Kukuřice vařená v benzínu – Konžská kapela Konono No.1 se v dubnu vrací do Prahy

 V roce 1998, pár měsíců po vypuknutí ,první africké světové války‘, jak ozbrojené běsnění v Kongu nazvala Madeleine Albrightová, opouští hráč na drnkací likembé Mawangu Mingledi s kapelou Konono No.1 raději jih země a od hranic s Angolou míří na sever. Muzikantům šlo o krk a je vlastně zázrak, že nakonec tento čtyřletý masakr, při němž byly zabity skoro čtyři miliony lidí, přežili. Hudebníků si v Africe všude považují, samotná úcta ale nikoho před kulkami a mačetami neochrání. Konono No.1 odešli tak trochu z louže pod okap, protože Kinshasa, na jejíž předměstí se uchýlili, je považovaná za snad nejnebezpečnější město světa. Na druhou stranu právě tady je objevil belgický producent Vincent Kenis. Pozval je do Evropy, kterou potom taneční, takřka postindustriální trans konžských veteránů doslova uzemnil. Na loňském festivalu Respect si kapelník Konona No.1 Mawangu Mingledi vyšetřil chvilku na rozhovor.
Konono
Prošli jste si asi peklem. Jak moc vaši hudbu a její hlasitost ovlivnila válka a dlouholeté boje? Zúčastnili jste se jich, jako například členové skupiny Tinariwen z Mali?
Ne, nikdy jsem nebojoval, ani mé děti. A válka naši hudbu příliš neovlivnila, zůstala stejná jako na začátku. Jsem příliš starý, ledacos jsem zažil a nemám potřebu se něčím takovým nechat otřásat.

Co vlastně znamená název Konono No.1?
Konono v řeči bazombo znamená být posmrtně ztuhlý, v křeči. Když člověk zemře náhle, v úleku, třeba při dopadu bomby. Té pozici říkáme konono.

A pak, že se vás válka netýká. O čem jsou vaše texty?
Máte pravdu, zpíváme i o válce, ale nejvíc o lásce, tanci a radosti. V roce 1998, pár měsíců po vypuknutí ,první africké světové války‘, jak ozbrojené běsnění v Kongu nazvala Madeleine Albrightová, opouští hráč na drnkací likembé Mawangu Mingledi s kapelou Konono No.1 raději jih země a od hranic s Angolou míří na sever. Muzikantům šlo o krk a je vlastně zázrak, že nakonec tento čtyřletý masakr, při němž byly zabity skoro čtyři miliony lidí, přežili. Hudebníků si v Africe všude považují, samotná úcta ale nikoho před kulkami a mačetami neochrání. Konono No.1 odešli tak trochu z louže pod okap, protože Kinshasa, na jejíž předměstí se uchýlili, je považovaná za snad nejnebezpečnější město světa. Na druhou stranu právě tady je objevil belgický producent Vincent Kenis. Pozval je do Evropy, kterou potom taneční, takřka postindustriální trans konžských veteránů doslova uzemnil. Na loňském festivalu Respect si kapelník Konona No.1 Mawangu Mingledi vyšetřil chvilku na rozhovor. Vždyť hudbou, kterou dnes hrajeme, se kdysi naši předci snažili roztančit krále a dařilo se jim to.

Nemáte určitě na mysli belgického krále Leopolda…
Ha, ha. Ne, toho určitě ne. Vycházíme z hudby masikulu ze staré konžské říše. Rytmus masikulu se hrál jak na dvorech, tak na lidových slavnostech a svatbách. Ke hře se používaly výhradně sloní kly. Dlouhá léta upadal v zapomnění. Pak jsem ty původní rytmy převzal já, ale masikulu hraji už na likembe.

