Kde notový zápis nestačí

Hrdelní zpěvy z Tuvy
Česká hudební veřejnost je zaplavena novými podněty: altajská skupina Altai Kai na svých častých návštěvách pořádá workshopy sibiřského hrdelního zpěvu, počet absolventů slibně narůstá. Tuvinský hudebník Gendos zve české zájemce na svoji evropskou základnu na polské straně Jizerských hor, kde pořádá „workshop śpiewu gardłowego“. Nové Hrady v Jižních Čechách hostí v červenci třetí ročník alikvotního festivalu Novohradské znění, o dva měsíce později je plánován festival Pražské znění. Během posledního červnového víkendu vystoupí v Praze na festivalu Respect Kanaďanka Tanya Tagaq, která navazuje na tradici ženského hrdelního zpěvu kanadských Inuitek. Spolu s ní přijede její krajanka Kiva, která se jako první žena zúčastnila Mezinárodního sympozia hrdelního zpěvu v Kyzylu, hlavním městě Tuvy.
6_cafe_hottentot_1Právě Tuva i sousední sibiřské regiony jsou kolébkou stylu, pocházejí odtud světoznámé skupiny jako Huun Huur Tu či Yat -Kha. Tuva je také epicentrem šamanů -léčitelů. Šamanská spiritualita po rozpadu sovětského imperia nabrala nový dech, přijala tržní podmínky a proniká i k nám. Na webu www.shamansyurt.com si například můžete objednat věště ní z beraních kostí za 750 Kč i očištění auta za tisícovku, obřady vede tuvinská šamanka Ludmila Oyun. Propletenec kultur a jevů nám vzdálených svádí k otázkám: Existují mezi šamanskými disciplínami a uměním hrdelního zpěvu skutečně přímé spojnice, jak to deklarují reklamní texty ke koncertům? Lze termíny ,hrdelní‘ i ,alikvotní‘ považovat za ekvivalenty? Mají hrdelní zpěvy ze Sibiře a Kanady společného něco víc než jen označení? A nestává se ze zpoplatněného šamanismu jakási další new-age bublina? Některé z otázek mají zcela jednoznačná řešení, v případě té třetí se odpovědi liší případ od případu. Hudbou i spiritualitou Sibiře se do detailu zabývá společná kniha amerického etnografa Theodora Levina a tuvinské muzikoložky Valentiny Süzükei Where Rivers and Mountains Sing: Sound, Music, and Nomadism in Tuva and Beyond (Indiana University Press, 2006). Valentina Süzükei se například domnívá, že principy středoasijské hudby se od západní liší stejnou měrou, jako kvantová fyzika od fyziky tradiční. Hudbě ze Sibiře i dalších asijských zemí je věnováno dnešní i několik dalších vydání Café Hottentot, součástí článků budou i původní rozhovory z cest na Sibiř v letech 2003–2005.

Střed největšího z kontinentu
6_cafe_hottentot_2Hrdelní zpěv, jak ho známe od dnes nejpopulárnější skupiny žánru Huun Huur Tu, pochází z oblasti, která je zeměpisným středem i kulturním rozhraním Asie. V pohoří Altaj se stýkají hranice Číny, Kazachstánu, Mongolska, a dále republik Tuva a Altaj, které jsou součástí Ruské federace. Ze svahů Altaje stéká voda na tři různé strany: do Indického, Severního ledového a Tichého oceánu. Na východě navazuje na Altaj pohoří Sayan, v němž pramení veletok Jenisej. Na jeho břehu, v Kyzylu, hlavním městě Tuvy, stojí kamenný obelisk, vyznačující zeměpisný střed Asie, o přesnosti umístění se ovšem vedou diskuse.
Hrdelní zpěv pěstují obyvatelé Altaje, Tuvy, jejího severního souseda Khakassie, Mongolska i Burjatska, které leží mezi Tuvou, Mongolskem a jezerem Bajkal. Zatímco první tři národy patří do turecké jazykové rodiny, Burjati jsou jazykově spřízněni s Mongoly. Zpěv se navíc v závislosti na regionu dělí na celou škálu dílčích stylů, kritériem je metoda, tónový rozsah i to, jestli daná technika umožňuje zpívat text anebo jen melodii. Ale ve všech oblastech se pro hrdelní zpěv užívá (i když s odlišnou transkripcí) označení khöömei: v Tuvě a Mongolsku jako střechový termín, na Altaji pro jeden ze stylů.
6_cafe_hottentot_3V Kyzylu žije asi třetina z celkem 300 tisíc obyvatel Tuvy a hrdelní zpěv je tu považován za součást kulturní identity. V době Sovětského svazu byla ale Tuva pro cizince zakázanou oblastí a prvním západním badatelem, jemuž se podařilo blokádu prolomit, byl zmíněný Theodore Levin v roce 1987. Do Tuvy ho nasměroval o generaci mladší americký atomový fyzik a nobelovský laureát Richard Feynman (1918–1988). Ten objevil Tuvu v době, kdy svět ještě nic netušil o hrdelním zpěvu, ale mezi filatelisty byla známá svými trojúhelníkovými známkami. Tehdy ještě samostatná republika jménem Tannu Tuva byla vklíněná mezi Sovětský svaz a Mongolsko. O čtyřicet let později položil Feynman svému příteli Ralphu Leightonovi, který byl učitelem zeměpisu, otázku: Jak to že Tannu Tuva zmizela z mapy? Feynman se svojí manželkou a Leightonem se tehdy rozhodli do Tuvy vyjet. Přes deset let bojovali o propustku do zakázané oblasti, která nakonec přišla dva týdny poté, kdy Feynman zemřel na rakovinu. Anabází popisuje Leightonova kniha Tuva or Bust (Do Tuvy za každou cenu).
Kalifornský bluesman Paul Pena vyjel do Tuvy jako jeden z prvních západních hudebníků po pádu železné opony. Fascinoval ho hrdelní zpěv, který ještě před perestrojkou zachytil na krátkovlnném vysílání Radia Moskva, spřátelil se s tuvinským zpěvákem a hudebním pedagogem Kongar-Ool Ondarem a roku 1995 získal v Kyzylu první místo na mezinárodní soutěži ve zpěvu khöömei, což všechno zachycuje fi lm Genghis Blues (Džingischánovo blues), uvedený v Praze na prvním ročníku festivalu MOFFOM.

