L’Arrache Coeur Hudba dvourychlostní Evropy

To, že L’ARRACHE COEUR byli jednou ze dvou českých skupin na letošním festivalu Respect, jehož krédem je zviditelnit kvalitu co nejvíce vzdálenou mainstreamu, napovídá mnohé. Zasadit na první pohled tak archaické  nástroje jako je niněra či dudy do současného kontextu je impuls, který generuje převratné hudební myšlenky. Před dvaceti lety to potvrdil 9_L'arrache1francouzský vizionář Valentin Clastrier, který niněru propojil s jazzovou improvizací i moderními kompozičními postupy. Na něj navázal rakouský hráč Matthias Loibner, jehož workshopy často navštěvoval Daniel Kahuda z l’Arrache Coeur.

V rozhovoru s Loibnerem v minulém čísle UNI se o niněrovém revivalu i nástroji samotném dočtete podrobněji. Pro ty, kdo se s tímto fenoménem setkávají poprvé, jen stručná informace: niněra funguje na podobném principu jako housle, ale místo smyčce rozechvívá struny bubínek poháněný klikou. A výšku tónu neurčují prsty hráče na hmatníku, ale klávesy. Niněra má image středověkého nástroje, proti čemuž se ale Kahuda bouří: ano, jedná se o nástroj s dlouhou historií, který ale prošel mnoha proměnami. Tajemství zvuku l’Arrache Coeur nespočívá v samotné niněře, jako spíš v jejím propojení s dalšími nástroji, tedy akordeonem, na který hraje František Tomášek, a klarinetem či saxofonem Hanuše Axmanna. Kahuda navíc hraje i na dudy, se skupinou příležitostně vystupuje David Růžička nebo Miloš Dvořáček na bicí a jako hosté se připojují zpěvačky. L’Arrache Coeur zatím vydali jediné album Poulet noir (3Bees, 2010), následující rozhovor vznikl v době festivalu Respect na pražské Štvanici.

Jak vás vlastně napadla na české poměry tak atypická nástrojová kombinace?
Daniel:
Fascinuje nás francouzská hudba i její kořeny, což souvisí s niněrou. Jinými slovy, když si tento nástroj zvolíte, tak prioritou je francouzský repertoár, niněra se v té zemi používá jak v lidové hudbě tak i ve skladbách z doby baroka. Roku 2006 jsem chtěl založit kapelu, která by nástrojově odpovídala regionům ze středu Francie, a k tomu jsem potřeboval hráče na akordeon. Nakonec mi pomohl jeden čistě pražský fenomén, a to je bazar hudebních nástrojů Antonius v Dlouhé ulici, díky němuž jsem se seznámil s Františkem Tomáškem. Společně jsme dali dohromady repertoár lidových skladeb a hráli jsme pro kamarády. Původně jsme měli houslistu, ale to moc nefungovalo, protože zvuk houslí se kryl s niněrou, a František pak přivedl klarinetistu Hanuše Axmanna, s nímž studoval na konzervatoři.

Co znamenají ta francouzská slova v názvu kapely?
František:
L’Arrache Coeur je jméno knihy Borise Viana Srdcerváč, a také je to název fiktivní zbraně ve Vianově knize Pěna dní. Česká veřejnost zná Viana především jako spisovatele, jenže on byl navíc i hudebník, skladatel, trumpetista, i leccos dalšího.

Takže ta vaše vazba na Francii má hodně rovin?
Hanuš:
Francie je zaslíbená země i pro nás klarinetisty, je to líheň nejlepších hráčů, a podobné je to s akordeonisty, takže to naše nástrojové spojení je vlastně docela logickou volbou.

Francouzská kultura je pro vás hlavní a jedinou inspirací?
Hanuš:
Naopak, jsme zcela otevření, čerpáme i ze severských zemí, z Balkánu, i z klezmeru, což motivuje i fakt, že máme v sestavě klarinet. A František je velký obdivovatel šansonu.
František:
Tedy, šansonu obecně, nejen francouzského.