Likembe je velmi starý nástroj a některé africké národy ho považují za posvátný. Nevyčítal vám někdo jeho zapojení do takového hluku?
Ne, nikdo mi to nemůže vyčítat. Likembé si vyrábím sám a při hraní vycházím z boží inspirace.

konono2Aby hlídky neusnuly
Likembé patří do početné rodiny afrických drnkacích nástrojů zastřešené společným názvem sanza. Mohli bychom jí říkat také ,prstové piano‘. Původ sanzy sahá do Zaire, kde kdysi hodně dávno hudebníci zaráželi bambusové štěpiny do omítek domů, případně k ozvučení posloužila hráčova ústa. Časem bambus nahradily kovové jazýčky a hliněné baráky dřevěné ozvučnice. Až na počet jazýčků či přidané chřestící korálky se konstrukce sanzy po staletí prakticky nezměnila. Výjimku tvoří mbira kmene Shona v Zimbabwe: u něho ozvučnici tvoří vysušená tykev a počet lamel se pohybuje okolo dvaadvaceti. Traduje se, že v sousední Jižní Africe za korpus sloužily i želví krunýře nebo lidská lebka.
V Kongu a Zaire se likembé odnepaměti používalo nejen k tanci a léčitelství, ale i ke zkrácení dlouhé chvíle: po nocích na ně například vybrnkávali melodie vesničtí hlídači, aby prý všichni slyšeli, že nespí. Což se vám na tancovačce s Konono No.1 opravdu přihodit nemůže. Už kvůli zvuku, který postpunkeři The Ex, kteří s Konono No.1 vystupovali v roce 2003 na holandském turné, nazvali „zvukem kukuřice vařené v benzínu“. Když jsem to řekl Mawangovi, smál se, až mu tekly slzy: „Také jsem to slyšel, ale já tak hraju už pětadvacet let.“
Evropští hudební ideologové paralyzující taneční trans Konono No.1 zpočátku považovali za velkoměstsky zmutovanou hudbu z doby kamenné, přirozeně navazující na estetiku postindustriálního lomozu a hudební avantgardy dneška, pravda byla někde jinde: šlo o náhodu a znouzectnost. V chudém a konflikty zmítaném Kongu neměli Konono No.1 ke svým produkcím k dispozici ani slonovinu, natož obvyklou aparaturu, takže perkuse nahradili brzdovými bubny, listovými péry, pružinami a jinými částmi ojetých aut z autovrakovišť, reprobedny obřími megafony a mikrofony se snímači podomácku vyrobenými novotvary z elektromagnetů. Tři hráči na elektronicky zesílené likembe vytvářejí cyklické hypnotické melodie, několik bubeníků do toho křičí a píská na píšťalky, zbytek členů po libosti tanečně šílí. Trans národa Bazombo zkrátka v městském prostředí nabyl na intenzitě, dávnověká podstata ovšem zůstala zachována.

Hudba předků
Kdyby nebyla po ruce stará auta, na co byste hráli?

Nástroje, které používáme jsou skutečně skromné, takže by se něco určitě našlo. Třeba pokličky od hrnců.

Je možné, že po evropských zkušenostech budou Konono No.1 v budoucnu používat elektroniku?
V žádném případě! Nemohu přece opustit své tradice jenom proto, že by si to někdo přál. Naše hudba zůstane pořád taková, jaká je. Jde o hudbu našich předků.

O tom nemůže být sporu, vždyť likembe je hodně starý nástroj. Hrajete na něj odmalička ?
Ano, jako můj otec i dědeček. Likembé patří k mému národu. I já jsem se stal mistrem a vyučuji své děti, aby u této hudby zůstaly. Likembé si sám vyrábím jako ostatně všechny nástroje, na které hrajeme.

V jakém jazyce vlastně zpíváte?
V mateřském jazyce kikongo, ale mluvíme v lingala, což je směs francouzštiny a kikongo. Do zpěvu ovšem žádná francouzská slova nemícháme, těmi se toho moc vyjádřit nedá.