Proč právě hrdelní zpěv?
Když se od monolitu Centrum Asie vydáte po nábřeží podél Jeniseje, minete Šamanskou kliniku s vyvěšeným ceníkem a nabídkou služeb, a když pak zahnete do centra města, ocitnete se před Ministerstvem kultury, v němž sídlí Mezinárodní centrum khöömei, jehož vedoucí je folkloristka dr. Zoja Kyrgyz.

V době perestrojky se sovětská totalita rozpadá, Tuva se otevírá světu a zdejší hudba vstupuje do nové éry. Na světových pódiích reprezentuje místní kulturu Sayan Ensemble s vyškolenými baletkami i hrdelními pěvci, kteří naopak žádným uměleckým diplomem nedisponují. Početná sestava cestuje po Japonsku autobusem, největší ovace sklízejí hrdelní pěvci. V hlavě Gennadije Tumata se tehdy zrodil plán: založím menší skupinu a soustředím se na to, co umím nejlépe, hudbu našich předků. V roce 1988 Tumat zakládá Tuva Ensemble, který v následujících letech objíždí významné světové festivaly. Roku 1993 vzniklá skupina Huun Huur Tu, Tuvinci natáčejí s Frankem Zappou, Kronos Quartetem, zpívají v soudobé opeře na Holland Festivalu. Úspěchy muzikantů bez diplomu ale dráždí kyzylský establishment. Theodore Levin ve své knize popisuje, jak se Zoja Kyrgyz pohoršovala, že „čtyři hudebníci jezdí po světě a zbývajících čtrnáct sedí doma.“ Úřadující tuvinský prezident Oorzak Sherigool sděluje zahraničním novinářům, že hrdelní zpěv bude podléhat licenci. Zoja Kyrgyz usiluje, aby byl hrdelní zpěv patentován jako chráněná značka a hrdelní zpěváci, ať už z Tuvy či odjinud, odváděli tuvinskému Ministerstvu kultury licenční poplatky. Když to pak konzultuje s UNESCO a mezinárodními právníky, dostává odpověď: To je něco podobného, jako kdybyste chtěla patentovat jazyk. Hrdelní zpěv není autorským, ale veřejným vlastnictvím.

Na dveřích vaší pracovny je nápis khöömei, ale v naší konverzaci používáte termín „gorlovoje pjěnije“, hrdelní zpěv. Jak vlastně ten ruský termín vznikl?
V roce 1927 ho zavedl ruský skladatel a folklorní sběratel, profesor Jevgenij Gippius. Chtěl tím vyjádřit, že tón vychází hluboko z hrdla. Já se výrazu držím z respektu k tomu ruskému vědci, ale navíc jsem zavedla nový tuvinský termín, khorekteer, což znamená „zpívat hrudníkem“, a ten zahrnuje všechny stylové odnože pěstované v Tuvě.

