hudebníci z íránského undergroundu patří k velmi odvážným lidem. Riskují naprosto všechno.
Když přijde na ministerstvo nová skupina žádat o povolení, co všechno musí splnit? A může být její členkou žena?
Předkládá se kopie nahrávky s texty. Ani nevím, jestli jsou jako dříve ještě povolené anglické texty, ale spíš už jen ve farsí. Pokud úředník usoudí, že ve vaší hudbě slyší cokoliv závadného, nevhodného nebo něčemu třeba jen nerozumí, následuje zákaz. Když máte štěstí, dovolí vám inkriminovanou část změnit, ale spíš vás rovnou vyhodí. Ženy mohou být členkami jenom v případě, že nezpívají, nehrají na žádný nástroj, mají na sobě předepsané oblečení, hlavně šátek a samozřejmě nikdo nesmí zapochybovat o jejich islámském postoji. Tohle všechno je jim na nic, když se rozhodnou přijít se žádostí o členství v jiné než tradiční nebo folkové skupině. Rockerky jako já si mohou cestu na ministerstvo rovnou ušetřit.
V Íránu za hraní západní hudby a vystupování žen na veřejnosti hrozí perzekuce. Vy ale nabízíte svou hudbu na My Space, You Tube, na internetu jsou s íránskými skupinami rozhovory, kde odsuzují režim nebo se k němu alespoň chovají přezíravě. Mahsa & Marjan Vahdat dokonce koncertují v zahraničí a spolupracují s Freemuse. To íránskou policii nezajímá?
Nedávno jsem slyšela, že úřady začíná dění na internetu silně znepokojovat, takže uvidíme, co z toho vyplyne. Nepříčetné jsou hlavně z politických prohlášení během koncertů v zahraničí.
Vystupovala jste s metalisty v Afghánistánu. Neměla jste strach z Talibanu?
Ve skutečnosti jsem v Kábulu odehrála pár koncertů se skupinou White City, kterou tam založili v roce 2007 studenti. A pak jsem se vrátila do Íránu. Nedělala jsem nic špatného, takže jsem neměla z ničeho obavy.
Vždyť jste zpívala písničku o Neda-Agha!
Ta je ale víc osobní než politická. Je o soucitu s mladou dívkou, která nedostala šanci splnit si své sny a zemřela za dramatických okolností.
V Koránu se o zákazu hudby nikde nepíše. Nezakazuje ji ani žádný hadith. Proč tedy už celá staletí někteří islámští duchovní říkají, že hudba je haraam? Máte proto nějaké vysvětlení?
Já opravdu nevím, neznám ho. Myslím si ale, že jejich rozhodnutí bylo vždycky založené na aktuální politické situaci a předpokladu, že lidem přinášejí to nejlepší pro život.
Jak v Íránu zapůsobila fatwa ajatollaha Alí Chameneího? Žijeme ve 21. století a tohle je návrat do středověku, nemyslíte?
Šokovalo mě to! Pro mne nepředstavuje hudba pouhou zábavu. To, co děláme, všichni považujeme za kulturu. Hudba je pro nás víc umění než zábava.
Jste dnes známá po celém světě. Nemrzí vás, že nemůžete koncertovat v zahraničí? A nepřemýšlela jste někdy o emigraci?
Je mi líto, že ve své zemi nemohu koncertovat, ale nikdy jsem nepřemýšlela o útěku. Jediný způsob jak předejít problémům jsou koncerty v zahraničí, pokud bych se ale dotkla politiky, cesta zpět by pro mě přestala existovat. A to já nechci, patřím do íránského undergroundu, to je můj život. Když hraji v zahraničí, chci se vždycky vrátit. Doufám, že každý pochopí, že dělám umění a ne politiku.
Jaký je to pocit sedět doma a přes video mluvit s fanoušky v New Yorku o íránském undergroundu?
Byla to pro nás zvláštní, úplně nová zkušenost. Něco ohromného. Debatovat s lidmi na dálku a poslouchat svou hudbu v podání někoho jiného. Cruel Black Dove byli skvělí.
O perzekuci hudby v Íránu vyprávějí filmy Nobody Knows About Persian Cats, Sounds of Silence – Underground Music of Tehran a Persepolis. Je to skutečný obraz situace v Íránu?
no, skoro všechno se v těch filmech zakládá na pravdě. Ačkoliv se jedná o fiktivní příběhy, naše problémy to reálně zachycuje. Nejsem si ale jistá, jestli jako ve filmu některá z kapel cvičí ve chlévě mezi krávama a hudebníci jsou pro získání pasu schopní udělat úplně všechno.
Jaký význam má práce Bar-Ax a Tehran Avenue pro íránský underground?
Obrovský. To, co dělají pro íránskou hudbu, zůstává nenahraditelné. Zviditelňují neznámé skupiny a kdyby neuveřejňovali většinu textů ve farsí, protože web navštěvují převážně Íránci, měla by jejich práce daleko větší mezinárodní dosah, což by pro íránský underground mohl znamenat další velký krok dopředu.
Album [RE]action je vynikající. Proč se vlastně Plastic Wave rozešli?
Být ženskou zpěvačkou v mužské kapele pro mne byla výzva a nebezpečné dobrodružství, nakonec se ale ukázalo, že v sobě mají až příliš zakořeněnou tradiční mužskou vedoucí roli ve vztahu k ženě. A nedokázali se ani vzpamatovat z neuskutečněné cesty do USA, takže jsem Plastic Wave opustila a chystám vlastní projekt. Uvědomuji si ale, že každý, v němž se objevím po boku chlapů, čeká hodně překážek.
Na albu Iranian Underground jste písničkářka, v Plastic Wave jste hrála electro psychedelic rock, dnes koncertujete s metalovou kapelou. Píšete nádherné texty a máte krásný hlas. Jaké bude vaše vlastní album?
Mám ráda různé druhy metalu i elektro popu, ale ze všeho nejvíc ráda pracuji s lidmi. Když to půjde, uslyšíte ode mne trip hop/electro/rock.
Skupina Blurred Vision natočila videoklip Another Brick In The Wall (Ayatollah, leave those kids alone). Říká se, že se jedná o hymnu íránského undergroundu. Je to pravda? A nechtěla byste něco podobného natočit s vaším oblíbeným Trentem Reznorem?
Ne, nejedná se o žádnou hymnu, i když se jim ta skladba fakt povedla, je hodně cool. Vy na Trenta máte kontakt? A pošlete mi ho?
Sbírku skladeb čtrnácti vězněných, perzekuovaných a ve svých zemích zakázaných zpěváků uvedla její kurátorka Deeyah slovy: „Zdá se, že na hudební cenzuru se zapomíná. Nevím, jestli z toho důvodu, že lidé vnímají hudbu jako zábavu a cení si jí méně než práce novinářů, spisovatelů a politiků. Proč je věznění filmaře považováno za něco horšího než věznění hudebníka?“ Album nezabírá rozhodně celý svět – opomíjí například Jižní Ameriku nebo Rusko. Zřejmě kvůli původu, osobním zkušenostem a letité spolupráci s některými z nich v rámci Freemuse, se Deeyah víc než na reprezentativní zmapování cenzorských nepravostí soustředila převážně na umělce z muslimských a uprostřed politických konfliktů se nacházejících afrických zemí. Na přesvědčivosti skvělé a různorodé hudby – afropop, saharské blues, reggae, písničkářství – to nic neubralo.