konono3Kongo budoucnosti
Belgický producent Vincent Kenis poprvé zaslechl Konono No.1 ve francouzském rádiu v roce 1979. „Myslel jsem si, že se jedná o krystalický africký punk,“ vzpomínal později. Pár dnů nato pracoval ve studiu s konžským skladatelem Ray Lemou a o svém zážitku mu vyprávěl. Lema se prý jen usmál a prohlásil: „Dej na mě, slyšel jsi hudební Kongo budoucnosti.“
Tohle letmé setkání se zvukem likembé Kenise poznamenalo. Když byl přizván Hectorem Zazou k nahrávání alba Noir et Blanc, tak dlouho nastavoval svou kytaru, až mu připomínala právě likembé. Deska z roku 1982 představuje nepřekonaný milník na poli evropsko-africké fúze, jeden z prvních radikálních karambolů mezi africkou vokální tradicí a abstraktní, analogovou elektronikou záměrně nastavenou na primitivní garážový zvuk. Traduje se, že na přání Hectora Zazou dva přizvaní francouzští elektromaniaci Guillaume Loizillon a Claude Micheli (alias CY1) používali ke hře šroubováky, kleště a rány pěstí, do toho zněl hlas konžského zpěváka Bony Bikaye, Fred Frith s houslemi a likembé, označené dobovými posluchači za „maniakální violu Johna Calea“. Takhle měla podle Hectora Zazou znít hudba ve vysněné svobodné africké zemi Bongo. Cesta k vytváření popmusic pro globální vesnici byla otevřena.
V roce 1989 se Vincent Kenis rozhodl Konono v Kinshase stůj co stůj najít. Nezdařilo se. Během zuřivých bojů se kapela rozptýlila podél konžsko-angolských hranic. Navázal však kontakt alespoň s jejich manažerem Buakem Ngingulu přezdívaným ,prezident‘ a vyprodukoval album jiné místní hudební raritě, skupině Swede Swede (Myší tunel) z regionu Mongo – neméně hlučné seskupení vitálních zpěváků, drtivých bubeníků a hráčů na elektronicky zkreslené naříkavé foukací harmoniky. Jedenáct let nato, zatelefonoval Kenisovi z Kinshasy prezident Ngingulu, že Konono jsou opět pohromadě a zvou ho na koncert. Vincent sedl na letadlo a na místě našel to, co z dávné nahrávky tušil: bubeníky tlukoucí do železného šrotu, obří tlampače z dob belgické kolonizace, přes které se přenášelo vysílání rádia, tři hráče na likembé, kupu tanečníků a Mawangu Minglediho.

Doma je doma
Sen natočit s Konono No.1 album se začal přeměňovat v realitu. Kenis přemluvil holandského promotéra Tony Van der Eeckena, aby je pozval do Evropy. Konono No.1 neponechali nic náhodě. Co z kovových perkusí šlo naložit do letadla, vzali s sebou; dokonce se pro tu příležitost oblékli do květy posetých uniforem ve stylu úředníků z éry diktátora Mobuty. Na pódiu nechali duši, producenta Kenise, do té doby pevně rozhodnutého natočit je naživo, nicméně neuspokojili. Někde po cestě ztratili svou syrovost, hlomozivou brutalitu a taneční lehkost. Snažili se, to musel uznat, domácí prostředí je ale domácí prostředí. A tak sbalil mobilní studio a album s nimi raději natočil v Kinshase. Dobře udělal.
Když Van der Eecken přemýšlel, jakému publiku poprvé představit Konono No.1, nabídl je raději industrialistům a postpunkerům než by je vydal v plén běžné world music. S hořkým komentářem zpěváků Konono No.1 k sociální situaci v Kongu mu to přišlo vhodnější a i hudebně smysluplnější, vždyť likembé místy znějí jako divně zdeformované elektrické kytary. Po turné s The Ex následovala vystoupení na prestižních festivalech WOMAD a WOMEX a velké přípravy na rozsáhlé americké turné započaté loni na podzim. Tehdy byli také Konono No.1 nominováni na cenu Radia BBC 3 Awards for World Music 2005 coby Nováček roku, kterou následně poprávu získali.
Pražský koncert v rámci festivalu Respect loni v létě představil Konono No.1 v okleštěné, leč nyní běžné desetičlenné sestavě. I s obřími tlampači; pouze bájné perkuse z železného šrotu nahradili moderními bicími. Taneční trans až patnáctiminutových skladeb s publikem solidně zamával. A brzy přijde příležitost si to zopakovat: 25. dubna vystoupí kapela v pražském Paláci Akropolis. Konono No.1 zatím v Evropě vydali pouze jedno album u belgického labelu Crammed Disc v produkci Vincenta Kenise. Odstartovali tím zároveň novou edici Congotronics. Co bude dál, si ale lze stěží představit. Čím hlouběji se vydávají hudební producenti do středu afrického kontinentu, tím vhodnější je hledat předpovědi ohledně budoucích objevů spíš ve hvězdách.

Přidat komentář