Ve světě jsou známí hlavně muži-zpěváci. Mohou ty nejobtížnější discipliny hrdelního zpěvu pěstovat také ženy?
Potřebujete mít silný hrudník, robustní postavu, takže proto vynikají spíš muži. Jiná situace je v alikvotním či harmonickém zpěvu, což je varianta praktikovaná na Západě, která si z khöömei vypůjčila jen některé z metod, a sice ústa jako rezonanční dutinu. Takže, alikvotní a hrdelní zpěv nejsou ekvivalentní termíny, první je podmnožinou druhého. Pravlastí autentického hrdelního zpěvu je Tuva, to neříkám jako tuvinská občanka, ale jako vědec. Dobrý zpěvák dokáže vyloudit stejné tóny jako vítr, který vibruje telefonními dráty.

Na kyzylské umělecké škole vyučuje hrdelní zpěv Kangar-Ool Ondar, dříve se ale toto umění přenášelo v rodinách z otce na syna. Kdo tedy zavedl školní výuku jako první?
Prvním učitelem byl Oorzhak Khunashtaar -ool, pastevec koní, který vyučoval až do své smrti roku 1993.

Co vlastně vaše středisko khöömei sleduje?
Zkoumáme hrdelní zpěv, jeho spojení s lingvistikou, kulturou, filozofií, tuvinskými národními kroji, nástroji. U nás je registrováno 1600 hrdelních zpěváků z Tuvy, a vedle nich existuje spousta dalších.

V Tuvě existuje také silná šamanská tradice. Je nějak spojena s hrdelním zpěvem?
Hrdelní zpěv je hudební umění, šamanismus je spirituální jev. Tradiční šamani zpívali úplně jinak než hrdelní zpěváci, a pokud teď šamani praktikují hrdelní zpěv, není v tom žádná kontinuita.
Řada mladých lidí ze vzdálených krajů cestuje do Kyzylu třeba jen proto, aby si koupili šamanský buben. Na koho se mohou obrátit?
Voloďa, výrobce šamanských bubnů, pracuje tady vedle ve Filharmonii. Ale pokud si chcete koupit buben, musí to být buben nepoužitý, protože je zakázáno dotýkat se věcí, na které sáhl šaman.

Témbrově orientovaná hudba a kvantová fyzika
Najít Mezinárodní centrum khöömei a Zoju Kyrgyz nebylo zdaleka tak těžké, jako vypátrat ústav, v němž pracuje dr. Valentina Süzükei. Můj ruský průvodce jej objevil během pátrání po šamanském bubnu na okraji města, kde se dřevěné chatrče v ruském stylu střídají s omšelými kamennými budovami. Jedna z nich je sídlem Tuvinského institutu humanitních studií.

Čím vším se váš ústav zabývá?
Vznikl roku 1945 jako Institut pro studium jazyka, literatury a dějin, a v 90. letech ho přejmenovali na Tuvinský institut humanitních studií.

Na Západě je hrdelní zpěv známý z nahrávek z Tuvy, Mongolska i od mnichů z Tibetu. Jaký je mezi nimi rozdíl a kde to umění vlastně vzniklo?
V tibetských klášterech se pěstuje sborový zpěv, kdežto u nás na opak sólový. A rozdíly mezi mongolským a tuvinským stylem jsou jemné a poměrně nedávného data, kdy v tomto regionu vznikly státní hranice. Předtím se jednalo o společný prostor kočovníků z turecké jazykové rodiny, státní formou to byl turecký kaganát, který vznikl ve 4. – 6. století po Kristu. Ti nejstarší hrdelní zpěváci pocházeli z turkojazyčných kmenů, jižní a východní Mongolsko tuto disciplínu neznalo. Epicentrem byla Tuva, pohoří Sayan a Altaj, odtud se pak zpěv rozšířil na nejrůznější strany, včetně západního Mongolska.

Oorzhak Khunashtaar -ool (1932 – 1993), tuvinský pastevec, který za vedl výuku hrdelního zpěvu ve škole a v Tuvě byl respektovaný jako největší maestro 20. století, byl roku 1957 odveden do Rudé armády. Vojenskou službu trávil kdesi u Moskvy, kde o existenci hrdelního zpěvu neměli potuchy, a zpěv cvičil o samotě na vycházkách. Když ale přišly manévry, o příležitost cvičit v soukromí přišel. Při přesunech vojenským náklaďákem si vždy vybral místo nejblíž k motoru. Ostatní vojáci zpočátku pátrali odkud ten zvláštní zvuk přichází, a později uvěřili, že ho přece jen vydává motor. (z textu k CD Uzlyau – Guttural Singing, PAN Records 1993)

Národy turecké jazykové rodiny jsou spřízněny kulturní historií, k níž patří šamanismus. Za sovětské éry ale šamanismus představoval ideologickou diverzí, a jeho praktikování se tedy nejspíš trestalo gulagem?
Hodně šamanů tehdy postříleli.

