Mexiko je nebezpečné místo. Hodně děsivé.

Voodoo Glow Skulls jsou nejen jedni z nejvýznamnějších představitelů latino ska punku, ale jsou jejich pionýry. Parta potomků mexických imigrantů se dala dohromady už koncem osmdesátých let. Otevřeně přiznávájí, že k využití dechů je přivedli Fishbone a odkaz jejich vlastní kultury. Za kapelu odpovídali zpěvák Frank Casillas a kytarista Eddie Casillas, kteří skupinu se svým bratrem baskytaristou Jorgem Casillasem zakládali.

7_merito_je_1Jak důležitý pro vás byl punk, když jste začínali?
Frank: Na začátku jsme hráli směs funku, punku, hard coru a metalu, ale punková scéna byla jediná, kde pro nás bylo místo, protože v osmdesátých letech akceptovala cokoli. Přijala směs čehokoli, pokud jste si pořád zachovávali energii – a my jsme hráli docela rychle a docela bláznivě, občas i mimo ladění. Mohli jste být agresivní, obejít se přitom bez rockových propriet, a přesto jste pořád měli kde hrát. Punková scéna proto byla pro nás velmi důležitá a taky nás hodně ovlivnila.
Eddie: Nebýt punku, dneska asi už nehrajeme. Frank: Ovlivnily nás všechny oldschoolové punkové kapely z Los Angeles z 80. let od Adolescents přes Descendents až po Bad Religion. Začínali jsme v roce 1988, to už tu nějakou dobu působily a my jsme poslouchali všechny jejich nahrávky.

A co vás přivedlo k dechům?
Frank: Fishbone a pak Oingo Boingo, tenhle typ kapel, jihokalifornské kapely, které měly žestě, které jsme my sami pokládali za směs punku, nové vlny a funku. A Fishbone byli hlavní představitelé tohoto trendu, protože právě oni to všechno smíchali: měli dechy, byli hodně souloví a funky, a současně byli agresivní, klidně odhodili saxofon přes celé pódium.
Eddie: Oni taky hráli na punkových koncertech. Stejně jako Red Hot Chili Peppers před tím, než se stali slavnými. Byla to funková kapela, ale hráli na punkových koncertech, protože to byla jediná scéna, která je akceptovala.
Frank: Protože v té době vládl glam rock a heavy metal. Eddie: A nám dechy umožnily použít více prvků ska, což byla hudba, jejímiž velkými fanoušky jsme byli hned od počátku.

Takže to nemělo nic společného s mexickou kulturou a mariachi?
Frank: Samozřejmě, že mělo, vyrůstali jsme na jihu Kalifornie, kde byla převážně mexická a latinskoamerická kultura. Naši rodiče pocházeli z Mexika, byli Mexičani a vždycky chtěli slyšet hudbu mariachi, ta vždycky zněla v našem domě, a měla na nás velký vliv.
Eddie: Máme ji v krvi, musí tam být, je to součást naší kultury, s tím se nedá nic dělat…

Vnímáte nějaké změny na kalifornské punkrockové a ska punkové scéně?
Frank: V LA je velmi silná scéna mexického nebo latinsko-amerického ska punku, je tam hodně takových kapel, úplné tuny. I náš nový hráč na trombón je z jedné z nich – Ruben Durazo, hraje rock steady ska ovlivněné latinskou hudbou ve Viernes 13, jako dneska mnoho dalších kapel. Je to scéna, která nyní hodně jede, je na ní tolik kapel, že je ani nestačím sledovat, nějakých dvacet, a každý měsíc vznikne nová. Na koncerty chodí hodně kluků.
Eddie: Mainstream to není, je to underground. Kluci chodí na koncerty do velkých skladišť, ale přijdou jich tam třeba dva tisíce. Frank: Zrovna jsme hráli na východě Los Angeles, byla to menší akce, ale stejně tam bylo přes tisíc lidí, možná patnáct set. Hrálo tam asi deset kapel. V době, kdy jsme začínali, nic takového nebylo. Ska punk ani neexistoval, takže se to hodně změnilo, teď je to reálná scéna. Dřív jsme byli na západním pobřeží jen my a na východním Mighty Mighty Bosstones. A byla tu samozřejmě Operation Ivy, která ale v roce 1989 skončila. Takže to vypadá, že my jsme byli na počátku toho všeho, i když ska už před námi hrály kapely z Orange County, ale to bylo spíš takové popové ska.

Je scéna soustředěná okolo nějakého vydavatelství, nebo jsou jejím jádrem koncerty?
Frank: Já si myslím, že tak trochu oboje. Je tam pár lidí, kteří každý měsíc pořádají koncerty, velké skáčkové koncerty, a oni taky sestavují kompilace. Existuje ale taky pár malých vydavatelství, i ta jsou však spojena s koncerty.
Eddie: Dny Epitaphu v LA jsou pryč. Nyní si desky zase dělají lidi sami, hodně kapel si dělá nahrávky samo kvůli MySpace, kde se dají stahovat, ale mnohé si teď vydávají i vlastní CD.

Hrajete i v Mexiku?
Eddie: Před dvěma měsíci jsme byli v Mexiku na malém turné, čtyři koncerty. Hráli jsme v hlavním městě, v Monterey, v Guadalajaře a v Tijuaně.

Jaké to bylo?
Frank: Nebezpečné, hodně nebezpečné, Ciudad de Mexico je docela děsivé. Musíte si rozhodně dávat dobrý pozor, kam jdete. Já jsem raději zůstal v hotelu kousek od klubu. Procházeli jsme se jen malinko, protože musíte být opatrní. Je to divné, protože já jsem stoprocentní Mexičan a je to země, kde vyrůstali moji rodiče. A teď je i Tijuana velmi nebezpečná kvůli válkám drogových gangů. V den, kdy jsme hráli, tam našli dvanáct mrtvol s uříznutými hlavami, u letiště, poblíž kterého jsme hráli a odkud jsme odlétali.
Eddie: Když se držíš svých lidí, tak je to OK, ale přesto tam není garance stoprocentní bezpečnosti. Špatná politika a korupce vede k tomu, že si musíte fakt dávat pozor. O Mexiku teď slyšíte jen ve spojení s násilím. Koncerty však jsou skvělé, lidi fantastičtí.

Připravujete novou desku?
Frank: Začali jsme. Ale poslední album Southern California Street Music taky není tak staré, má něco přes rok a my jsme na ně pyšní. Nemělo žádnou propagaci, fi rma Victory pro ně moc neudělala, takže je to na nás, jet na dva roky na turné a propagovat je.

Nevím, jak v USA, ale u nás je gramoprůmysl mrtvý.
Eddie: Je to stejné. Musíte pro to udělat maximum sami, to znamená především odehrát co nejlepší koncerty.

Při nich jste ve svém živlu…
Eddie: Jo, ale nahrávky jsou pro nás taky důležité, i když naživo je to lepší. Stejně ale pořád skládáme. V nejhorším případě dáme nové písně na MySpace, i když i my máme malé vydavatelství California Street Music, jen abychom pomohli méně známým kapelám, které produkujeme. Ale možná na něm začneme vydávat i vlastní věci.

Foto Alex Švamberk

Přidat komentář