Ale vy jste přece spíš instrumentální skupina, kdežto šanson stojí na textu.
František:
Tu zpívanou část našeho repertoáru hrajeme, když s námi hostuje některá z našich milých zpěvaček, což je Kristýna Franková, a občas Viktorie Dědečková.
Daniel:
František složil šanson na text Jacquesa Préverta, a také máme další zpívané skladby bez textů, kde hlas funguje jako nástroj.

Daří se vám jezdit do Francie na koncerty?
Daniel:
V tomhle směru je pro nás bližší a snazší Německo. Ve Francii jsme se třeba dvakrát zúčastnili soutěže na festivalu v St. Chartier, v kategorii duet pro niněru a dudy, publikum to bralo dobře, ale nikdy jsme se neumístili.

Na kolik vlastně taková niněra přijde?
Daniel:
Když si koupíte kytaru za tisíc korun, tak to asi bude dost nekvalitní nástroj, ale pořád se na něj dá hrát, v principu funguje jako opravdická kytara. Niněra má ale tolik detailů, které vyžadují velmi pečlivou výrobu, že se to promítne do ceny, takže i když třeba narazíte na nástroj za pět tisíc, plně funkční niněry stojí od šedesáti tisíc výše.

A když bydlíte v Praze, kde je nejbližší možnost koupě?
Daniel:
Například ve Vídni. V Čechách najdete nástroj pro začátečníka, na který můžete rok hrát, a pak ho vyměnit za dokonalejší.
Hanuš:
V Čechách má niněra zatím tradici jen ve středověké hudbě.
Daniel:
Ale třeba v 19. století se u nás niněra používala k doprovodu zpěvu. Existuje dokonce český typ niněry, specifický možností hrát jednoduché harmonické intervaly, který bohužel už snad století prakticky nikdo nevyrábí a nepoužívá. Tyto nástroje lze vidět v muzeích v ČR i zahraničí, jeden obzvláště povedený exemplář najdete např. v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí.

Jak se vlastně od tradičních nástrojů liší moderní niněry, třeba ta vaše?
Daniel:
Současné nástroje jsou mnohem sofistikovanější, skýtají víc možností, ale princip zůstává stejný. Kdy vznikla první niněra přesně nevíme, ale zachycuje ji třeba plastika v Santiagu de Compostela z 11. století, což byl ale nástroj pro dva hráče. Také existuje obrázek v zakládající kronice kláštera v Cluny, údajně z 9. století, datum je ale zpochybňováno. Podle hypotéz vznik nástroje iniciovali pěvci a ta klika tam byla proto, aby na ni mohl hrát každý. Takže kdysi to musel být skutečně velmi jednoduchý nástroj.

CO VŠECHNO UMÍ NINĚRA
V čem jsou tedy ty moderní niněry dokonalejší?
Daniel:
Třeba v tom, že klikou lze regulovat barvu a sílu tónu. Při určité rychlosti otáčení tón přeskočí do flažoletu. A když chci dvojhlas na způsob gregoriánského chorálu, tedy v kvintě, stačí mít dvě struny patřičně naladěné.

Jak vzniká to pro niněru typické bzučení?
Daniel:
Nástroj má čtyři sady strun a tři kobylky, přičemž jedna z nich není pevně usazená. Když se tedy točí klikou pomalu, zní jen tón struny, a když zrychlíte, tak se rozkmitá i kobylka, která doslova zadrnčí, čímž lze vytvářet rytmické figury. Obecně lze říci, že na niněru můžete hrát nejen jako na housle, ale zároveň hrát rytmický podklad a rovněž přidat basy, protože tam jsou basové struny, a nakonec i ten kvintový interval v melodických strunách.