6_cafe_hottentot_4Jak tedy šamani dokázali přežít tři generace trvající genocidu?
Řada šamanů pracovala potají, aniž by se projevovali navenek, stáhli se do podzemí. V každé vesnici byl šaman a lidé to věděli.

Po pádu sovětského impéria se šamani nejen vrátili do veřejného života, ale třeba tady v Kyzylu se navíc dokázali přizpůsobit městskému prostředí. Vytvořili kliniku s ceníkem. Ale může vůbec šaman z principu pracovat v týmu?
V minulosti něco takového skutečně nebylo možné. Šamanství je zvláštní dar, dříve měli šamani rozdělené teritorium, podobně jako má třeba medvěd svůj revír. Nebylo možné, aby v jedné oblasti působili dva šamani. Pokud se tak stalo, došlo mezi nimi k duchovnímu střetu, jeden zvítězil a ten druhý musel ustoupit. Ten co prohrál, v řadě případů krátce poté zemřel. Ale život ve městě má jiná pravidla, což šamani respektují.

Může mít šaman rodinu? Anebo se koncentruje jen na svoji profesi?
Pro lámy, buddhistické duchovní učitele, bylo typické neženit se, což se ale teď mění. A šamanství se často dědí z rodičů na potomky. Šamani mají děti i vnoučata a každý šaman dobře ví, kdo byli jeho předkové.

Je podle vás nějaké spojení mezi šamanismem a hrdelním zpěvem? Dr. Zoja Kyrgyz se domnívá, že obě disciplíny k sobě nepatří.
Dnes už to spojení existuje, znám mladou šamanku, která zpívá sygyt, což je hvízdavý způsob hrdelního zpěvu. Já se specializuji na hudební nástroje. Zjistila jsem, že bohatství harmonických tónů, spojované s hrdelním zpěvem, je i ve zvuku nástrojů. Přesněji řečeno, zvuk nástrojů lze modifikovat způsoby, které evropská hudba považuje za ,nestandardní‘. Tak třeba igil, který vypadá jako evropské cello, anebo brumle khomus vydávají velmi složitou strukturu alikvotních tónů. Napsala jsem o tom knížku, ale to je jen začátek, celý ten hudební systém ještě není dokonale prozkoumán. Pokud byste ho totiž analyzovali z evropského pohledu, tedy notovým zápisem, dostáváte se vedle. Zdejší tradici nemůžete zkoumat cizími metodami nejen proto, že máme odlišné intervaly, a hlavně protože barva tónu se mění v čase. Když hráč na igil táhne smyčcem, zároveň se mění napětí struny a její tvar.

Jak tedy analyzovat středoasijskou hudbu? Jakou používat notaci?
Podívejte se na fyziku. Nejprve byla klasická fyzika, po ní přišla kvantová fyzika. Evropskou hudbu můžete zachytit dvourozměrným zápisem, ale na asijskou potřebujete tři rozměry. Vraťme se k igilu, který má žíněné struny a žíněný smyčec. Na rozdíl od houslí či cella je ve hře víc proměnných. Hráč v průběhu jednoho tónu mění napětí žíní v smyčci. A tlakem prstu na strunu mění její tvar, ,natahuje‘ ji. Takže, v době trvání tónu se mění nejen jeho hlasitost, ale i barva, a to dost citelně. Podobně jako při hrdelním zpěvu se mění obsah harmonických tónů. To, co je u zpěvu zcela evidentní, nastává tedy i u hudebních nástrojů. Zkuste si představit světlo, které prochází hranolem a rozkládá se na barevné spektrum. A to spektrum se přitom mění v čase.

Post Sctriptum 
Rozhovor probíhal ještě předtím, než vyšla knížka Where Rivers and Mountains Sing, kterou Valentina Süzükei napsala společně s Theodorem Levinem, a v níž velmi přesně popisuje, co měla v našem rozhovoru na mysli. V jedné z úvodních kapitol spoluautorka vzpomíná, jak se poprvé pokoušela analyzovat hudbu hráče na igil. Ve škole ji učili, že před analýzou musí zapsat ladění každé struny. Ale její hudebník odmítl hrát na struny odděleně, pro něj bylo naopak důležité, jak znějí dvě sousední struny dohromady. Toto souznění pro něj byl základní stavební kámen. Nejdůležitější tedy není tónová výška, ale zvuková barva, komplexní a vícerozměrný harmonický obraz tónu, který dvojrozměrný notový zápis nezachytí. Valentina Süzükei popisuje hudbu Tuvy a přilehlých oblastí jako ,témbrově orientovanou‘, na rozdíl od západní hudby orientované na tónovou výšku

Přidat komentář