Jak se třeba vy jako znalec díváte na přínos Valentina Clastriera, který v 90. letech představil niněru ve zcela novém světle?
Daniel:
Jeho hudba má ohromnou sílu, je to jedinečný muzikant, dvakrát jsme se setkali na koncertě, vždy to bylo inspirativní. Clastrier dokázal, že i u tak starého nástroje je možný zcela přirozený pokrok. Proto nemám rád, když se niněra označuje za středověký nástroj, protože stejně středověká je třeba kytara, a oba nástroje vykonaly dlouhou cestu. A řekl bych, že Clastrier hudební pole vymezené jeho nástrojem daleko přesahuje.

Dalším průkopníkem niněry je Matthias Loibner z Rakouska, s nímž jste kdysi hráli na festivalu Kytara mezi žánry v Praze, což muselo být kuriózní, když šlo o akci zaměřenou na úplně jiný nástroj.
Daniel:
Protože hráčů na niněru je relativně málo, není tak překvapivé, že se všichni znají. S Matthiasem se známe přes dvanáct let, setkávali jsme se na jeho workshopech v Rakousku i Německu.

Vaše hudba je na zdejší zvyklosti natolik neobvyklá, že si člověk klade otázku, pro koho vlastně hrajete. Když sestavujete repertoár, zvažujete vůbec prvek cílového obecenstva?
Hanuš:
Zvažujeme, a velmi pečlivě. Podobně jako hledáme svoji vlastní cestu, tak se snažíme najít i posluchače, kteří jsou otevření novým věcem.

Improvizací je vaše hudba blízká k jazzu. Uplatňujete se také jako studioví hráči? Hosté jazzmanů?
František:
Ne tak často, jak by člověk očekával.

Nestává se třeba, že nějaký skladatel hudby k filmu si najednou vzpomene že potřebuje niněru?
Daniel
: Tak jednou za rok, a je mi líto, že chtějí jen jeden druh tónu jako dekoraci. Mnozí kolegové hudebníci zatím netuší, co všechno lze na niněru zahrát.
Hanuš:
Ten nástroj používají skladatelé vážné hudby hlavně jako historický referenční vzorek. Všichni známe film Noc na Karlštejně, v němž v jedné scéně večeří Karel IV. s braniborskými hosty, a k tomu hraje niněra.
Daniel: Přičemž ta melodie je vykradená francouzská renesanční skladba přenesená z 4/4 taktu do 3/4.

NÁSTROJ V ROLI EXOTA
Takže, v očích zdejšího mainstreamu je niněra něco jako exot, který snad ani není svéprávný?
Hanuš:
Historický, od současnosti naprosto odtržený exot.

A vy se snažíte uvést to na správnou míru?
Daniel:
Jak už jsem řekl, to středověké image už dávno neplatí. A moderní verzi nástroje zatím naše hudební veřejnost nevzala na vědomí.

Ve vašem repertoáru převažují instrumentálky, jejichž názvy silně podněcují fantazii. O čem je třeba Helsinki waltz?
Hanuš:
Ta skladba vznikla při mé půlroční stáži na Sibeliově Akademii, byl jsem tam přes zimu, takže díky finské zimě je ta skladba trochu depresivní. Studoval jsem v oddělení klasické hudby klarinet a bylo úžasné zjistit, že na téhle vysoké škole mají také velmi aktivní oddělení lidové hudby. Finové si váží své tradiční hudby, vidíte tam spoustu mladých lidí, kteří ji hrají.

Někdy hrajete s bubeníkem, někdy bez něj. Je v tom nějaký záměr?
David:
Naše hudba obsahuje silnou rytmickou složku i bez bicích, takže přidávat bubny není nevyhnutelně nutné. Obě verze, s bicími i bez, jsou v pořádku, sestava se řídí tím, jak to vyjde.

Akordeony jsou vesmírem nástrojů spřízněných konstrukcí, i rozdílných hráčských přístupů. Máte někoho, kdo pro vás představuje absolutní autoritu? Třeba Richard Galliano?
František:
Ten je skutečně nejlepší – technikou, myšlením i muzikálností.

Jaké překážky musí hráč na akordeon řešit? Rychlost prstů?
František:
Ta rychlost sama o sobě není tak těžká, ale spíš jde o pohotovost v improvizaci, což krásně dokumentuje právě Gallianův výrok: Na to, aby vymyslel půlminutové sólo, má skladatel času kolik chce, ale když ho hraje muzikant-improvizátor, tak na to má právě půl minuty. Tedy, aby to sólo mělo hlavu a patu a bylo technicky zvládnuté. A v tom je on špička.

MÁ ČESKÁ HUDBA ZPOŽDĚNÍ?
Ve většině západoevropských zemí není niněra až takovou vzácností jako u nás, tedy do té doby než jste s ní přišli vy. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Daniel:
Nemám. Třeba v Maďarsku se niněra vyučuje v kontextu lidové hudby. A Robert Mandel, maďarský hráč na niněru, je postava světového významu, ovšem čistě ve staré hudbě. Možná je to tím, že revival lidové hudby, který stále pokračuje, začal na Západě o dvacet nebo třicet let dřív než u nás.

Což mimochodem odpovídá intervalu mezi l’Arrache Coeur u nás, a Valentinem Clastrierem ve Francii, či skandinávskými skupinami Hedningarna a Värttinä, které podobně jako Chieftains v 9_L'arrache2Irsku či Alan Stivell v Bretani přenesli lidovou hudbu z muzea zpět na pódium. Nezabrzdilo u nás ten vývoj totalitní zneužívání folkoru? Pro mnohé moje vrstevníky je lidová hudba čímsi nepřijatelným, ale vaše generace možná už tomu hle předsudku unikla?
Daniel:
Bohužel ne úplně, já třeba chodil za komunismu do základní školy, a když nám lidové písničky nutili násilím, taky nás to odradilo. Zajímavým fenoménem je dudácký festival ve Strakonicích. Odehrává se v rozpadajícím betonovém letním kině, moderátor pateticky líčí defilé národů hrajících na dudy, ale na koncertě má každý z hráčů jen deset minut. Je to bohužel masová akce, na které není prostor pro individualitu. Najdete tam spoustu zajímavých umělců či stylů, ale není jim věnována patřičná pozornost.

Což není u nás tak ojedinělý případ. Možná s tím souvisí i to, jakou roli u nás hraje hudba v každodenním životě? Pokud u nás přetrvává nostalgie po normalizačních hitech, o něčem to vypovídá.
Daniel:
To dvaceti až třicetileté zpoždění má skutečně i další projevy. Třeba v Německu, kde lidé nemají příliš odlišnou mentalitu od nás, už dlouho funguje, že ve volném čase tam hrají na nástroje či věnují se stylově vyhraněné hudbě jen proto, že je to baví, bez profesionálních ambicí. To u nás začalo velmi nedávno, dříve u nás byla hudba něco jako vrcholový sport. A úplně nejlepším indikátorem je fenomén pouličního hraní, buskerské hnutí.

Tedy, v cizině vžitá kulturní platforma, u nás tvrdě potlačovaná iniciativa.
Daniel:
V Praze je situace skutečně katastrofální. Platíte pronájem místa na chodníku, na Karlově mostě navíc dominuje krajně podezřelý a samozvaný Spolek umělců Karlova mostu. Třeba v Brně má ta iniciativa mnohem širší základnu, tisíc lidí – z nichž většina byla muzikantů – se tam sešlo na demonstraci. V Praze letos došlo ke dvěma akcím, které měly pouliční hudbu zviditelnit. První se konala na Apríla, kdy bylo v ulicích tak tři sta hudebníků, a pak svátek hudby 21. června. Cílem bylo zaplnit město nejen hudbou, ale také divadlem, pantomimou, živými sochami, poukázat, že by to mohlo fungovat zcela jinak, než to zatím funguje.

Zanechte komentář: